Noční klub, Praha

[Postrach]

*pročítá noviny v křesle, když se v pokoji rozhostí absolutní ticho.Odloží noviny na stolek a přejde k posteli, chytí jí zápěstí, chvíli drží. Pak se narovná a dojde za panem Ho, chvíli se dole nad něčím radí, nakonec se shodnou, tak se vrátí nahoru, po cestě kývne ostatním, co zrovna večeří a na zvědavé otázky je jen mávne rukou, že je ještě brzy cokoliv říct. Zůstane na hlídce u Man další tři dny, která je pořád v limbu.*

[Noční Klub]

*během následujících dní se občas pan Ho, nebo někdo z Klubu zastaví, první jmenovaný zkontrolovat situaci, ostatní spíš ze zvědavosti...nakonec se malý Číňan rozhodne, že stačilo a lehce zatřese Man ramenem, aby ji probudil, svaly napjaté, aby mohl případně uskočit, kdyby se probrala moc rychle...ale nic se neděje. Zkusí to znovu, už důrazněji, znovu bez výsledku, to už se mračí. Opatrně ji ohrne horní ret, zavrtí hlavou, znovu ji zkusí probudit, ale když se mu to nepovede ani napotřetí, zadívá se na Postracha* Musíme ji dostat dolů na ošetřovnu. Potřebuji udělat nějaké testy a zjistit, co se děje...už by se měla probudit...a taky potřebuje jíst, nemůže zůstat v téhle kritické chvíli hlady.*Jde dolů a za ním Postrach s Man v náručí, odloží ji na lůžko a nechá pana Ho pracovat, nakonec se stáhnou k počítači s výsledky v rohu místnosti*
Udělal jsem všechny možné testy, ale přesto si nemůžu být jistý-*zvedne ruku, aby zarazil Postrachovy dotazy* něco brání dokončení přeměny. Zdá se, že zůstala na půli cesty.

[Postrach]

Zůstala...co můžeme dělat?*zadívá se na něj, pak mu pohled padne na černé vlasy visící z lůžka, tak se rozpochoduje po místnosti, příslovečná trpělivost a chladnokrevnost ta tam, nedokáže zůstat na místě* Co s ní bude? Nemůže zůstat takhle!*promne si spánky a opře se o hranu postele* Co jsem ti to udělal....*vydechne tiše a odhrne jí pramen vlasů z tváře, zamračí se, dotkne se lehce čela* chladne...

[Noční Klub]

*pan Ho přejde k posteli s teploměrem v ruce...*32 stupňů...*ale když se ji pokusí probrat, nepomůže žádná z injekcí, které měl připravené* Tak tvrdohlavá....*následuje rychlá čínština, jak ztratí na chvíli rozvážnost, nakonec se nadechne a narovná se, aby odpověděl Postrachovy otázky* Je těžké zasahovat, mohl bych jí spíš ublížit než pomoci. Koneckonců nevíme, nakolik odlišný jste, bez dokumentace Templářů nic nezmůžeme...a nemůžeme ji dostat, kdyby zjistili, že se snažíme vytvořit dalšího vašeho druhu...*jen se na Postracha zadívá* Taky to může být v ní, koneckonců ani ona není obyčejný člověk. Možná se její organismus brání...jako přirozená obrana. Ale z toho co mi pověděla, se mohou kouzelníci nakazit...jen jejich druh nemrtvých, tradičně nemrtvých...oni ve skutečnosti opravdu musí zemřít, aby se proměnili. Na rozdíl od vás...*zahrne rukou prostor Nočního klubu* Možná prostě potřebuje její organismus více času. Víte, že veškeré schopnosti se proměnou zesilují...má toho hodně, co musí její organismus zvládnout...zkusím do ní dostat alespoň trochu krve, aby měla živiny...*dá se do práce, Postracha pošle pryč, aby vypustil páru, stejně tam není nic platný*

[Manori]

*potácí se v nějakých útržcích prapodivných snů, vrací se jí momenty z minulosti, dobu, kdy poprvé zjistila, že může kouzlit...stát se zvěromágem..akce a výcviky bystrozorů...tváře známých a přátel se objevují v směsici záblesků promíchaných spolu s černokněžníky a špatňáky, které pomáhala chytit...chvíli se jí zdá, že je nablízku někdo důležitý...rozhlíží se, ale nevidí nic...je v podivných katakombách, něco jí to připomíná, slib, dala někomu slib, to je důležité, na to nesmí nikdy zapomenout...nebo zemře...po stěnách se odráží ozvěna hlasů...pak utichnou...zazmatkuje a snaží se je doběhnout, ale má pocit, že jí ustupuje zem pod nohama...potápí se do úplné temnoty. Probere jí zima a znovu má pocit, jako by někoho slyšela, chce na ně, ne, na něj zavolat, aby počkal, že je ještě pořád tady, aby ji tam nenechával...slábne, má hlad, znovu ztrácí přehled, natahuje se po magii, která ji nikdy nezklamala, ale je náhle cizí, podivná, neví, co s ní má dělat, energie ji prokluzuje jako písek mezi prsty. Zoufale vyhledá tu část, která ji umožňuje se proměnit v šelmu....hledá ji, místo toho nachází krev, všude krev a ona má takový hlad, bere tu tekutinu do rukou, pije, div se nezalyká, skoro zuřivě se jí snaží slízat si z prstů...*

[Noční Klub]

*když Postrach odejde vedle, opatrně se do ní snaží vpravit trochu krve, co to s ní udělá...po několika doušcích musí uskočit, protože jí ruce samy od sebe prohrábnou vzduch a zatnou se do plachty, látka se roztrhne a polstrování párá* Výborně...*přejde do tiché uklidňující čínštiny a snaží se do ní dostat další tekutinu. Když jí znovu vylétnou ruce, už je připraven, chytne jí, nedělá mu sebemenší problém ji udržet a pokračuje. Když se mu zdá, že stačilo, nechá ji odpočívat, sepíše si, co a jak zkusil a jde ven si promluvit s ostatními, kteří nenápadně brousí za dveřma ošetřovny*

[Postrach]

*stojí opřený o opěradlo křesla, ponořen do vlastních myšlenek, docela zřetelně slyší, co se v místnosti vedle děje, cítí vůni krve, tak zatne čelisti a ze starého zvyku se nadechne. Na tázavé pohledy ostatních jen zavrtí hlavou a kývne bradou ke dveřím, aby počkali na pana Ho*

[Noční Klub]

*když pan Ho vyjde a vysvětlí i ostatním, jak situace vypadá, rozhostí se ve společenské místnosti ticho, takové, že hodiny v kuchyni najednou strašně tikají. Karolína se zvedne od stolu a dojde se opřít vedle Postracha* stejně to nemohl udělat nikdo jiný...támhle pan Spisovatel se svýma řečma o Gandalfech by to určitě zvrtal...*zašklebí se na dotyčného, který ji naznačí zpoza notebooku pěstí do zubů*. A my upírky to udělat nemůžeme...Víš, že nemůžeme mít dcery, jen syny.*nakrčí dokonale tvarovaný ret a pohodí blonďatou hlavou* tak nechutně sexistické...*odfrkne si*

[Postrach]

*otočí hlavu na Karolínu* Kdy se obrátily naše role?*zacuká mu koutky* Vím, vím...*kývne a protáhne se* pojďme dokončit tu práci dole....*zvedne se, pana Ho nechají nahoře, zbytek odejde dolů do katakomb*

[Manori]

*když se jí zdá, že víc už nesnese...že jí musí být přece špatně, krev zmizí...znovu všechno zmizí, neslyší nic, jen vlastní tep, šumění krve v žilách...znepokojuje ji to a zároveň fascinuje...neví, jak dlouho tak je, kde je, jen v tom prázdnu a temnotě naslouchá, upadá do letargie. Zrovna si říká, že je to hezké, trochu nudné, ale hezké a že by si zvykla, pronikne do toho zvuku něco dalšího, ostré cvaknutí...probere se z netečnosti, v další vteřině ji napadne, co to ksakru dělá a v panice sebou zamele...křičí ve své hlavě zuřivostí, ale nikdo ji neslyší*