Zápisky ze starého diáře

[Morfeus]

Posadil jsem se k ní a začali jsme si povídat. Představil jsem se. Řekla, že se jmenuje Fatamorgana. Zvláštní jméno. Už dlouho jsem s nikým nemluvil, tak jako s ní. Už dlouho jsem s nikým nemluvil. Když mě bolest rvala na kusy, propadl jsem mlčení, protože mi všichni ti, kdo necítili to, co já, připadali, hloupí, odporní a vzdálení. Utekl jsem se tedy do ticha, do mlčení. Když bolest vystřídala prázdnota, byl už z mlčení zvyk. Ona byla klidná a milá. A zdálo se, že ji to, co říkám, nezajímá ani zdaleka tolik, jako korálky v jejích rukou. Najednou jsem se přistihl, jak jí všechno o sobě svěřuju. Jak mluvím – prostě a stručně – o všem, co mi tak dlouho působí muka. Vlastně toho ani není moc – zvenku ten příběh zní určitě strašně banálně. Zevnitř mě pomaličku zabíjí.

[Morfeus]

Nechala mě vyprávět a neříkala nic. Až když jsem skončil, zvedla hlavu od své práce, kterou právě dokončila, odložila hotový náhrdelník na stolek před sebe. Poprvé jsem jí pořádně viděl do tváře. Vážně na mne pohlédla. V mladé, pravidelné tváři se lesky oči staré jako svět sám. Bylo to trošku matoucí a nepatřičné. A taky strašidelné.
„Slyšel jste už někdy vyprávět o …?“ a vyslovila jméno, které známe ze strašidelných historek a kterým strašíme malé děti v pohádkách.
„Jistě. Jak vás to teď napadlo?“
„Možná by vám mohla pomoci ona. U ní nikdy nevíte, ale můžete to zkusit.“

[Morfeus]

[Morfeus]

Možná bych se i zasmál, kdyby to nebylo tolik absurdní. „Snad nemyslíte, že budu hledat smyšlenou bytost. Ano, dost mě ty události změnily. Ale zatím jsem se nezbláznil, abych se bavil s někým, kdo neexistuje.“
„Tak zaprvé to není smyšlená bytost, ale něco jako profese. Reálná. A zadruhé si dělejte, co chcete, ale já pro vás jinou radu nemám. A zatřetí – pokud byste se přeci jen rozhodl ji najít, budete mít velké štěstí, pokud se bude ona bavit s vámi.“
„To myslíte váženě, že někdo takový opravdu existuje? Jsem kouzelník a o kouzlech a čarování vím dost. A na nic takového, jako jsou pochybné čarodějnice a vědmy z mudlovských strašidelných smyšlených pohádek, nevěřím. Nechtějte mi namluvit, že někdo takový skutečně žije.“
„Ale ano, žije. Jmenuje se Morgiana a je to moje sestra. Pokud byste ji chtě navštívit, dám vám její adresu.“
„Neříkejte. A kde ji mám hledat? Ve skleněném království za devatero horami a devatero řekami?“

[Morfeus]

„Ani ne. Je to v Evropě. Přímo v jejím srdci.“ Mírně se usmála, jako vzpomínce, jako rodinnému žertíku, který ocení jen ten, kdo je zasvěcen. „ Jeďte najít své srdce do srdce Evropy. Možná se vám tam vaše rány zahojí, možná ne. Pokud ji ale uvidíte – a já si myslím, že se o to při nejmenším pokusíte – dejte jí tohle,“ podala mi černý náhrdelník, který zrovna dokončila, „ a pozdravujete ji od sestry. Věřte, že tím hodně zvýšíte šanci, že se vámi bude vůbec zabývat.“ Když jsem na dlani překvapeně a bezradně držel tu cetku, vytáhla z kabelky malý černý sametový sáček, vzala mi korálky z ruky, uložila je do sáčku a opět mi je vložila do dlaně.
„Pojďte se mnou. Dám vám její adresu a pár rad, které by se vám mohly hodit. Máme tu blízko kancelář. Pokud se chcete z toho všeho dostat, můžu vám pomoci. Je to moje profese. A tak to není zadarmo. Rozmyslete se. Pojďte se mnou hned, nebo přijďte jindy. Tady je vizitka.“
Čtu cedulku s nápisem Holistická detektivní kancelář Decidela & Eternity. Příčná ulice. Londýn.
„Rozmyslím si to. Děkuji za váš čas, slečno. A za tu píseň.“ Dívám se na ni a na vizitku a všechno mi to připadá čím dál tím šílenější.

[Morfeus]

Stejně jsem za ní přišel.
Už druhý den.
Ona věděla, že přijdu. Já ne. Vlastně - věděl jsem to od chvíle, kdy jsem odešel z čajovny a kdy mi došlo, že mi připadá tak milá proto, že po dlouhé době někdo skutečně poslouchal, co říkám a nepokoušel se mě jen tak utěšovat. Protože nepropadala nad mým smutkem plytkému soucitu. Protože její návrh byl sice absurdní, ale také jediný, jaký mi kdo dal, jediná možnost udělat alespoň něco v situaci, kdy se nic dělat nedá.

•••

[Morfeus]

Přišel jsem za ní hned druhý den. A teď jsem tady. Připadám si jako šílenec. A uvědomuji si, že mě to vlastně mírně těší. Pocit šílenství se vznáší jako nenápadná, průsvitná medúza v moři prázdnoty.


Je už tma, a mží. Podzim. Na chodnících jsou nalepené barevné listy, lesklé vlhkem. Oranžové světlo pouličních lamp okrajuje barevné spektrum do podivných odstínů. Dojem neskutečna a snovosti sílí. Zvuk kroků imitující tlukot srdce, zvuky města, filtrované deštěm a vzdáleností, se skládají v melodii, kterou se snažím zachytit a pochopit, co mi říká…
Možná mi ale jen hučí v hlavě – má vlastní píseň, píseň smutku a bolesti, píseň ztrát a marnosti. A pak se ty dvě melodie spojí a prolnou – jako by vždycky byly jedna součástí druhé – mikrokosmos a makrokosmos se setkaly v jednom bodě, je to chvíle zázraku. Cítím něco osudového, vidím celý svůj život jasně jako na dlani.

[Morfeus]

Vidím ho ve své strhané tváři, vypadám o deset let starší, než jsem. Vidím ho v černé díře ve své hrudi – zůstala tam jako kráter, když jsem se dozvěděl, že on zemřel. Zemřel ve válce. Podle mého zemřel zbytečně, ač ho někteří mají za hrdinu. A druzí za krysu a podvodníka. Zemřel a já zůstal naživu, což je ta nejnelogičtější, ta nejkrutější věc, co se mi v životě přihodila. Co se mi v životě mohla přihodit. Zemřel a já v tu chvíli ani nebyl s ním. Svět pro mě už nikdy nebude, co býval. Já už nebudu, co jsem býval. A on – on už není. Neuvěřitelné: on už není.

[Morfeus]

Seberu myšlenky a zbytky vůle. Zbytky zdravého rozumu. A zazvoním. Jméno vedle zvonku je nepravděpodobnost sama. Napůl nevěřím, že se kdokoli ozve, nevěřím, že to, co se teď děje je skutečné. A z druhé půlky? Tohle město, tenhle čas, počasí, atmosféra jsou natolik neskutečné, že se vlastně může stát cokoli. Cokoli neskutečného, nepravděpodobného, bláznivého.
Cokoli.
Zazvoním.

[Morfeus]

A za pár vteřin se z domácího telefonu ozve reproduktorem zkreslený hlas: „Prosím? Co si přejete?“
„Dobrý večer, chtěl bych mluvit s paní Morgianou.“
„Ano. Pojďte nahoru. Čeká vás. Deváté patro. Jeďte výtahem. Pokud pojede. Jinak máte smůlu.“
Reproduktorový – nebo reprodukovaný? - hlas je docela příjemný. Nejprve mluví podivným cizím jazykem, ale – což je ještě podivnější – já rozumím. Po té, co promluvím já, reaguje anglicky. Když zazní bzučení, opřu se o secesní dveře a ony pod mou vahou povolí a otevřou se. Starožitné dveře a elektronické otevírání – další nesrovnalost. V tomhle dobrodružství, dá-li se to tak nazvat, se to podobnými renonci jen hemží. A já mám štěstí, že se tak trochu vyznám v mudlovském světě a jeho vynálezech. Kdo vlastně dělá lepší kouzla? Mudlové nekouzlí, mají techniku, ale pohodlnost a lenost je zřejmě vlastní všem lidem bez rozdílu. Každý zkouší, jak si ulehčit život.