Bar - balkon

[Jean-Claude]

*pousměje se a sevře prsty kolem jejích, díky doteku je jeho síla a moc daleko intenzivnější a za ní přeběhne přes jejich spojení jako elektřina mnohem dusivější síla, nijak agresivní, ale přesto těžká, temná, jako nespočet let, které už má J-C za sebou a spolu s tím i nabyté a zesílené schopnosti, některé jen bublají pod povrchem, jak se je J-C snaží přece jen přitlumit. Zdá se taky, jako by na něj byli napojeni další, získávali z toho spojení sílu a zároveň byli v jeho moci*

[Rebecca Altamirano]

Když se ho dotkne, nepatrně se jí rozšíří zorničky. Dívá se mu do jeho krásné, dokonalé tváře, do půlnočně modrých očí a když se přes ní převalí stovky let, zachvěje se. Její vlastní energie se jakoby ovine kolem té jeho, jako by ji chtěla hladit, nebo do ní vstoupit. Vzduch kolem nich zhoustl a stal se téměř hmatatelným. Nikdy takovou moc necítila a pocit, že je její součástí je neuvěřitelný. Ze rtů jí splyne tichý povzdech, téměř zasténání.

[Jean-Claude]

*chvíli si vychutnává ten pocit a nechá proudit energii kolem a jiskřit ve vzduchu, pak ji pomalu pustí ruku, odstoupí o kousek a usměje se, natáhne se pro svou skleničku a opřený o bar opět upije a pozoruje ji*

[Rebecca Altamirano]

Otevře oči a pomalu vydechne. Na rtech jí pohrává lehký úsměv, když mu pohlédne do očí. No páni.... Vydechne tiše a pomalu uklidňuje, své divoce bušící srdce.

[Jean-Claude]

*hřejivě se rozesměje a spokojeně ju pozoruje* jsem rád, když mohu na dámu udělat dojem...

[Rebecca Altamirano]

Uličnicky se uculí a trochu potřese hlavou, aby se vzpamatovala. No, myslím, že tobě to moc velkou námahu nedá, udělat dojem. A to nejen na dámu, i když věřím, že tam je o fous snazší. Mrkne na něj a napije se.

[Jean-Claude]

*mírně skloní hlavu jako poklonu, uculuje se* ach, díky ti za uznání.... je pravda, že někteří jsou trochu...no, zabedněnejší, ale uspěju i u nich...časem...a toho já mám dost.

[Rebecca Altamirano]

Nemáš za co, poklonami, lichotkami a uznáním neplýtvám. Usměje se. Zabedněnější...to máš teda pravdu. Času mám sice taky dost, ale nervy jen jedny. Zasměje se. A že občas dostávaj zabrat.

[Jean-Claude]

Tím více si toho vážím....*dopije sklenku* s přibývajícími léty se naučíš nepřipouštět si některé věci...a nervy si tak budeš šetřit...a nebo naopak, některé připraví tak dlouhá doba o rozum...*trochu se zamračí, ale jinak má na obličeji nečitelnou masku* nic, představení bude za chvíli pokračovat, tak jestli mě omluvíš...*kývne jí a odpluje do zákulisí*

[Rebecca Altamirano]

No s některýma, co přišli o rozum, jsem měla tu čest....A moc ráda bych si ji odpustila.Utrousí temně. Ovšem, jen běž. Usměje se a dopije svou sklenku. Pak se zvedne, opře se zábradlí a kouká dolů, na hosty hemžící se u podia, hledající místa a netrpělivé, natěšené i ty, z kterých cítí strach.