Zápisky ze starého diáře

[Morfeus]

pročte několik stránek knihy, kterou mu Lucien položil navrch hromádky. kývne a sáhne po další a nalistuje v ní kýženou kapitolku a zase chvilku čte. asi hodinu se zabývá podobně i ostatními knihami. poslední zaklapne s hlasitým bouchnutím. no jistě... děkuji ti, Luciene. našl jsem, co jsem hledal a další literaturu už teď nebudu potřebovat. myslím, že si udělám brzy výlet. ale nejdřív ještě potřebuju dočíst, co si píše... zvedne se a dlouhými kroky přechází knihovnou. kývne vděčně na svého knihovníka a po chvilce přejde zpět do uličky mezi regály a nakonec do své pracovny v Pavilonu polozapomenutých snů.

[Morfeus]

posadí se zpět ke stolu ve své pracovně. prolistuje zápisník a pohled se zastaví na kousku papírku založeném v notesu. je to potištěný, na několikrát složený proužek. zarazí ho slovo, které se, napůl odřené, pachtí kolem hrany skládanky. rozloží papír a uhladí jej prsty na stolní desce. pomalu si čte polosmazaný text z té improvizované záložky. nevzpomíná si, že by ji do zápisníku dával. že by byla původního majitele? vnitřní části smotku jsou přeci jen lépe čitelné. chvíli se snaží rozpomenout, odkud těch pár řádek může být. je mu to povědomé… asi to bude úkol pro Luciena. Morfeus sám teď nemá čas se zabývat vyhledáváním knihy, z níž útržek pochází. nechce znovu jít do Snění, když se právě vrátil. zavolá myšlenkou havrana Matouše, vysvětlí mu, co má Lucienovi vyřídit a pošle ptáka i s útržkem, aby věc vyřídil. pak se znovu začte do rukopisu v zápisníku. okrajem vědomí se mu ale stále šourá dojem, stejně neodbytný a ne zrovna příjemný jako starý houmlesák žebrající o cigáro, že onen text nějak souvisí s tím, co právě pročítá v rukopise. a nejspíš i s ní…


„… jak se na zemi vrtí něco, co připomínalo obrovský blátivý stín. Pak to znovu provedlo obrovský, snad dvacet metrů dlouhý skok, a znovu to přistálo s tichým žuchnutím. Snažil jsem se neztratit koncentraci. Byl jsem vyděšen tak, že se to vymykalo jakémukoli racionálnímu popisu. Visel jsem očima skákajícím stínu na dně údolí. Pak jsem uslyšel velice zvláštní bzučení. Znělo jako směs zvuků vyvolaná vibrací křídel a bručením nevyladěného rádia. Následovalo žuchnutí, na které nikdy nezapomenu. (Ošoupáním nečitelné slovo či dvě) i já jsme se otřásli – a u našich nohou přistál blátivý stín.“