Kancelář Jean-Claudea

[Jean-Claude]

*trošku povytáhne obočí, ale jinak ji jen tiše pozoruje, pak si povzdechne* já hlavně potřebuji vědět, jestli je to tentokráte opravdu naposled...*mírně se zamračí přes masku na obličeji* víš, co se říká, třikrát a dost..a tohle je podruhé...co jsi..mě nehezky překvapila..*narazí beze slov na jejich minulou roztržku s mocí, povzdechne si, když se na něj pevně dívá a pokračuje skoro ledabyle, jako by diktoval seznam nákupu* především si myslím, že když jsi své přítelkyni tak ochotně řekla, jak Aubrey na tom je a nechala ji jít sem...pak soudím, že dle tvého názoru není už takovou hrozbou, jakou byl předtím. Takže je zbytečné, abys do jeho chování měla jakoukoliv možnost zasahovat. Možná jsem sám přece se jen poněkud unáhlil, když jsem ti dal nad ním takovou pravomoc. Od nynějška tedy na Aubreyho nesáhneš, ať už by dělal cokoliv. Bude výhradně pod mou ochranou. A dokud nebudu opět úplně přesvědčen o tom, že ti mohu plně důvěřovat, budeš odevzdávat veškeré zbraně, které si sem případně doneseš, tak jako každý návštěvník, v šatně. Myslím, že základní bezpečí si obstaráš i jen ručně. A nepřeji si, abys opět zapomněla pro koho pracuješ a měla při tom třeba nabito stříbrem.*nadechne se, jako by mělo přijít to nejhorší a zadívá se na ni modrým pohledem, který jediný prozrazuje, že opravdu není tak klidný, jak se zdá...po chvíli z něj paradoxně vypadne* to je vše...nebo můžeš odejít ze svého místa manažerky...*dá ji na výběr možnost, která by se nabízela jako první za porušení mlčenlivosti...ton hlasu naznačuje, že být to někdo z jeho upírů, odešel by určitě, v krabičce od sirek,...nic dalšího neříká, nechá si jí to přebrat, jen na ni s nehybným odtupem vládce shlíží*

[Rebecca Altamirano]

Netušila jsem, že sem půjde. Kdybych to věděla, nikdy by to ze mě nedostala. Ale byla jsem dost mimo. Pokrčí rameny, jakože na tom už teď nezáleží. Ale jsem si jistá, že by se jí nic nestalo. Šla přeci za tebou, proto bych jí nebránila sem jít, ani kdybych to věděla. Když jí ale oznámí, že nesmí mít u sebe žádné zbraně a nebo má odejít, celá viditelně ztuhne. Chvíli bez hnutí sedí, s pohledem zabodnutým do desky stolu. Pak vzhlédne a zadívá se mu do očí, svaly na krku a ramena ztuhlá. Ne ale vztekem, ala snahou nedat najevo, jak ji právě tohle dostalo nejvíc. Opravdu víš, jak zasáhnout nejslabší místo... Hlesne po chvíli tiše. Mrzí mě, že jsem tě zklamala. Snažím se důvěru svých přátel neničit. Pomalu vstane. Ale asi není možné přátelit se svým šéfem. Dodá tiše a není v tom ani stopa vzdoru, ironie nebo čehokoliv podobného. Jestli je to vše...půjdu odevzdat zbraně. A něco dělat. Zadívá se na něj a i když se snaží sebevíc, nedokáže zcela ukrýt smutek a zklamání z toho všeho, co se stalo.

[Jean-Claude]

já jsem zase netušil, že jsem se nevyjádřil ohledně mlčenlivosti dost jasně...myslím, že jsem ti v celé záležitosti vyšel velmi vstříc ale..*rovněž pokrčí rameny svým typickým elegantním gestem* možné je takřka cokoliv, ale jak říkáš, důvěra je docela křehká...přesvědči mě, že ji k tobě mohu mít a ty si pak budeš moct ponechat zbraně...momentálně to ber tak, že nikdo uvnitř klubu zbraně nemá, ani z hostů, ani ze zaměstnanců, ani z osobních návštěv... třeba ti to privilegium vrátím...*povzdychne si malinko unaveně* víš, že jsem schopen změnit názor...*zadívá se na ni* je to vše..*kývne, že může jít*

[Rebecca Altamirano]

Já vím... Řekne jen tiše a může to být odpověď na cokoliv. Mám dojem, že ztrácím důvěru všech, na kom mi záleží...nejdřív nedokážu ochránit Adama, který mi věřil...teď tohle... Zakroutí hlavou. U dveří se ještě otočí a trochu se sebere. Rozhodně nechce, aby kdokoliv z ostatních zaměstnanců poznal, jak hodně mizerně na tom je. Mrzí mě to... Dodá jen, vyjde ven a tiše za sebou zavře.

[Jean-Claude]

*vyprovází ji pohledem, ale nic dalšího už neřekne, nechá ji, aby si to přebrala sama...chvíli ještě nehnutě sedí, pak si s povzdychnutím přitáhne další lejstro*

[Manori]

*ráno po party sem dojde..pořád trochu vytlemená, pod paží si nese vázu s žabkou, usadí se zatím v J-C kanceláři, vázu postaví na stolek a na stůl položí nějaké faktury z Coffins..pak si sedne a kouká na žabišku*

[Jean-Claude]

*po delší době zaneprázdnění se dostane k papírování a k vymýšlení dalšího představení...vejde, v ruce papíry, tak si zprvu ani nevšimne vázy na stolku....sedne za stůl, omrkne faktury z Coffins, usměje se spokojeně a chvíli v tichosti pracuje..pak zaslechne nějaký tichý "mokrý" zvuk, tak překvapeně zvedne hlavu a rozhlídne se..a nic...kancelář je prázdná...už se chce vrátit k papírům, když mu oko zavadí o vázu na stolku* co to...*je bílá, tak mu nevadí, ale přece jen...zvedne se a když se z vázy ozve další šplouchnutí, tak se zamračí a jde se podívat, co to...* sacrebleu!...*ozve se o chvíli později z kanceláře přes půl zákulisí a o něco tišeji* merde..kde se tu vzala žába?

[Rebecca Altamirano]

Zvědavě vejde do kanclíku, aby se podívala, co mohlo J-C tak rozhodit. Když jí pohled padne na bílou vázu a lesknoucí se cosi, sedící na jejím kraji, překvapeně ztuhne a vzápětí se rozesměje, až jí po chvíli rozbolí břicho. Přistoupí blíž a skloní se nad žabičkou, která na ni moudře valí očka. No ty jsi ale zlatíčko... Kdopak tě sem přinesl, hmm? Usmívá se, ale tuší, kdo to asi byl. Tak uvidíme, jestli se nepletu. Mávne rukou a ze dveří vyběhne velký, stříbrný vlk, se vzkazem pro Man, jestli by nemohla přijít do kanceláře J-C. Než Man přijde, sedne si do křesla a s úsměvem pozoruje žabičku, která občas skočí do vázy, až mlíčko vyšplíchne, pak vyleze a zas na ni zaujatě kouká.

[Manori]

*a Man skutečně za chvíli přiběhne, celá naježená vrazí do kanclíku, ani se nerozhlíží..* co je...co se zas posralo....*zarazí se uprostřed věty, zamžourá na Beccy* ehm..*rozhlídne se, ale žádnou louži krve nevidí, tak se uklidní*

(jo, žabka plave v mlíce, ehm:))

[Rebecca Altamirano]

S úsměvem se otočí na naježenou Man. Aáále, to nic, jen Jean-Clauda trošku - víc - rozhodila tahle roztomilá dekorace. Ukáže na žabičku, která pro změnu mrká na Man. Byla jsem pověřena najít toho, kdo to sem dal a večer mu ho dovézt. Zatváří se výhružně, ale v očích jí pobaveně jiskří. Odhalila jsem viníka správně? Zacukají jí koutky.

(heh, upraveno, to mi nějak uniklo, mlíčko:P)