(já jsem ráda, že mu to prozradila, aspoň to bude zajímavější, a i jeho chování nevyzpytatelnější To je pravda, že kdyby se to dozvěděl až na konci, byl by určitě mnohem víc nasr... štvaný )
+postaví se do stínu v rohu cely, aby ji nerušil a měl to divadlo jako na dlani. Tiše sleduje Beccu, jak kolem vězně krouží, skoro až líně, ale ostražitě, jako panter kolem své kořisti. Pak už jen sotva stačí zaregistrovat její bleskurychlý útok a téměř nevěřícně sleduje, jak tak drobná a křehká dívka s tak neuvěřitelnou lehkostí přemůže o mnoho centimetrů a kilogramů většího muže. Když začne pít a upře na něj pohled a duhovky jí zlátnou každou další kapkou krve, hledí na to krvavé představení jako v tranzu, vedom si toho, že upírka si sakra dává záležet, aby si to užíval. Z jeho tmavých očí jasně vyzařuje respekt, možná se špetkou strachu, ale ani na okamžik neodtrhne pohled od té zvrácené podívané a fascinovaně hledí, jak z té schránky, co byla ještě před chvílí lidskou bytostí, vyprchává život. Ještě nějakou chvíli hledí na ležící bezkrvé tělo, které Rebecca odhodila jako nepotřebný kus hadru, než konečně promluví, jeho hlas je zhrublý jako struhadlo+
Nechtěl bych si tě doopravdy rozhněvat +ušklíbne se a ve tmě se zalesknou jeho bílé zuby. Vystoupí ze stínu a dojde k ní+ Jaké štěstí, že mi (podle pravidel) nesmíš ublížit +usměje se široce a to napětí a vzrušení ze zabíjení z něj pomalu odpadne+ Nemáš vůbec zač, upírko. Zítra můžeš pokračovat v nepřátelském táboře. Ještě budeš ráda vzpomínat na mně a na pobyt u nás +mrkne na ni pobaveně a pak otevře dveře+ Pokud už máš dost, měli bychom jít +opustí to místo, kde by se pach krve a smrti dal přímo krájet+