Zápisky ze starého diáře

[Morfeus]

Až když vejdu po mramorovém schodišti do činžovního domu v secesním stylu do mezaninu ke kovové mříži s motivem svlačců, která odděluje výtahovou šachtu od schodiště, uvědomím si, že tenhle dům nemůže být devět pater vysoký. Tak možná čtyři. Pět. Pokud se budou za patro počítat byty s okny stěží kousek nad úrovní chodníku. Přesto nastoupím do výtahu. Nevolnost rozhoupe můj žaludek dřív, než se kabina vůbec pohne. Nevěřím těmhle mudlovským vynálezům natolik, abych zůstal klidný. Nostalgicky vzpomenu na točité schodiště do Brumbálovy pracovny, kde kamenný grif vždy rozepjal svá ochranná křídla nad vaší hlavou. Jakou ochrannou sílu mohou mít stylizované fialky, které zdobí kabinu výtahu? Jedna moje část se obává, že se výtah během jízdy utrhne a zřítí se do hlubin šachty. Druhá část si to přeje – pád by ukončil moje trápení. Hlavou mi bleskne myšlenka, jak jednoduché a pohodlné bylo, když si smrt přála celá moje bytost. Tohle rozdvojení je značně nepříjemné. A taky ten můj kousek, co se bojí o život, trapně znevažuje hloubku mé bolesti. Jakoby má nezměrná bolest nebyla tak všezahlcující a opravdová. Ale ona byla. A je. Spíš mám teď v sobě dvě bytosti. Jednu rozervanou a umírající smutkem a bolestí, a druhého zrádce, který se bojí o své mrzké bytí a strachuje se o ubohý život. Zrádce ve službách podlé naděje. Naděje? Kde se tu bere, mrcha, když už je konec? Když s jeho smrtí vše skončilo?

[Morfeus]

Pohlédnu na desku s tlačítky – je tu skutečně pět tlačítek označených arabskými číslicemi. Také tlačítko nouzového zastavení a tlačítko zvonku pro přivolání pomoci. Devítku nikde nevidím. Stisknu tedy pětku a výtah se dá do pohybu. Není to tak zlé, jak jsem čekal. Trocha hluku, ale pohyb je plynulý a pozvolný. Pak se kabina zastaví. Vystoupím. Číslice na smaltované tabulce na kleci šachty je pětka. Jmenovky na dveřích nesou samá cizí, nic neříkající jména. Schody už výš nevedou. Rozhlížím se a nevím co dělat. Seběhnu po schodech o patro níž – opět pár cizích jmen. Vrátím se o patro výš. Nevidím nic, co by mi pomohlo.

[Morfeus]

Chvíli přemýšlím a rozhlížím se po čemkoli, co by upoutalo mou pozornost, nebo mi vnuklo nějaký nápad. Nic. Nic. Sáhnu po hůlce, ale pak si to zase rozmyslím. Neměl bych na sebe zbytečně upozorňovat. Tohle je až poslední řešení. V mudlovském světě hůlku používám minimálně. A v tomhle domě… snad raděj vůbec. Vejdu zpět do kabiny výtahu. Jediné, co mě napadlo je sjet dolů, znovu zazvonit a požádat hlas z reproduktoru o radu a instrukce, jak se dostat do devátého patra, které dům evidentně nemá. Jak to zařídit, abych “neměl smůlu“, přestože výtah jede.

[Morfeus]

Hledám na desce tlačítko “přízemí“. A všimnu si tlačítka s označením IX. Přísahal bych, že tam předtím nebylo. Než stačím domyslet, co to má znamenat, stisknu jej prstem a kabina se dá zase do pohybu. Zastaví. Vystoupím. Mramorové schodiště je stejné. Ale jsou tu jen jedny dveře. Jsou stejné jako ostatní dveře bytů v domě. Až na to loubí temně rudých růží. To není secesní ozdoba. To jsou skutečné květiny.
Nevidím zvonek, tak zaklepu. Dveře se otevřou a za nimi stojí velmi bledá žena v temně fialových šatech. Pokyne mi, abych vstoupil, a zavře za mnou dveře.

[Morfeus]

Pak ukáže kudy a sama vykročí přede mnou naznačeným směrem. Běhá mi z ní mráz po zádech. Pozdravím ji a očividně zbytečně vysvětluji, že chci hovořit s madam Morgianou. Usměje se bledými rty, že ano, jistě, a zase pokyne rukou, ať ji následuji. Je patrně němá. Nevydá ani hlásku. Temné šaty jsou upnuté až k bradě. Z rukou jsou vidět jen prsty a sukně dlouhá až na zem nedokáže úplně zakrýt, že žena snad ani nekráčí, jako spíš pluje. Je to divný, znepokojující pohyb. Když jí pohlédnu do tváře, musím chtě nechtě myslet na utopence a sebevrahy s podřezaným zápěstím. Nebýt toho, byl by snad i hezká. Zavede mne do pokoje, kde je oproti temné vstupní hale dost světla.

[Morfeus]

Dívka v tom náhlém světle zamrká, víčka a řasy věrohodně napodobí třepetání můry. Vypadá ještě bledší, skoro nemocná. A také působí jakoby průsvitně. Zato její tmavé šaty, zdá se, pohlcují světlo a barvy. Všimnu si, že má oči velmi podobné barvě šatů. Pak se rozhlédnu kolem.

[Morfeus]

Nábytek, závěsy, okna, celá místnost je starožitně zařízena a čím víc se rozhlížím, tím víc se mi na mysl vkrádá slovo buržoazie. Skoro se mi zdá, že jsem podobný pokoj musel vidět ve starých němých filmech. Kupodivu naživo a v barvě nevypadá vůbec špatně. Naopak – působí pohodlně a domácky. Ohlédnu se – má strašidelná průvodkyně někam zmizela. A pokoj je prázdný. V otevřeném francouzském okně vlají záclony. Přijdu k němu blíž. Vede na terasu, na terasu vysoko nad městem. Vejdu na ni, jdu až k litinovému zábradlí – je tu nádherný výhled na město. Na město v plném slunci, což si uvědomím až teď. Byla přeci venku tma, když jsem přicházel…
„Krása, že?“ slyším za sebou.

[Morfeus]

založí stránku proužkem papíru, který vypadá jako vizitka. odloží zápisník, zívne a protáhne se. zamyšleně se postaví před knihovnu a očima přejíždí hřbety knih. když se mu nedaří nalézt, co hledá, udělá několik kroků podél knihovny. kroků je čím dál víc, mnohem víc, než by se zdálo, že se vejde polic s knihami do místnosti. a po chvíli Morfeus zahne za roh regálů. a pak ještě několikrát zabočí a dostane se do úplně jiné uličky Knihovny. rozhlíží se kolem sebe a zavolá hodně hlasitě: Luciene!

[Morfeus]

zachvíli se objeví Lucien, knihovník Snění. ano, pane?

[Morfeus]

kývne mu na pozdrav. Luciene, potřebuju všechny knihy, co tu máme o ní. podá mu lístek, vizitku, podobno téu, kterou si před chvílí založil zápisník.

jistě, pane. přikývne Lucien a podívá se na lístek. pak vzhlédne nad obroučkami brýlí na Morfea. všechny? to by mohlo být poněkud komplikované, pane.

dobře, vezmi prvních... co já vím? pět? deset? pár jich vyber a dones mi je, ano? pak uvidíme, co dál. přikvývne Lucienově námitce Morfeus. potom zamíří ke stolku s židlí a lampou svítíci jako opuštěná světluška - její svit se v obrovských prostorách téměř ztrácí. posadí se a zamyšleně se opře.