od Jean-Claude » 11 zář 2013 11:27
*konečně moc dosáhne na živou duši v tom nekonečném lese, a tentokrát to není vyděšená srna ani zajíc ve svém pelechu...chladná síla pookřeje, protože v té bytosti je něco, čemu rozumí, co zná a co ví, že může ovládnout...JC stáhne rozutíkané pátravé pramínky moci a zacílí je tím jedním směrem, aby se ujistil, že je to ona, koho hledají. Na mýtině, kde stojí spolu s ostatními je na okamžik cítit les mnohem zřetelněji, s vůní listí, vlhkosti a vlčího pižma. Jean.Claude otevře oči, i v té tmě temně plamenně modré, teď by si to už nikdo s černou nemohl splést* Mám ji.*pronese* Je dost daleko, může to trvat.*poznamená, aby ostatní neznervozněli a znovu se upře vnitřním pohledem k Vanesse...cítí, jak uhnula z cesty, po které původně zamýšlela jít...netlačí na ni, nechá ji tolik volnosti, kolik to jde, dokud pokračuje směrem, který mu vyhovuje...vábí ji jemně, podobně jako se volá dítě k večeři domů, nabízí jí to stejné bezpečí, cíl, o to víc, že veškeré věci, které Vanessu napadají, jsou ve francouzštině, důvěrně známé řeči...každým krokem, který Vanessa učiní, má pocit, že dělá správnou věc, zároveň čím dál od své původní cesty je, tím pevněji se kolem ní moc obtáčí, padá do ní jako do pavučiny, jemné a hedvábné, dokud se necuká a poddává se tomu*
"I feel like a child in the dark who knows the monsters are under the bed. I want to be told it will be alright, but I am far too old to believe such comforting lies."