Tir: +Zase jí to zbaští. Zvolní a začne jí oňuňávat.+ Já přece nejsem vůbec zlej...žádný modřiny mít nebudeš, miláčku...+olíbává jí čelo.+ to já bych nikdy nechtěl...+a je najednou hrozně něžný.+
Fab: nechtěl, ale tady mě držíš surově... pořád ještě kňučí. ale už se necuká. než abys řekl, že se chceš mazlit, tak si vymýšlíš rituály a opíjíš mě rohlíkem a pereš se... to se mi nelíbí. mručí.
Ten, co mi kouká přes rameno, je Matouš. Jářku někde lítá.
Tir: Nene...nedržim tě nikde surově...+brání se a pro jistotu ještě uvolňuje, co se dá.+ A rituály nevymýšlím...fakt...ty jsem si jenom...ehm...vymyslel, abys to měla hezčí? Miláčku, nemrač se...+líbne jí na nos.+
Fab: když se lže, tak to není hezčí... tře si a předvádí začervenalá zápěstí, jak ji držel. teď budeš muset všechny modřiny opusinkovat... nekompromisně nařídí. a pak se zeptá tiše. máš taky nějaký?
Ten, co mi kouká přes rameno, je Matouš. Jářku někde lítá.
Tir: +Snaží se být důkladný, aby nezanedbal jediný milimetr zarudlé kůže a dalších (i neexistujících) zranění.+ Jsi voňavá...heboučká...+mumlá jí a zase se propadá zcela do její moci.+
Tir: +Přejíždí rty po její kůži, občas se někde zastaví a déle líbá nebo jazykem kreslí ornamenty. Nasává její vůni a ani si nevšimne, jak se do sebe zvolna proplétají, jak do sebe pasují, jsou jeden pro druhého stvořeni.+
Fab: chvíli líbána a hlazena začíná být dost vzrušená. při Fabienově bloudění rty po jejím těla mu do cesty nastaví klín a rozevře stehna. ještě tady... prosí.
Ten, co mi kouká přes rameno, je Matouš. Jářku někde lítá.