Hlavní salon - podium

[Manori]

*naprosto uchvácena přívalem moci a emocí je pozoruje, ani nemrkne...když Asher odhaluje postupně své jizvy, dojde jí, že to je odpověď na J-C otázky na začátku představení...zamrká a rozhlédne se nenápadně potemnělým sálem, až si všimne vládce sedícího opodál osamoceně, v ústraní...vycítí její pohled a opětuje jí ho zdánlivě bez jakékoliv emoce...když ji zasáhne vlna touhy, musí se otočit zpět a zamyšleně nechá si po kůži tančit známý pocit dravčí touhy po krvi...palčivě jí to připomene vlastního muže a tak zatřepe hlavou a soustředí se na představení*

[Jean-Claude]

*na upírově tváři je dokonale krásná nehybná maska...sedí v křesle zdánlivě uvolněně se svou bezchybnou vizáží..Asherovy emoce proudící z jeviště se o něj tříští jako příboj o útes a víří po sále s příchutí něčeho hořkého a bolestného...on sám ovšem působí jako jediný pevný bod v místnosti plné rozbouřené energie a moci*

[Phillip]

*jak se doba krmení prodlužuje..sálem vibruje poplašený tepot Phillipova srdce, které díky přísunu adrenalinu pumpuje krev do oběhu ještě rychleji a vhání ji tak do úst dravce...Phillip zatne prsty do Asherova ramene pevněji, ale jinak se nemůže ani hnout...na těle se mu perlí kapičky potu, takže se na světle reflektoru třpytí, jako posetý malinkými démanty*

[Asher]

Když skončí, překvapivě jemně položí Phillipa na zem a pohladí ho zlehka po tváři. Přejde na samý kraj podia a světla až bolestně odhalují každou, i tu nejmenší jizvu na jeho těle. Jeho rty jsou stále potřísněné Phillipovou krví. Zadívá se do publika a je to jakoby se díval na každého zvlášť. Chtěl by někdo polibek? Zavrní hlasem, který hřeje i mrazí zároveň. Rozpřáhne ruce, jakoby chtěl všechny v sále obejmout a svaly na jeho úžasném těle se zavlní, ale i zvýrazní děsivé jizvy, plazící se mu po hrudi jako hadi. Upře své ledově modré oči na Jean-Clauda, který jakoby v sále vyzařoval jakési vlastní světlo.

[Rebecca Altamirano]

Boří se do svého křesla stále hlouběji, oči se jí lesknou touhou políbit Ashera, ale i zabořit své tesáky do Phillipova sladkého hrdla. Ještě žádné vystoupení s ní takhle nezamávalo, stále pevněji svírá svou sklenku a když uslyší slabé praskání skla, udiveně skloní pohled na skleničku ve svých rukou, po které se šíří slabé prasklinky. Do prdele... Zašeptá téměř neslyšně, odloží sklenku a úplně neslyšně, aniž by si toho někdo všiml, zmizí v zákulisí.

[Jean-Claude]

*oplácí Asherovi pohled, jeho pleť jako by prosvětlená zevnitř se zdá hladká a chladná jako naleštěný bílý mramor, v kontrastu s temně safírovýma očima a košilí...díky své síle a upířím iluzím je nadpozemsky krásný, v zvýrazněmém konstrastu s Asherovým přirozeným vzhledem, který naopak nevyužívá iluzí žádných a ukazuje divákům bolestnou skutečnost, která drásá nervy...pohledný a přesto poznamenán....tím víc je nápadný konstrast mezi nimi a zároveň podobnost a příslušnost k jedné pokrevní linii....
...jeho moc objímá diváky z druhé strany sálu, než stojí Asher s napřaženými pažemi, aniž by se v křesle pohnul*

[Asher]

(ty jo, chudáci diváci:P dneska nejspíš po svých nikdo neodejde:P:D)

Když ucítí Jean-Claudovu moc, viditelně se zachvěje a po tváři mu přelétne slabý, prchavý úsměv. Elegantně seskočí z podia, prochází mezi stolky, a cestou vtiskne krátký polibek jen dvěma odvážným. To už vážně nikdo? Pomalu se otáčí dokola, s mírně tázavým pohledem v očích. Pak upře svůj pohled přes místnost k vip stolku a pousměje se a než někdo z nich stačí mrknout, stojí u nich. Tak, kdopak z vás, mé krásné dámy, by chtěl krvavý polibek? Zašeptá a jeho moc se o ně otře jako chladivá přikrývka.

[Manori]

(no to teda...by se měly začít fasovat polní lehátka a studené obklady...)

*když se u nich objeví Asher a zahalí je svým podmanivým hlasem, jak se jí zježí chloupky po celém těle* tady cítím ve vzduchu výzvu...*dodá si odvahy a promluví relativně klidným hlasem* proč ne...* pousměje se na Ashera a v duchu si děkuje, že sedí, jinak by se jí asi z tolika moci kolem podlomily kolena*

[Jean-Claude]

*oplatí mu úsměv a přivře oči a nasává emoce jako houba po dešti..čím víc si k sobě stahuje touhu diváků, kteří hltají každou sekundu vystoupení, tím se zdá neskutečnější a jeho moc roste...i když ji drží na uzdě, je tam, bublající pod povrchem...aneb se prostě krmí tak trochu jinak..inkubus jeden neřádskej:)*

[Asher]

Úsměv zvlní jeho smyslné, dokonalé rty, skloní se těsně k ní a nejdřív se jen zlehka otře o její rty. Malá kapička krve ulpí na jejím spodním rtu. Malinko se od ní odtáhne, podívá se na tu kapičku, pousměje se a přitiskne své rty na její, jemně je laská a dává dobrý pozor, aby ji svými špičáky nezranil. Když se od ní odtrhne, o krok couvne a oči mu září jako ledový oheň, zlehka se usmívá, jakoby znovu pocítil, jaké to je, být krásný. Vysekne k nim dokonalou dvorskou úklonu, jakoby se přesunul o nějakých čtyřista let zpět, každé z nich věnuje okouzlující úsměv a v další vteřině je zpět na podiu. Klekne si ke stále ležícímu Phillipovi a něžně ho zvedne do náruče, jakoby nic nevážil. Upře do publika tvrdý pohled a jeho hlas se proplazí místností jakoby byl živý. Bledost jeho těla a jizvy prudce kontrastují s dokonalostí a opálenou Phillipovou kůží. Znovu se podívá na Jean-Clauda a dotek jeho moci a vzpomínek ho znovu rozechvěje. Tak přemýšlejte...kdo je tady vlastně krutý. Poslední slovo zazní současně se shasnutím světel a když se o vteřinu později znovu rozsvítí, je podium prázdné.