Styx píše: +uslyší důvěrně známý hlas a srdce se jí zastaví. Chvíli odkládá ten okamžik, kdy se ohlédne dozadu a když se jejich oči nakonec setkají, v hrdle má vyprahlou poušť, srdce pořád netluče a tvář má bledší, než luna na noční obloze+ Reggie... +dostane nakonec ze sebe jedno jediné slovíčko. Nechá se od něj obejmout, ruce má však spuštěné podél těla. Nemůže tomu uvěřit, že stojí vedle ní. Tak dlouho toužila po této chvíli, že teď, když konečně přišla, neví, co má dělat. Zvedne pomalu paže a obejme ho nesměle kolem pasu. Srdce se jí opět roztluče v hrudi a oči zalesknou slzami+ Jsem hrozně moc ráda... že jsi živý +těžko se jí mluví se staženým hrdlem. Emoce ji nakonec přece jen dostihnou a schoulí se v jeho náručí+
*svět kolem něj se zastavil a vnímá jen Styx ve své náručí. Cítí její nejistotu a odtažitost a neví, jak si to má vysvětlit. Čekal, že se mu vrhne do náruče a víc se od sebe neodtrhnou. Hlavou se mu honí ty nejhorší možné myšlenky a podezření, které se snaží rychle zaplašit. Ne, to nemůže být pravda. Když se mu Styx schoulí v náručí, ovine paže kolem jejich zad a přitiskne si ji pevně k sobě. Nikomu tě nedám, pošeptá jí v mysli do ucha. Nahlas však nepromluví, jen zavře oči a rty se dotkne jejích vlasů*