Zápisky ze starého diáře

[Morfeus]

[Morfeus]

Jeden z Morfeových oblíbených nálezů.
Jde o důvěrné, soukromé zápisky.
Rozumí se samo sebou, že diskrétní návštěvník nestrká do podobných věcí nos.

[Morfeus]

nalistuje místo, kde je záložka a začte se do ne příliš úpravného, přesto snadno čitelného písma.


Kroky vyťukávají rytmus – poměrně pravidelný. A déšť, vlastně mžení, je tak drobný, že ho ani není slyšet, nevytváří krokům žádný kontrapunkt. Snad jen odlesky světel na mokrém asfaltu. Rytmus – jednoduchý, jednotvárný, podobný tepu srdce. Ty kroky jsou moje. Srdce nemám. Místo něj je v hrudi jen černá díra, která cokoli stlačí obrovskou gravitací v malé zrnko prachu o nepředstavitelné, obrovské váze. Ať se děje cokoli, ta černá díra v mém srdci to změní v něco nepatrného, nezajímavého, nepodstatného. Jedna událost se podobá druhé jako jedno zrnko prachu druhému. Není mezi nimi žádný rozdíl. A příšerná tíha milionů zrnek mě pomalu zabíjí – naštěstí. I bolest je vysvobozením proti tomu nezměrnému prázdnu.
Drobný déšť a prázdné ulice.

[Morfeus]

Procházím cizím městem a netuším, kde jsem sebral střípky vůle, které mě sem přenesly. Cizí město v cizí zemi. Ne že by to znamenalo změnu. Jsem teď všude cizí. I doma. Když jste cizí v cizině, tak je to vlastně v pořádku – náležité, patřičné. Nedrásá to tolik, jako cítit se cizí v důvěrně známém prostředí. Stejně jako vlahé mžení, by ta myšlenka mohla působit jako balzám. Kdyby jediné, co cítím, nebyla nicota a průvan, řekl bych, že mě to osvěžilo. Ale i v odrazech skel a louží vidím ten otvor, co mi prochází hrudníkem v místech, kde bývalo srdce. Teď je tam díra velká jako pěst. V tmavé výloze vidím skrz ni, co se děje na protějším chodníku. Je po válce. Je po válce a ze mě je válečný invalida. Kripl.

[Morfeus]

Na papírku v kapse mám napsanou adresu. Pevně ho svírám v ruce. Nemusím se na něj dívat, už znám těch pár slov z paměti. Mám adresu – je psána jinak, než jsem zvyklý od nás. Mám mapu. Mapu cizího města. Přesto tak podivně povědomého. Vypadá, jako by ho tu zapomněla minulá století. Jakoby se tu prolínaly různé časy a vše se dělo najednou – od gotiky po dnes. Mám adresu a jméno a tak docela nevěřím, že osoba, kterou hledám, je skutečná a nejen výplod pohádek pro děti a strašidelných historek vyprávěných při černých hodinkách.

[Morfeus]

Je chladno. Atmosféra je snová. A stejně tak město. A stejně tak moje vnímání. Nechápu, jak jsem se tady ocitl – já, poměrně racionální člověk, hledám snad přelud, snad někoho, kdo mě vysvobodí z mé drtivé nicoty. Z mé zrádné nicoty. Protože už to, že jsem tady, ukazuje, že v mém popelu a pohořelci je ještě jiskřička – jiskřička naděje. Naděje, ze které mám hrůzu. Když to bude naděje lichá, změní se v další hřeb v mém srdci, v další bolest. Jak může bolet něco, co nemám? Ale i bolest je lepší než to nekonečné prázdno… A tak jsem tady. A jdu k ní. K té nebezpečné a nevyzpytatelné ženě. Už z jejího jména jsem nervózní.

[Morfeus]

Dračí čajovna
(vzpomínka jako fotografie v barvě sépiové kosti naznačuje pohled zpět, retrospektivu)
Malebná místnost obtěžkaná exotickou vůní a orientálními barvami. Páry čajů, šero, hudba, co vám za chvíli mozek přepojí na jiné vlny, než jste zvyklí. Klid, teplo, šero. Oblaka kouře vodních dýmek, souhvězdí plamínků svíček tak případně pojmenovaných “čajové“. Kdybych ještě byl schopen takových pocitů, asi by se mi tu líbilo. Škoda, že jsem sem nechodil dřív. Před tím.
Čajovna. Tam jsem hledal mír pro svou duši, tam jsem hledal úlevu od bolestné prázdnoty, tam jsem hledal milosrdné zapomnění. Tam jsem potkal tu, která mi řekla, že ONA skutečně existuje a kde ji najdu.

[Morfeus]

Trávil jsem tu dlouhé chvíle, snad hodiny, snad dni. Ztratil jsem pojem o čase, nezajímá mě. Nemám důvod, aby mě zajímal. Je po válce. Můj svět se otočil o 180 stupňů. Nezajímá mě vlastně už skoro nic. Kdyby pár starých přátel a soucitných duší nedohlíželo, abych jedl a spal, mohl jsem to už mít za sebou. To mi ale nedovolili. A já nemám dost vůle ani sil vzít si život jinak, než že se prostě vypnu a vyčkám smrti. Než že v souladu se svým bytím v nicotě neudělám nic, naprosto nic…
Seděla o kousek dál u svého stolku. Chvílemi si něco psala, chvílemi povídala s obsluhou, čas od času zmizela a zase se objevila. Někdy sama, jindy v doprovodu jiných žen. Mohlo to být v jeden den, mohlo to trvat i několik týdnů. Nevím. Jak jsem řekl, ztratil jsem pojem o čase. Asi za to mohou ty utišující lektvary, co mě jimi mé “dobré duše“ napájí. Možná se jen takhle brání můj mozek té příšerné tíze skutečnosti. Stejně na tom nezáleží…

[Morfeus]

Jednou zůstala dlouho a sama. S něčím si hrála, probírala prsty nějaké drobné předměty a zaujetím si začala k práci nejdřív broukat a pak zpívat. Ta melodie mě ovinula jako liána a táhla mou mysl s sebou někam, kde jsem to snad kdysi znával… Když jsem se vzpamatoval, uvědomil jsem si, že mi její píseň jasně připomněla dávný sen. Sen, který neměl žádný sdělitelný děj, ale zato byl plný silných pocitů a významů.
Aniž bych si to uvědomil, přišel jsem až blízko k ní a poslouchal její zpěv, abych ho lépe zachytil a odlišil od hudby, která zněla v čajovně z reproduktorů. Když jsem stál blízko ní, viděl jsem, že dokončuje náhrdelník z černých blýskavých korálků. Po chvíli překvapeně vzhlédla a přestala zpívat i pracovat. Stál jsem u ní moc blízko a asi se cítila proto nepohodlně. Ruce jí klesly do klína, otočila se ke mně a prohlížela si mě.

[Morfeus]

„Promiňte. Jen – jen mě zaujala vaše píseň. Nerozuměl jsem slovům, ale jako bych ji už kdysi slýchával. Jako bych ji znal.“
Usmála se. Napila se čaje a znovu se začala věnovat svým korálkům. Stál jsem nad ní, díval se na její šikovné prsty, zklamaný, že nic neříká a že přestala zpívat. Byl bych si rád přisedl k ní, ale když mlčela, bylo mi za těžko ji o to poprosit.
„Ale jistě, je tu místo. Klidně se posaďte.“ Řekla, jakoby věděla, nač myslím.