Cafeteria

[mollyz]

Patrik: +Podívá se na něj překvapeně.+ Ano...pijeme hodně kávy. Jsme kávoví závisláci.+ Zadívá se na něj a najednou zatouží ho vidět bez brýlí.+ Ty jsi vážně lovil zvířata na safari? + Natáhne se pro nápojový lístek, ale Patrikova ruka je rychlejší. Střetnou se nad nabídkou káv. Patrik má dlouhé prsty a Molly se jich omylem dotkne.+ promiň...+má pocit, že se celý den pořád jen omlouvá.+

[Patrik Pontus]

Tak to musíte mít hodně velké kávové zásoby na oddělení... nemám nějakou kávu dokoupit? +zeptá se, ale nejradši by si začal třískat hlavu o stůl. Jak se jejich ruce dotknou, opět chudák zrudne a ruku stáhne.+ Ne, ty promiň. +omlouvá se zas on.+ Dámy mají přednost. +pokusí se o úsměv a kdyby nebyl tak nervózní, tak by to byl i docela hezký úsměv.+ No... ano... ale ne moc. +dodá hned, když Molly byla prvně tak moc proti tomu.+ Hodně se ti to protiví? +zeptá se po krátkém zaváhání, ale tázavé na ni pohlédne.+

[mollyz]

Patrik: Ne, kávu nekupuj. To zařizuju já...a ano, protiví se mi to - střílení zvířat. Chápu, že přemnmožené a nemocné kusy je potřeba zastřelit, lišky nemocné vzteklinou či slona se zlomenou nohou, ale zábavu ve střílení nevidím.+ Úplně se zase rozplamení.+ A navíc - prostě mám pocit...+ podívá se mu do očí+...vůbec bych to do tebe neřekla. Strašně jsi mě tím překvapil. Vlastně bych toho o tobě chtěla vědět víc, ale nechci, abych ti připadala moc vlezlá...jestli mi rozumíš...i ty se mě ptej, na co chceš...jestli chceš...Vlastně mám pocit, že ti trochu lezu na nervy...+trochu nešťastně mu sdělí svůj pocit.+

+Přijde obsluha a Molly si objedná velikou kávu s mlékem a koblihy.+ Co si dáš teda ty, Patriku?

[Patrik Pontus]

Ale pořád jí předce nemůžes kupovat! +kroutí zamítavě hlavou.+ Tak já budu nosit koblihy, co říkáš? +ale jak mluví o tom střílení, tak zas podezřele ztichne a hledí si při tom na ruce.+ Proč ne? +zeptá se jen a pohled jí také opětuje. V jeho očích snad mŮže Molly zahlédnout takový malý náznak umíněnosti.+ Nepřipadáš mi vlezlá. +pokroutí hlavou a pořád překvapivě udržuje oční kontakt.+ Jen o sobě nerad mluvím. +pokrčí rameny.+ Rozhodně mi nelezeš na nervy. +ubezpečí ji.+ Co by tě například o mně zajímalo, hm?

+Když přijde obsluha.+ Pro mně ten velký kousek tiramisu, presso s mlékem a flašku minerálky, děkuji.

[mollyz]

Patrik: +Hledí si do očí a Molly po chvíli v jeho očích za brýlemi zahlédne toho lovce, o kterém tolik pochybuje.+ Víš, na první pohled jsi mi spíš připadal jako někdo, kdo zakládá národní parky a ne jako lovec, ale první dojem může být mylný.+ Sklopí oči k přinesené kávě a cítí, jak ve tvářích hoří.+ Já tě nechci zpovídat jako nějaký policajt...Zajímám se, protože jsme sousedé, kolegové a navíc budeme spolu sdílet laboratoř a to je hodně věcí najednou...Nechtěla bych, aby sme se ve společnosti toho druhého cítili nějak...blbě, chápeš?

A jestli budeš nosit koblihy, tak jedině do laborky, jinak nám je Fabien sní!! Je jako kyselina! Já každé ráno, když jsem v laborce, navařím velký kotlík kafe a pak si celý den nabírám do hrnku. Když budeme dva, najdu ještě větší kotlík..

[Patrik Pontus]

+Povzdechne si rezignovaně a zavrtí hlavou.+ Ale to předci neznamená, že nám zvířata rád. Doma mám dva psy... lovecký, to jo... ale moje matka má spoustu koček a když jsem byl malý, otec donesl malého srnečka, kterého matku zabili pytláci. +postí se do vysvětlování a obhajování, takže se celkem rozvypráví.+ Je ale třeba regulovat počty zvířat... hlavně ty divoce žijící a jak si řekla, staré a choré kusy taky.... i když z nich maso člověk nemá... +trochu se zarazí, když začne o tom mase a opatrně koukne na Molly, jestli není znechucena.
Pousměje se.+ Myslím, že bude dost času, abychom se poznaly lépe. +usměje se, no pak se zas zarazí.+ Ehm... tedy... ty se se mnou cítíš blbě? +zeptá se najednou trochu ustrašeně.
Zasměje se nad Fabienem.+ Dobrá, ale nebude mu to podezřelé? Že pořád chodíme do laborky s hrnkama lačným výrazem ve tváři? +uculí se.+

[mollyz]

Patrik: +Jak se rozmluví, Molly se blaženě usměje. Je ráda, že už si nepřipadá jako v kamenolomu. + Samozřejmě tě nezatracuju, jen mi to bylo tak proti srsti, jaks to řekl prvně..takové jako pro zábavu, víš...To o tvém domově zní romanticky. kde ot vlastně je - to tvoje doma?+ Celá pookřeje.+ Ne, necítím se s tebou blbě...právě teď jsem se s tebou začala cítit moc dobře...+chce ho jako povzbudit, aby vyprávěl dál a opravdu je uvolněná a v pohodě.+

No, jestli budeme chodit s lačným výrazem moc často do laborky, tak nás bude Fab spíš podezřívat, že tam provozujeme nějaké nepravosti a maskujeme to pitím kafe...+ rozesměje se.+

[Patrik Pontus]

Já to tak řekl? +docela překvapené... pak zahanbeně.+ Tak za to se omlouvám. +omluví se.+ Noo... +ošije se.+ Ve Finsku... takový domek uprostřed lesa.... nic zvláštního.+ Pokroutí hlavou, že to nestojí za řeč.+ Řekni mi něco o svém domově. +pobídne ji.+ Te´d... +zopakuje rozpačitě.+ .. no, já nejsem moc dobrý řečník. +opět se omlouvá. a jak Moll začne o tom kafé a nepravostech tak chudák úplné zrudne a sklopí oči do svého šálku.+ Ehm... to asi jo.+ zmůže se jenom na to.+

[mollyz]

Patrik: Ve Finsku? +Rozzáří se.+ Kdysi jsem byla v severním Finsku na výpravě za léčivými lišejníky. Nádherná země!!! Na ta jezera se nedá zapomenout. Ale finština ...+zasměje se+...nikdy jsem nic nedokázala pořádně vyslovit. No, já vlastně už moc vlastní domov nemám. Teda - vlastně mám. Myslím, že si mě adoptovala Fabienova mamka. Vyrůstala jsem s ním - byli jsme sousedé a jeho mamka mě měla vždycky tak trochu za vlastní. A tak, když se řekne domov, tak si představuju králičí farmu Nicolette Bariuex, velkou vinici s slunečnou Provence.+ Úplně se zasní.+ Je to taková oáza klidu - jakoby se tam zastavil čas...Ty jsi opravdu vyrost na samotě v lesích? Jak jsi chodil do školy?

+Všimne si jeho nápadného zrudnutí.+ Ale neboj...Fab si nejspíš nevšimne ničeho. Když no to má lidi, tak se moc v práci neukazuje nebo řeší tuny papírů v kutlochu..Nemyslím, že bysme přišli do řečí..

[Patrik Pontus]

+Přikývne.+ Ve Finsku máme dobré lišajníky. ( to je jak o zbierke motýľov) To je. +opět přikývne, ale netváří se u toho nějak zvlášť nadšeně.+ Je to taková slátanina. +usměje se nad tou řečí.+ Francouzština se mi vždy líbila mnohem víc, ale nikdy jsem se jí nezačal učit. + posmutněle, jakože ho to opravdu mrzí.+ Možná.... bys mi mohla dát nějakou tou lekci? +zeptá se nenápadně, tváří se u toho absolutně počestně, ale ani Merlin netuší, jak to doopravdy myslí.
Poslouchá její vyprávění a u toho usrkává kafe, že si ani nevšimne, že ho zapomněl osladit.+ A co tví praví rodiče? +zeptá se.+
No.... +ošije se.+ Ona to nebyla tak úplně samota.... a no.... učil jsem se i s bratrem doma. +dodá nakonec a až teď mu dojde, že jeho káva není vůbec sladká a že před sebou má to tiramisu, tak si osladí kafe a pustí se do něj, aby nemusel mluvit o svém domově.+ Říkáš, že Fabienovi rodiče mají vinice?