Sklepení

[Remus Lupin]

Přesně tak...ve zvířecí podobě jsi imunní...nemůžu nakazit žádné zvíře...*ale takový srnkodlak...to by bylo něco:D:D* jen člověka.*musí se pousmát, jakou má radost* samozřejmě, pokud je to zvíře, které zvládne nápor dravce...tak má šanci. samozřejmě žádný přirozený predátor, nepočítám-li jiné nadpřirozené tvory, nemůže nad dlakem mít navrch...*si vzpomene, jak si házel Sirusem, co by velkým psem:D* ale má šanci přežít a neobroste srstí.*během řeči se zas zastaví a kouká na ní, drží si odstup od mříží...o chvilku později mu z výklenku napravo dopadne stříbrné světlo na kůži....*

[Styx]

+zatím mu neřekne, že ona je taky zvěromág, dnes v noci má skvělou příležitost prozradit mu to. Jedno už ale ví s jistotou, že o tomto úplňku bude v jeho těsné blízkosti, o čemž se jí nikdy ani nezdálo. Záleží už jenom na tom, jestli bude její srst lví.. nebo vlčí. Jak celu protne první paprsek měsíčního světla, vyplašeně trhne hlavou k výklenku, ve kterém září do šera jasně svítící koule. Rychle odstoupí krok od mříží a pohlédne znovu na Remuse, její tvář může svou bledostí hravě soutěžit s lunou v okně. Uvědomí si, že už to začalo...+

[Remus Lupin]

*úplněk si cestuje po obloze a nezajímá ho, co se děje dole*


*v šedém světle se mu stáhnou zorničky a přes jeho mírné oči přelétne barevná vlna, v další vteřině se na Styx už koukají dvě cizí vlčí oči, ve kterých se odráží odevzdanost tomu, co přichází a zároveň je to, jako by na ni koukala šelma uvnitř, sledují ji dva tvorové jedním zrakem.

Na několik tepů srdce se nic neděje, pak se stíny na Remusově tváří jakoby prohloubí, zesílí, vypadá to jako nějaký světelný klam, ale ve skutečnosti přeměna započíná....o něco se přikrčí, jako by se chtěl schoulit do klubíčka, ale jeho tělo ted plně ovládá něco cizího, ne on...*

*stín, který vrhá oproti úplňku se prodlužuje. Prohne hřbet do velkého oblouku s odporným praskáním povoluje jedna kost za druhou, lámou se, mění tvar a znovu srůstají....*

*tvář se mu protahuje do dlouhého vlčího čenichu...to už křičí bolestí, na to, že je tam s ním někdo jiný už zapomněl, bojuje o každý kousek vzduchu, jen aby mohl řvát dál...dopadne dopředu na všechny čtyři. Ruce na kamenné podlaze se mu třesou, pak trhnou a v příští sekundě už zatíná do podlahy dlouhé ostré drápy....staré oblečení, co měl na sobě, na něm puklo, jak se překulí po zemi a odpadlo, kůže se rozthla a jakoby odněkud zevnitř se vyvlní šedivá srst, ještě vlhká od čiré tekutiny po přeměně. Překulí se zpátky na všechny čtyři, narazí do zdi nejvzdálenější od mříži, kde je přítmí, takže Styx může vidět jen neurčitý obrys. Po mužském křiku není památky, nahradí ho hluboké zavrčení, po kterém mrazí v zádech a třesou se kolena. Pak je ticho. Jednu vteřinu, dvě, pět....pak se ozve tiché cvakání drápů o podlahu a do měsíčního svitu uprostřed cely vstoupí obrovský šedivý vlk. V tom výjevu je hrůza ale i něco fascinujícího*

[Styx]

+stojí bez hnutí u mříže, s doširoka otevřenýma očima se dívá do Remusových měnících se zornic, jako uhranutá, jakoby neměla žádný pud sebezáchovy a neuvědomovala si, že se před ní právě rodí vlkodlak. Teprve uši rvoucí zvuk praskajících kostí ji vytrhne z nečinnosti a konečně se vzpamatuje. Začne couvat od mříží, pryč od toho hrůzného výjevu, který se před ní promítá jako nějaká strašidelná scéna v hororovém filmu. I když se sebevíc pokouší zakrýt si dlaněmi tvář, aby nemusela sledovat Remusovo utrpení, nedokáže odtrhnout zrak od toho, jak se jí mění přímo před očima v divokou šelmu. Narazí zády do zdi na druhém konci své cely a sesune se po ní na zem. I přes tu hrůzu, které je svědkem se drží hrdinsky. Až do chvíle, než ticho podzemí protne Remusův křik, odrážející se v ozvěnách od kamenných zdí obou cel a rozervávající jí srdce na kusy. Chce se jí křičet s ním, ale nedokáže ze sebe vydat ani hláska. Jen se trhavě nadechne a oči se jí zamlží slzami. Přitiskne se zády do rohu kobky, sevře rukama kolena a roztřese se po celém těle. Není to strach, co cítí. Je to bolest... bezmoc... zoufalství. Přes závoj slz vydrží statečně sledovat rozmazaný obraz celé Remusovy proměny až do samého konce. Jak křik utichne a ze tmy se ozve temné zavrčení, rozmrká oči a zaostří zrak do přítmí. Když do kruhu světla uprostřed cely majestátně vstoupí velký šedý vlk, na chvíli se jí zastaví dech a snad i srdce vynechá několik tepů. Pak ucítí obrovskou úlevu, že je to za nimi. Alespoň pro dnešní noc. Vyhrabe se na nohy a udělá krok nebo dva ke hranici světla a stínu, kde se zastaví. Upřeně hledí do žlutých vlčích očí a hledá v nich jakýkoliv náznak lidskosti. Srdce se jí svírá jako v železné obruči při myšlence, že to obrovské nebezpečné zvíře, nahánějící strach a vzbuzující respekt, je Remus. Její Remus...+ Remusi...? +zašeptá tak tiše, že to lidské ucho nezachytí+

[Remus Lupin]

*jo za nimi...ještě půjde zpátky, z vlka do člověka:D, ale to není taková šílenost už....vlk natočí malinko hlavu, čenich se mu chvěje, jak nasává pach dalšího tvora vedle v cele...*vrrrrrr....*zavrčí si, postoupí vpřed, nejdřív kradmo, jako lovec, co zbystřil kořist...pak se mu přece jen v přeměnou opilém mozku rozjasní a konečně ten cizí pohled v očích trochu ustoupí...sklapne rozježenou srst na hřbetě, kterou měl jako dikobraz a trochu se přikrčí, aby jako nebyl takový veeelký a zlý vlkodlak*

[Styx]

+ani na vteřinu nespouští z vlka oči, i když je dělí silná mříž. Je silně nervózní, což zvíře určitě vycítí a může nečekaně zareagovat. Její nervozita ale nepramení ani tak z přítomnosti vlkodlaka, jako z napjatého očekávání, jestli TO přijde. Na chvíli zavře oči a soustředí se na to, co jí napovídá její tělo. Srdce jí tluče o polovinu rychleji než jindy, ve svalech cítí podivné napětí a celým tělem jí zmítá úzkostný neklid. Nedokáže určit, jestli jsou to příznaky blížící se proměny, ale jedno ví jistě. Pokud to má opravdu přijít, je nejvyšší čas. Pokud to má opravdu přijít, nechce to protahovat. Otevře oči, zhluboka se nadechne a odhodlaně vykročí ze stínu do kruhu světla, které sem proniká oknem. Je rozhodnutá nebránit se ničemu, přesně podle Remusových instrukcí. Studené měsíční paprsky sklouznou po jejím těle jako májový déšť. Styx odevzdaně čeká, kdy to začne, srdce jí buší jako mosazný zvon. Ani po nekonečně dlouhých vteřinách se však nic neděje. Trochu zmateně pohlédne na své paže, zda neobrůstají srstí:). Když neobjeví na svém těle vůbec žádné změny a doteď neucítí žádné příznaky, tvář se jí nejistě rozjasní úlevnou radostí a rozechvěje se nadějí. Ví, že ještě nemá stoprocentně vyhráno, ale v tuto chvíli se žádný démon temnot nechystá převzít vládu nad jejím tělem. Udělá pár kroků k Remusovi, ale drží se pro jistotu v dostatečné vzdálenosti od mříže, jak mu slíbila+ Remusi... nevím, jestli mě vnímáš... pokud ano...nenakazila jsem se +hlas se jí chvěje rozrušením+

[Remus Lupin]

*vlk vedle ji celou dobu pozoruje, čenichem nasává vzduch kolem, jako by se snažil dopředu zjistit, co bude...na její slova mu blýskne v očích, jako by jí opravdu rozuměl, dokonce metne ocasem ze strany na stranu:D, že má radost...přejde blíž k mříži, usadí se tam jako na stráži a občas nenávistně vrhne pohledem k výklenku s měsícem*

[Styx]

+sleduje ho a neunikne jí, že tento vlkodlak je i přes svůj hrozivý vzhled docela mírumilovný. Přesto neriskuje jít k němu blíž, i když ji to přímo láká pohladit si ho:). Kromě toho, ona sama ještě nemá vyhráno, Remus říkal, že její proměna může přijít o něco později než jeho, proto neustále pozoruje řeč svého těla a potěšeně zjišťuje, že tep se jí už zklidnil, svaly uvolnily a neklid a úzkost už taky ustoupily. Nejspíš to byly jen projevy nervozity z překonaného zážitku a z napětí, co bude s ní. Když se ani do hodiny nic nestane, má už jistotu, že její kousnutí nebude mít žádné následky. Má obrovskou radost, s kterou by se ráda podělila s Remusem, a tomu - pokud to všechno vnímá - zajisté taky spadl kámen ze srdce. Potřebuje být teď s ním. Navzdory jeho varování udělá pár kroků k němu a během chůze se ladně promění v nádhernou mladou lvici. U překážky, která je nemilosrdně dělí se zastaví, upře na něj pískově žluté oči a přátelsky zavrní+

Spoiler: show

[Remus Lupin]

*bedlivě ji celou tu dobu sleduje...když se nakonec promění ve lvici, v prvním momentě se lekne, že přece jen...ale jak se objeví velká kočka, jen překvapeně vyskočí na nohy a v prvním momentu přemožen instinkty dravce na cizího predátora zavrčí...pak jako by se zase vzpamatoval, přijde na těsno k mříži, prostrčí jima čumák a nasává vzduch*

[Styx]

+zastaví se, když vlkodlak varovně zavrčí, neproměnila se proto, aby si dokazovali, kdo je silnější. Počká, až si Remus zvykne na její novou podobu, o které doteď netušil a teprve když začne nasávat vzduch směrem od ní, přistoupí těsně k mřížím, v této podobě nemá z toho strach, a pomalu přiblíží čumák k tomu jeho, opatrně, protože neví, jak vlk zareaguje na divokou šelmu, a pak taky nasaje jeho vlčí pach. Jakoby se právě spolu seznamovali+