Vchod do podniku

[Wenai Lafayette]

Támhle. +ukáže na průchod k Dance macabre+ Jo? to jsem tu byla taky, ale jenom na chvilku, pak jsem musela pryč. Ale moc mě to nebavilo, už jsem tu viděla i lepší. +pokrčí rameny+

[Tony Dolohov]

+vyjde na chvilku ven před klub, aby si trochu provětral hlavu na čerstvém vzduchu. Dost toho vypil, tak se jde projít. Na chodníku si zapálí doutník, opře se o zeď a labužnicky potahuje+

[Rebecca Altamirano]

Po dalších třech vypitých sklenkách absinthu usoudila, že by měla trochu zabrzdit. Že si s sebou nese další skleničku absinthu jí ani nepřijde divný. Projde v podstatě tichým klubem před podnik a venku se shluboka nadechne létem vonícího nočního vzduchu. Zvedne hlavu a zadívá se na velký srpek měsíce, který září na sametově černé obloze, jakoby ho tam někdo namaloval. Je tak ponořená ve svých myšlenkách, že si ani nevšimne temné postavy opírající se o zeď klubu.

[Tony Dolohov]

+stojí tiše ve stínu, ani se nepohne a pozoruje Beccu pohledem leoparda, číhajícího na svou kořist. Teprve po chvíli vystoupí ze stínu do měsíčního svitu, postaví se za ní a prstem jí jemně odhrne pramen vlasů na krku+ Nebojíš se takhle sama uprostřed temné noci, plné démonů a zlých duchů? +pošeptá jí do ucha+

[Rebecca Altamirano]

Kurva! Vyskočí málem metr do vzduchu a než jí do absinthem zalitého mozku pronikne identifikace toho démona za ní, stihne se jí v ruce matně zalesknout jeden z jejích nožů. Sama ani neví, kdy ho stihla vytáhnout z pouzdra. Když jí dojde, že je to Tony, ulehčeně vydechne a pokusí se uklidnit divoce bijící srdce. Proboha Tony, tohle už mi radši nedělej. Jsem poslední dobou trochu lekavá. Otočí se k němu a nůž zase schová na místo. Vzhédne a usměje se. Démonů se nebojím, to oni se většinou báli mně. Zato ze smrtijedů plížících se tmou, mám mrazení v zádech. Zajiskří jí v očích, které ve svitu měsíce vypadají spíš černé, než hnědé.

[Tony Dolohov]

+počítal s takovou reakcí, vždycky takhle lidi reagují, když se za nimi znenadání objeví. Když se ve světle měsíce zaleskne Becce v ruce nůž, bleskově ji chytne za zápěstí a pevně sevře jako do kleští+ Aby sis neublížila... byla by velká škoda poranit tak jemnou kůži +ušklíbne se a trochu povolí stisk, a teprve, když se přesvědčí, že jemu ani jí nic nehrozí, přece jen vylekaný člověk může reagovat nevyzpytatelně, ruku jí pustí+ Smrtijed musí nahánět strach. Jsem tak vycvičený. Ale neboj se... neublížím ti +měsíc ozáří jeho drsnou tvář a nelítostné oči+ ... pokud sama nebudeš chtít.

[Rebecca Altamirano]

O moji kůži si starosti dělat nemusíš. Pousměje se lehce povýšeně. Ach..já ale neřekla, že je to mrazení nepříjemné. Zvedne koutek rtů v lehce arogantním úsměvů a v očích jí provokativně zablýskne. Zadívá se do jeho očí a mimoděk ji napadne, že jeho nepřítelem by byla opravdu jen nerada. Nebudu chtít... Prohodí zamyšleně, na rtech slabý úsměv. Zvláštní, právě mě napadlo, že bych tvou obětí být nejspíš nechtěla. Ale pravdou také je... Usměje se šířeji. ...že jsem si vždycky moc ráda hrála s ohněm.

[Tony Dolohov]

Tak pokud je to mrazení příjemné... +přejede jí prstem po odhaleném krku+ tím líp. U žen radši dávám vyniknout svému charismatu a kouzlu, než donucovacím prostředkům +řekne sebevědomě+ Mám raději, když ženy po mně samy touží a chtějí mě, než abych je k tomu musel přinutit. I když... +pokrčí čelo, jak se zamyslí+ nevzpomínám si, že bych jakoukoliv musel někdy nutit +usměje se trochu povýšeně+ Kdo tady říká o obětech, krásko... nemám žádný důvod zapsat si tě na svoji černou listinu +v očích se mu mihne blesk, i když obloha nad nimi je plná hvězd+ ... zatím.

[Rebecca Altamirano]

Slabě se pod jeho náhlým dotykem zachvěje, ale neuhne. To máš u mě malé bezvýznamné plus. Ani já nikoho nemusela k ničemu nutit...tedy vlastně jo...aby mi už dali pokoj. Ušklíbne se pohrdavě. To jsem opravdu ráda, že na té listině nejsem, ale na druhou stranu si myslím, že by stačil jediný příkaz a šel bys i po mě jako honicí pes. Nakloní hlavu lehce na stranu a zkoumavě se mu zadívá do očí, chladných jako čepel dýky. Nebo se snad pletu?

[Tony Dolohov]

+cítí pod prsty záchvěv její kůže a koutek rtu se mu lehounce zvedne v náznaku úsměvu+ Doufám, že mě nebudeš nutit k tomu, abych ti dal pokoj. Baví mě to s tebou +rozšíří svůj úsměv a poodhalí zuby. Při její otázce se jí zadívá do očí, ten pohled není vůbec hezký, pak prsty pomalu přesune po jejím krku na bradu+ Jsem Smrtijed +odpoví nepřímo na její otázku+ Kdybych nesplnil příkaz svého pána, byl bych mrtvý +trochu jí nadzvedne bradu, aby ji lépe viděl do tváře a lehce ji stiskne mezi prsty+ Nebo mi dáš nějaký dobrý důvod, abych tě ušetřil?