Zasvěcování Styx na Vyšší rytířku Řádu

[André Bourson]

Teď už můžu, když patříš mezi nás vyšší +stiskne jí jemně ruce+ Jsem osobní ochranka Velmistra Řádu. A předtím... než se mi to stalo +ukáže k očím, z nichž má jedno přelepené černou páskou+ jsem dělal tajného bodyguarda jedné krásné rytířce +poslední slova jí šeptne do ucha jako nějaké velké tajemství+

[Styx]

+pokývá uznale hlavou+ Velmistr si vybral opravdu dobře. Jsi nejlepší... a nic na tom nezměnil fakt, žes přišel o jedno oko. Sama bych ti svěřila svůj vlastní život +řekne mu s důvěrou. Když jí pošeptá to tajemství, odtáhne se od něj a zkoumavě si ho prohlíží, přemýšlí nad tím, co jí prozradil+ Ta rytířka... to jsem byla já? +zeptá se nevěřícně, protože by ji ani ve snu nenapadlo, že celou tu dobu, co se kamarádili, ji vlastně chránil+ Proč?

[André Bourson]

+přikývne+ Přesně tak. Byla to příjemná práce +odpoví s úsměvem+ Nejsem oprávněn ti na tohle odpovědět, a odpověď vlastně ani neznám. Prostě... byl jsem zodpovědný, aby se ti nic nestalo. A nebylo to s tebou vždycky jednoduché +poupraví si černou pásku na oku, památku na jedno takové zachraňování+ Myslím, že bys měla jít... Velmistr na tebe už čeká +kývne k hlavním dveřím+

[Styx]

+nasadil jí brouka do hlavy a je rozhodnuta zeptat se na to Velmistra+ Vlastně... až teď si uvědomuji, že ti asi opravdu vděčím za život... a ne jednou +řekne zamyšleně+ Probereme to pak, teď už musím letět +usměje se na něj mile, zapne si pod krkem sponu bílého pláště a vytratí se z trůnního sálu zrovna ve chvíli, kdy kdesi venku poprvé zakokrhá kohout+

[André Bourson]

Myslím, že si jeden druhému nejsme nic dlužni +podotkne s úsměvem a pak ji pohledem vyprovodí ke dveřím. Ještě chvíli tam v hloučku zasvěcenců probírá události dnešní noci, než se za svítání taky konečně odebere do svého skromného obydlí v hradu+

[Dominus]

+s prvními paprsky ranního slunce nakonec všichni rytíři opustí obřadní sál a rozlezou se po hradu, někdo za svou prací, ale většina po probděné noci do svých cel. Velmistr odvede Styx do tajných, složitých podzemních chodeb, kam doteď neměla přístup+

[Styx]

+následuje Velmistra do podzemí pod hradem. Vyjeveně zírá na to spletité bludiště chodeb, ve kterém se on dokonale vyzná. I přes svůj dobrý orientační smysl to po chvíli vzdá zapamatovat si cestu. Šlape mu málem na paty, jen aby ho v té tmě, kterou rozráží pouze plápolavé světlo pochodně, neztratila. Velice nerada by tady zabloudila, to by asi našli až po letech jenom její vybělenou kostru+

[Dominus]

+vede ji labyrintem chodeb, ve kterých by každý, kdo nezná tajný klíč zabloudil a navěky zůstal uvězněn v podzemí+ Chci ti ukázat jedno z tajemství našeho řádu. Jistě víš, jaké legendy se o templářích vyprávějí. Co myslíš, že vlastně celá ta léta strážíš? +najednou se prudce zastaví na samém kraji hluboké propasti a chytne ji za loket, aby neudělala neuvážený krok do neznáma+

[Styx]

+je trochu vystrašena z toho, že neví, kde je a jen doufá, že se Velmistr před ní najednou nerozplyne ve tmě. Chvilku na sobě zkoušela přemístění, ale tělo nereagovalo. Je nad slunce jasnější, že tady hluboko pod zemí kouzla nefungují+ Strážím Tajemství věků +odpoví, překvapena jeho otázkou+ Ale co konkrétně to je, vůbec netuším +vykřikne úlekem, když se najednou ocitne na okraji propasti a couvne rychle tři kroky dozadu. Pár kamínků zpod jejich bot se zakutálí přes hranu skály a trvá několik dlouhých vteřin, než se hluboko pod nimi ozve slabý zvuk, když dopadnou na dno+

[Dominus]

+posune pochodeň víc dopředu a ukáže na protější skalní zeď za propastí, která se matně rýsuje ve tmě+ Vidíš tam ten vchod? Zavede tě k pokladu templářů. K pokladu, o kterém se ti nikdy ani nesnilo. Běž se přesvědčit, co strážíš +pak skloní pochodeň níž a její plápolavé světlo dopadne na kraj obrovské propasti, čnící se před nimi+ Musíš pouze bezmezně věřit. Věřit v řád, že jen svým věrným ukáže tu správnou cestu +couvne dozadu a uvolní jí místo v ústí chodby+ Aller +pobídne ji francouzsky+