Hlavní síň

[Rebecca Altamirano]

Vejde dovnitř zvenku, kam se přemístila nejdřív, páč dovnitř se přemístit nedá. Pohlédne na Lestata a přemýšlí, co cítí, když ho zase vidí. No...vítej doma, Lestate. Zastaví se a ruce si založí na hrudi. Pozoruje ho docela chladným pohledem.

[Lestat]

Otočí se za hlasem a usměje se na Beccu. Fakt ji moc rád vidí, ale její výraz a chlad v očích setře jeho úsměv ze rtů. Beccy.... Vydá se k ní a chce ji obejmout a políbit, ta ale o dva kroky ustoupí. Děje se něco? Pozvedne překvapeně obočí.

[Rebecca Altamirano]

Chvíli na něj zírá, jestli tu otázku myslí fakt vážně. Jestli se něco děje? To si piš, že se kurva něco děje! Začíná být nasraná. Ty se ztratíš, na merlinví jak dlouho, počítat jsem to dávno přestala, pak se milostivě uráčíš vrátit a ptáš se jestli se něco děje?! Ta tvoje nebetyčná nadutost vzrostla do opravdu obludných rozměrů. Vztekle mu hledí do očí a kromě toho vzteku cítí ještě lítost. Nebo si myslí, že je to lítost. Co takhle se aspoň omluvit? Žes byl tak dlouho pryč, ani se neozval... Nebýt našeho spojení, ani nevím jestli žiješ. Obrazně řečeno, ovšem. Usápne se sarkasticky.

[Lestat]

Ve tváři se mu vystřídají výrazy od překvapení, trošku lítosti a nakonec se zamračí. No tak pardon, že jsem se neozval, ale měl jsem spoustu práce. Rebečino pohrdavé odfrknutí ignoruje. Začlo se nám vážně dařit, nemohl jsem v tom kapelu nechat samotnou.... Zní to jako omluva, ovšem bohužel jen jemu. A pokud vím, myslím že ses tu moc nenudila. Rysy mu ztvrdnou a v očích probleskne žárlivost.

[Rebecca Altamirano]

Jo tááák, no ovšem. Já zapoměla, že ty jsi velká rocková hvězda Lestat! Sarkasmus z těch slov přímo kape. Ale já nejsem žádná tvoje pomatená fanynka, která si z tebe sedne na prdel, jasný? Když udělá narážku na její užívání si, na chvíli vzteky oněmí. Tak milostpán francouzský šlechtic čekal, že na něj budu poslušně čekat domu, někde zalezlá v koutku jo? Posměšně na něj zírá. Nejsem jeptiška ty nadutý parchante! Zasyčí na něj vztekle. A mezi námi...tys taky nežil v celibátu, taky to vím moc dobře. Ušklíbne se, ale žárlivost v tom už není. Ale pro mě za mě, si dál hraj na rock star a oblbuj ty své naivní holčičky. Možná mezi nimi najdeš někoho, kdo s tebou bude sdílet věčnost. Dívá se na něj a to všechno jí strašně sere a zároveň je jí z toho hrozně smutno.

[Lestat]

Nevěřícně ji pozoruje, jak je rozčílená a nádherná. Nějak na to už zapoměl. Ty mě opouštíš? Zamračí se a najednou ji pevně objímá. Ale ty mě nemůžeš opustit. Vždycky budem spoutáni krví. A vždycky se budem přitahovat a ty víš. Zašeptá jí do rtů a přitiskne své rty na její.

[Rebecca Altamirano]

Na okamžik v šoku úplně ztuhne a jeho majetnický polibek jí připomene vše, co spolu prožily. Ale také přesně to, jak jejich vztah vypadal. Vytáhne svou dýku a přitiskne mu ji pod krk. Okamžitě mě pusť a nikdy...už nikdy se mě nedotýkej. Zašeptá tiše těsně u jeho rtů a z jejích slov je cítit mrazivý chlad. Ustoupí od něj ke dveřím a dívá se mu do očí. Jestli budu muset, klidně tě zabiju. Tak mě k tomu nenuť. Varuje ho chladně. Prostě mě nech být a žij si jak chceš. A nebude to ani žádný rozdíl, do teď jsi to zvládal skvěle. Ušklíbne se.

[Lestat]

Ucítí po krkem chladný kov a pomalu shlédne na dýku. Hmm..asi to fakt myslíš vážně. Ušklíbne se a pustí ji. Pozoruje ji přivřenýma očima, jak couvá ke dveřím. Tak jo, už se tě nedotknu. Pousměje se. Můžu tu zatím bydlet? Pravda je, že za dva měsíce vyrážíme na turné p Evropě. Přizná po chvíli. Vážně je to asi moje chyba. Zní to, jakoby tomu ani nemohl uvěřit.

[Rebecca Altamirano]

No to jsem ráda, že jsme se takhle v klidu domluvily. Utrousí uštěpačně a otevře dveře. Ještě se mezi nimi otočí. Jo klidně si tady buď. Ale varuju tě...zkus si najít někoho z mých přátel a ublížit jim... Upře na něj výhružný pohled. A udělám ti stokrát horší věci, než jaké si dokážeš jen představit... A ty víš, že to myslím vážně. Tak...sbohem Lestate. Pohlédne do té tváře, kterou kdysi tolik milovala. Pak se bezeslova otočí, zavře za sebou a venku se přemístí zpět do Slastí.

[Lestat]

Dívá se do jejích bezcitných očí a opravdu ví, že to myslí vážně. A pravda je, že přesně to, před čím ho teď varovala, ho napadlo. Také od návštěv úplně neupustil, ale jejich průběh mírně pozměnil. Přece jen umírat se mu zatím nechce. Tak to je konec další kapitoly v mém nekonečném žití. Utrousí uštěpačně, sedne si do křesla u krbu a nalije si sklenku krve.