Fab: co se přiblblých výrazů týče, je to jak když hledí do zrcadla - pitomě se usmívají a jsou roztomilí, navzájem si připadají k sežrání. na jeho vyznání se usmívá, tetelí štěstím a hluboce ho políbí. sama nic neříká a zdá se jí, že je to přeci jasné. nikdy si nikoho tak k tělu nepustila, na nikoho její tělo tak nereagovalo. prožívá to tak silně, že se jí zdá, že to má napsané na čele. tak si Fab na její vyznání musí ještě počkat, až jí to dojde. jedním z důvodů přiblblého úsměvu je i to, jak se jí líbilo, co dělali a jak je v šoku, co s ní chlap dokáže udělat - i to se jí líbí. chvilku má pocit, že by ještě mohla trošku zlobit a začne zkusmo olíbávat a okusovat jednu jeho bradavku - má sice výzkumné sklony a chtěla by Faba znovu nastartovat a znovu ...ehm. ale je už utahaná jako kotě. známkou únavy je i to, jak si nechá psát po zádech - normálně by byla lechtivá a pištěla by. ale na jeho dotyky si už zvyká a nevyvádí.
Fabienku, přikerjeme nás... prosím...zazívá mu na hrudi a začíná fakt usínat. ještě jí napadne něco, čeho se obává musíš zítra do práce, nebo budeš se mnou? vzbuď mě, než půjdeš. nechci se probudit bez tebe... vrtí se u něj a dělá si pelíšek a usíná...