Soukromé pokoje J-C

[Asher]

Tak kletby? Pozvedne lehce pobaveně obočí. No tím spíš malá změna scénáře neuškodí. Uculí se. No ano, uhodla jsi druhého zvědavce. Zasměje se tiše, když vzduch kolem zajiskří mocí a ten zvuk se jí obtočí kolem ramen jako hřejivá kožešina. Kam? Ach nemáme určitý cíl...jen tak korzujeme a společensky konverzujeme. To se tak na plesech dělalo. Usmívá se na ni, ale rozpustilé ledové jiskřičky v jeho očích ho usvědčují ze lži. Pak se náhle zastaví před téměř dva metry vysokým, bohatě zdobeným zrcadlem ve starožitném rámu. Tajemně se usmívá a bezeslova ji pozoruje.

(muhehe, jsem si zrovna vzpoměla na scénu se zrcadlem kde to bylo, v Motýlovi? )

[Manori]

jo...kletby..a tím nemyslím nadávky..*uculí se* i když ty vlastně taky..*zváží to posléze...* jen tak...*zopakuje a nakloní se k němu* asi jsem s vámi dvěma dost dlouho..začínám mít nos na to, když mi někdo kecá..*stiskne mu nepatrně ruku s úsměvem..když se zastaví, tak chvíli pozoruje odraz obou ve skle. Pak se podívá na něj a zas zpátky do zrcadla..a zpátky na Ashera, který se tváří jak sfinga* ehm...to ho mám přeleštit?*když se podívá zas na zrcadlo, tak jí málem klepne*

(jooo...byl to Motyl, myslím...jo, protože to byla Anita pryč z města..té scéně se nedá odolat:))

[Jean-Claude]

*stojí za rámem zrcadla, schválně v identickém postoji s Asherovým...ale na rozdíl od bílé je on oděn do temné modři, která jen podtrhuje barvu safírových oček...tam kde má Asher zlatou výšivku, se J-C třpytí chladným stříbrem..víc než kdy jindy je tak temným negativem obou upírů...tiše je pozoruje, dokud se Man zas neotočí a stěží potlačuje pobavený úsměv, když málem vyskočí z šatů od leknutí*

[Asher]

Tváří se neprostupně, i když mu trochu cuknou koutky, když se ho optá jestli má zrcadlo přeleštit. Pak se však doslova pase na jejím výrazem, stoupne si těsně vedle ní a dívá se chvilku na její tvář a chvilku lehce pobaveně na J-C. Hmm, hmm, to je mi ale hezký pohled...co říkáš, lištičko, líbí se ti odraz? Nebo spíš obraz? Zamyslí se nahlas a v očích mu tančí plameny pekelné.

[Manori]

*lapne po dechu, částečně proto, že to nečekala, částečně kvůli tomu, co v tom zrcadle vidí..chvilku se soustředí na to, aby jen tak debilně nezírala a snaží se to vydýchat, pak se zamyslí, natáhne prsty, ve kterých se jí objeví vějíř* chm..začínám chápat, proč k tomu nosily vějíř...*loupne po obou okem, a trochu teatrálně se z toho překvapení ovívá* no hezké, hezké...*nakloní hlavu malinko na stranu, jako by hodnotila nějaký malířský kousek* jen mi pověz, to se domlouváte nebo vám to vždycky vyjde...*otočí se na Ashera a mávne složeným vějířem na bílý oblek a otočí se zpátky k zrcadlu a zas mrkne*

[Jean-Claude]

*jen tam tiše stojí, opře se ležérně paží o vnitřní rám "zrcadla" a když se otočí Man na Ashera, tak se mu na tváří nepokrytě rozlije poněkud škodolibý úsměv a sám si je prohlíží trochu jak na výstavě, pak cukne koutky a prostě zmizí, takže Man zas vidí jen prázdný rám*

[Asher]

Domlouváme? Tak půvabně pokrčí rameny, v naprosto stejném gestu jako J-C. Ani ne, nebo spíš, ne doslova. Tváří se tajemně, jak kdyby šlo o státní tajemství. No vida, hraje si s námi, že? Pousměje se nad prázdným zrcadlem a mrkne na ni.

[Manori]

hm..tak ne doslova...to je co...*nenechává se odbýt* od pasu nahoru volný výběr? *cuknou jí koutky a zamračí se na prázdný rám* no, to tedy...J-C?*zkusí ho zkusmo zavolat...kouká všude kolem, odpoví jí jen vír jiskřivé modré energie, který se kolem nich zatočí, až se přitiskne podvědomě blíž k Asherovi, což je spíš z louže pod okap*

[Jean-Claude]

*jen se tiše směje hlasem, který se smeká po kůži jako surové hedvábí, na okamžik stojí těsně za Man, když ho volá, vesele mrkne na Ashera, ale když se ona otočí je fuč, zbyde po něm jen hutná moc s příchutí něčeho zakázaného na patře*

[Asher]

Prostě to víme.... Pokrčí rameny. A baví nás to. Dodá s pousmáním. Přitiskne si ji k sobě a pobaveně koukne kousek za ni, jakoby tam někdo byl. Myslím, že bysme se mohli vrátit....máme návštěvu, řekl bych. Pousměje se, podívá se jí hluboko do očí a s pocitem, že se propadá do ledově modrých hlubin jeho očí se probudí.

Dobré ráno, lištičko. Usměje se na ni ze svého křesla, nohu v kotníku opřenou o koleno druhé nohy a pozoruje ji ledově jiskřícíma očima.