Ten pokoj vlevo nahoře

[Wenai Lafayette]

Ne nebude v lese. +vyplázne na něj jazyk a vede ho do jídelny, kde na ně čeká snídaně+

[Wenai Lafayette]

+vezme to několika zkratkama a tajnejma chodbama k sobě+ Ale no tak, přece by ses na mě nezlobil. +dá mu pusu na tvář a odněkud vyloví dárek+ Tákže, co pro mě máš? Pro nejhodnější Wenaiku? (dejme tomu, že jsme se po cestě zastavili v jeho pokoji, nebo něco, že ho prostě má u sebe, jsem dneska nějaká divná, sry) +háže na něj psí pohledy+

[Marigold]

+Sotva se stavil u sebe pro velikou krabici docela pečlivě zabalenou. To asi nedělala sám, ale neprozradí kdo to dělal+ Dobře, dobře, dobře +uklidňuje ji a dává jí do ruky tu krabici+ Dávej pozor je to křehké +nabádá jí a sám s tím pracuje s co největší opatrností, skoro až nábožnou+ Pokoušel jsem najít něco vhodně malého a zároveň... ženského +objeví se mu v očích dost nejistoty+ Hodně to pro mě znamená... tak prostě +pokrčí rameny, nějak mu došla řeč+



(Nevadí. Však já jsem občas taky divná. Hlavně aby ti bylo líp. )

[Wenai Lafayette]

( to je ta jeho loutna?)

[Marigold]

(Ne, to není jeho. Té by se nikdy nevzdal, ba možná ani kvůli někomu koho miluje. Tuhle vybíral speciálně pro ni, aby byla dost malá a vypadla žensky, jako pro bardku)

[Wenai Lafayette]

(uf, už jsem se lekla, ještě že tak )

[Wenai Lafayette]

+vezme si opatrně tu krabici a pomalu ji otevře, chvilku kouká dovnitř, ajko by nemohla uvěřit svým očím, opatrně vyndá loutnu z krabice+ To je loutna. +konstatuje zaraženě, ale v hlase má nevěřícné nadšení+ Děkuju. +usměje se a pohlédne na něj+ Vážně děkuju. +vstane, položí loutnu na postel,, obejme ho a políbí, něžně a hluboce se vším citem, kterého je schopna+ Ale myslíš, že se na ni dokážu naučit hrát?

[Marigold]

+Napjatě čeká co ona na to řekne, zprvu se mu zdá že moc nadšená, ale polibek ho přesvědčí že vlastně je+ Jsem rád že se ti líbí. Ve špercích, šatech, voňavkách a podobných věcech se nevyznám. Ani ve zvířatech. Znám prostě jen hudbu +uculí se+ To víš že naučím, jsem moc dobrý učitel, ale samozřejmě nikdy nebudeš tak skvělá jako já +dodá důrazně+

[Wenai Lafayette]

Je nádherná. +pohladí loutnu+ No doufám, že mi ji po několika lekcích zase nesebereš s tím, že jsem nepolepšitelné dřevo. +zasměje se+ Určitě nebudu lepší než ty. To přece není nikdo. +uculí se na něj a předá mu dárek, ta krabička je o dost menší než jeho+ Pro tebe.

+vevnitř jsou dvě věci, první je křišťálová koule, asi pět centimetrů v průměru u které je cedulka: ,,tohle není křišťálová koule" a dosti ohmataná knížka Shakespearových Sonetů+

[Marigold]

Nezaručuji že tě za dřevo nebudu považovat, ale nevezmu ti ji. Hřích na něco tak krásného nehrát, ale přinejmenším bude v dobrých rukou a u někoho kdo ji nepoužije na podpal +zachvěje se+ S té představy je mi až fyzicky zle +prohlásí. S dětským úsměvem se začne dobývat do krabičky, ze které nejprve vytáhne kouli+ To není křišťálová koule +přečte nahlas nápis+ Tak co to tedy je? Těžítko? +otáčí ji v rukou+ Zajímavě se leskne +odloží ji na postel, to ho sice moc nenadchlo, ale kniha už je něco jiného. Vytáhne ji, rozevře a rozzáří se jako sluníčko+ To je krása! +přitáhne si ji aby jí políbil, nejdřív na rty a pak i na tvář+ Děkuji. Sice nevím kdo ten William byl, ale báseň je báseň +začne očima běhat po řádkách a jestli ho Wenai nepřeruší, asi se jí tu začte :-D+