od Jean-Claude » 13 zář 2013 11:59
*cítí, jak už už ji má v hrsti, když tu najednou sevření povolí, aniž by on cokoliv udělal...zamračí se a tiše francouzsky zakleje, pak se zarazí, protože najednou má na háčku úlovky dva, dva identické a přesto odlišné. Aniž by povolil ve vysílání energie, otevře oči a zadívá se na Styx v měsíčním světle stojící na půl cesty k němu a protože ona je nyní pod jeho vlivem, vidí to, co normálně skrývá nebo využívá v podobě slabého odvaru jen při akcích ve Slastech na obyčejné smrtelníky...vidí vládce v celé kráse, oslnivého, zářícího mocí, která kolem něj proudí jako něco živého, temné oči pohlcené safírovým plamenem se upřou do jejích, vědoucí, zatížené staletími a přitom tak vábivé, až se z toho svírá srdce..už nejen volání vlka, ale to, že ho nyní vidí v plné síle ji k němu táhne a zároveň nutí stát přimraženě na zemi, jako srnu v noci uprostřed cesty v záři blížících se reflektorů, které ji mohou přinést smrt... ona narozdíl od ní ovšem nevnímá strach, jen touhu, radost, vzrušení, všechny ty pocity ji okouzlují a nutí zapomenou na všechno okolo a není to pouhý upíří trik, jen Jean-Claude v celé kráse. Zdá se to jako celá věčnost, co se na ni dívá, ale přitom je to jen chvilka* l'esprit les jumeaux...*zazní jí v hlavě jeho hlas, heboučký a sytý tak, že by si na něj mohla skoro šáhnout a s drobnými drápky hněvu. V příštím okamžiku Styx odstřihne od své vlastní moci a volání, je to jako by ji vyhodil někdo v zimě ze dveří na mráz a nechal ji tam samotnou...ale je opět volná. Pořád může svou sestru vycítit, vidět jí do hlavy, ale tentokrát je před jejími výpady a pokusy o přenos moci chráněna Jean-Claudem*
*Zaměří se znovu na Vanessu, tentokrát rozlobený a se ztrátou trpělivosti* To od tebe nebylo hezké...vlčice...*zazní ji v hlavě chladný hlas francouzsky vábivě* bude třeba ti ukázat, že není dobré se pánovi vzpouzet...a být nechán svému osudu...mohlo by se toho tolik stát....*a zatímco ji ta slova doznívají v mysli jedno po druhém, šelma uvnitř ní se probudí a zareaguje na Vyššího, na jeho rozkaz se začne drát na povrch, radostná, že se odpoutá od své lidské schránky...Vanessa má pocit, že ji puká každá žíla v těle, praská každá kůstka, jakási pudová síla s ní hodí na zem, kroutí a hrbí ji páteř, trhá ji tvář, prodlužuje ji do čenichu, v puse cítí najednou plno ostrých zubů, krev, vlhko po celém těle, jak ji puká kůže a dere se srst na povrch, horko a dusno, že se nemůže pořádně nadechnout, bolest ji válcuje tělo v prudkých vlnách, jako by její tělo hodlalo vyvrhnout samo sebe....a někde v té agonii zazní onen mužský hlas, tiše a přesto ho slyší zřetelně... * Chceš, aby to přestalo, ma louve? Budeš už hodná a přijdeš, když tě pán zavolá?*zní ji v hlavě, zatímco ji měsíční světlo oslepuje a bodá a mrazí a zároveň je jí hrozné horko, cítí kolem sebe každý lístek, zem, brouka pod kamenem, cítí celý les, a ví, že les cítí i ji nebo spíš její druhé já, příroda nezúčastněně přihlíží na její utrpení, které jí šelma přináší...a čím víc je vlčice blíž k povrchu, tím méně má Vanessa nad sebou kontrolu, ztrácí se v sobě, ve své nové zuřivé vlčí půli*Chceš, aby to přestalo?!*zní ji neustále v hlavě dotaz, je jediným spojením jejího skutečného já, zbytek světa je ji propadá mezi prsty...ne, mezi drápy...*
"I feel like a child in the dark who knows the monsters are under the bed. I want to be told it will be alright, but I am far too old to believe such comforting lies."