Hlavní pokoj

[Tony Dolohov]

Na co by mi byla mučírna, kdybych ji nemohl využívat? +zašklebí se nepěkně+ Neměj strach, udržuji si ho při životě. Zatím nemám v plánu prokázat mu tu čest a poslat ho do pekel +slastně vyfoukne kouř z doutníku a zahalí se do oparu+ Nikdo. Nezaslouží slitování... je téměř stejný mizera jako já +zařehtá se pobaveně+

[Rebecca Altamirano]

To je fakt, mučírna na okrasu je fakt o ničem. Zaxichtí se. Jo tak nikdo.... Přivře nespokojeně oči, ale nechá to být. Téměř jako ty? Pozvedne pobaveně obočí. A v čem jsi horší než on? Zadívá se mu do očí a smočí rty ve zlatavé tekutině.

[Tony Dolohov]

Přesně... nikdo... nula. A mudla k tomu +odfrkne si pohrdavě+ Jenom Pán zla je horší než já +odvětí téměř hrdě, ale pak změní tón hlasu+ Ale nebudu přece zatěžovat tvoji krásnou hlavinku vězněm, odsouzeným na smrt +nakloní se dopředu a obejme dlaněmi její kolena+ Radši mi prozraď, jestli seš pořád zadaná +usměje se na ni zvědavě+

[Rebecca Altamirano]

O moji hlavinku si starosti nedělej. Trochu se na něj zamračí, tenhle blahosklonný tón ji vždycky rozčiloval. Jeho další otázka jí ale zastihne naprosto nepřipravenou. Zůstane na něj zírat po několik úderů srdce, pak se poněkud trhaně nadechne a uhne pohledem. No...zdá se, že asi ne. Odvětí po chvíli tiše. Je to jasné všem kolem, jen já si to pořád odmítám přiznat. Pousměje se hořce a obrátí do sebe zbytek skleničky a hned si ji dolije.

[Tony Dolohov]

(to neměl být vlídný či laskavý tón, kór u Tonyho určitě ne, bylo to myšleno spíše sarkasticky;))

+když vidí, jak se zatvářila, uvědomí si, že se zdánlivě nevinnou otázkou asi trochu přestřelil+ Omlouvám se... nemohl jsem tušit... +jeho arogance jakoby dostala na frak, stáhne se a zpytuje svědomí... jestli vůbec nějaké má+ Takže... jsi volná? +zase ožije a natáhne k ní ruku, aby si ji posadil k sobě do klína+

[Rebecca Altamirano]

(blahosklonný není ani mírný ani laskavý:D spíš takový...nadřazený nebo jak to říct:D)

To nic... Řekne tiše a chvíli sedívá na jeho nataženou ruku. Pak se jí váhavě chopí a nechá se přitáhnout k němu. Takže jo...jsem. Zase volná a osamělá, jako větší část mého života. Zadívá se mu do očí. Proč se mě na to ptáš? Své temně hnědé oči upírá do jeho, jakoby snad chtěla z jeho duše vyčíst odpověď.

[Tony Dolohov]

+chvilku zkoumá její tvář, uvědomuje si, že jí brnknul na citlivou strunu+ Pojď ke mně +řekne tiše a přitáhne si ji k sobě, posadí na stehno a ovine paži kolem jejího pasu+ Zajímá mě to +odpoví vyhýbavě a pohladí jí dlaní po zádech+ Vybíráš si nesprávné muže, upírko +konstatuje s úsměvem+

[Rebecca Altamirano]

Jo, to asi vybírám. I když teď už jsem si byla vážně dost jistá, že jsem vybrala správně. Povzdychne si. Ale zjevně jsem se spletla, no. Smutně se pousměje. Sice jsem věděla, že to taky nebude navždy, ale v trochu delší vztah jsem přece jen doufala. Ušklíbne se.

[Tony Dolohov]

Tak už nebuď smutná... chlapi nestojí za to, aby se ženské kvůli nim trápily +odhrne jí dlouhé vlasy z ramene a po odhalené kůži přejede prsty+ Pochopitelně, že to platí i naopak +ušklíbne se a pak si ji posadí vedle sebe+ Měl bych už pomalu jít +navrhne, když vidí její smutné nostalgické projevy+ Možná bys teď radši chtěla být sama.

[Rebecca Altamirano]

Já vím, ale bohužel se tím zjevně neřídím. Pousměje se. No, jestli už chceš jít, nebudu tě zdržovat. Já si asi zajedu do Guns trochu zatrénovat a podívat se, jestli nám kšeft ještě nevyletěl do vzduchu. Zasměje se a vstane. Nechceš si přijet něco nakoupit? Láká ho s úsměvem.