od Viktor Lafayette » pát bře 12, 2010 11:26 pm
Tak dobrá, povím vám pověst o tom, proč Sluagové šeptají. Sluagové jsou skřítci naší země. Ale bude to trochu strašidelné...
Kdysi dávno žil jeden opravdu zlý a zkažený chlapec Michael. Motýlům trhal křídla, kočkám pálil ocasy, psovi vypíchl oči… Na domluvy svých rodičů nikdy nedal, ani když ho na kolenou prosili. Všechno, co měl v dosahu, rozbil - jen aby svým rodičům přitížil.
Existuje dohoda mez dospělými a skřítky, že když dítě zlobí, Sluahghové přijdou a dítě vystraší natolik, aby se polepšilo a aby pak rodičům stačilo pohrozit a dítě poslechlo. Sešlou své noční můry a dítě se bojí, pláče, naříká a prosí o slitování… Většinou zažije šok, ze kterého se probírá ještě dlouhou dobu – nutno podotknout, že tou dobou bývá hodné, jako nikdy předtím.
Avšak Michael nedbal ani na výhrůžky svých rodičů, že zavolají skřítky, a klidně mamince zničil její oblíbenou vázu - jen aby jí rozplakal. A tak večer, když šel Michael spát, postavili maminka s tatínkem na práh skývu chleba a sklenku mléka – znamení pro skřítky, že mají přijít.
Sluaghové z celého okolí zlého Michaela znali, a tak pro něj přišli snad všichni, co jich bylo. Avšak nepochodili… Chlapec se jenom smál a jejich hejna mravenců, pavouků a netopýrů přehlížel s úsměvem.
Skřítci se nedali odradit tak lehce - svázali ho provazem z vlasů a pavoučích vláken a odnesli do starého mlýna za městem, kde na něj povolali své nejstrašnější sny a noční můry, avšak chlapec se jen smál a smál, protože věděl, že Sluaghové mají s anděli uzavřenou dohodu, že nesmějí nikdy žádnému dítěti ublížit - smí jen strašit. Kolem Michaela se procházel jeho vlastní stín s břitvou, okolo se plazili hadi a pavouci, temnota natahovala drápy, mlýn skřípal a pištěl…Ale ani když se všichni snažili sebevíc, nedokázali vyvolat víc, než smích. Tolik Sluaghů se pokoušelo vyvolat noční můry, že se z toho vznesl oblak snových netopýrů a zaútočil na městečko - tloukli křídly do oken a lidé se zděšeně modlili, protože nevěděli, zač je Bůh trestá. Jen Michaelova maminka věděla a modlila se za odpuštění a prosila Boha, aby jejího malého Michaela ochránil. Tatínek vyběhl před dům, ale netopýři ho vzali do svých tisíců nožiček a odnesli pryč. Nikdo ho už nikdy nespatřil…
Jedna ze starších Sluaghů – Agnes - to nevydržela, vzala svůj nůž, a ačkoli si byla dobře vědoma dohody s anděli, přesto se po Michaelovi rozehnala. Rána nedopadla, zastavila se těsně před jeho krkem… Až teď začal Michael vyděšeně ječet, vlasy mu zbělely hrůzou a prosil, ať toho nechají. Sluaghové byli nadšení, avšak ne dlouho – všimli si, že Agnesin nůž zanechal na dětském krku malou, téměř neviditelnou čárku, která se lehce zbarvila a vypustila malou kapičku krve. Jednu jedinou…
A obrněná jízda Tuatha de Danaan vyjela ze Snění a na svých ořích ze v běsivé touze po pomstě jala se hledat Sluaghy - skřítky, kteří ublížili dítěti. Snesli se jako zhouba a všem Sluaghům vzali hlasy - od té doby smějí mluvit pouze šeptem, jako když se sype písek nebo vane vítr. Když rytíři pomstu vykonali, vrátili se zpět.
Zdrcená Agnes ještě jednou bodla – to aby Michaela vyprostila z pout. Vyděšený chlapec s bílými vlasy a malou krvavou skvrnkou na krku se hend z mlýna rozběhl domů, k matce. Sluaghové ho sledovali a tiše zpívali – jako když na podzim vane vítr a odnáší, co bylo a už není…
Ztratili hlas, a vše jen kvůli němu.
Michael se ráno probudil na prahu domu; maminka otevřela a on jí padl do náruče. Stal se z něj hodný a poslušný chlapec, už nikdy nezlobil. Ani by neměl, protože ví, že Sluaghové ho stále pozorují…
Nil mortifii sine lucre.