Tučňáci

[Styx Lupin]

Tučňáci (Sphenisciformes)

Říše: Živočichové (Animalia)
Kmen: Strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: Ptáci (Aves)
Podtřída: Letci (Neognathae)
Řád: Tučňáci (Sphenisciformes)
Čeleď: Tučňákovití (Spheniscidae)

Charakteristika: Tučňáci jsou ptáci, kteří sice neumí vůbec létat, zato se výborně potápějí a plavou. Jsou to velcí, až středně velcí nelétaví ptáci, dobře přizpůsobení lovu ve vodě. Tučňáci mají poměrně uniformní zbarvení – shora jsou černí, zespodu bílí. Je to dáno životem ve vodě, kdy bílá spodina těla není proti lesknoucí se hladině vidět a umožňuje nepozorované přiblížení ke kořisti, zatímco tmavý hřbet napomáhá rychlejšímu ohřátí na slunci. Nejmenší druh, tučňák nejmenší (Eudyptula minor) dorůstá 40 cm a hmotnosti 1,5–2 kg, na druhé straně tučňák císařský (Aptenodytes forsteri) dorůstá až 115 cm při hmotnosti až 46 kg. V současné době žije na světě 18 druhů.

Výskyt: Žijí výhradně v oblastech chladných mořských proudů na jižní polokouli, ale nejenom v mrazivých pustinách Antarktidy, ale i na slunných ostrovech Galapág, okrajově zasahujících severní polokouli, na Novém Zélandu a chladných subantarktických vodách při pobřeží Jižní Ameriky a jižní Afriky.

Anatomie: Tučňáci jsou dokonale přizpůsobení potápění a lovu v hluboké vodě; kvůli tomuto přizpůsobení druhotně ztratili schopnost letu. Jejich tělo má torpédovitý (hydrodynamický) tvar těla, s těžištěm umístěným dále než u létajících ptáků. Kosti tučňáků nejsou pneumatizované, proto je hustota jejich těla vyšší než u ostatních ptáků (blíží se hustotě vody), což výrazně usnadňuje potápění. Nohy jsou výrazně posunuty dozadu a mezi třemi prsty mají plovací blánu, při plavání jsou používány pouze jako kormidlo. Kvůli umístění nohou se tučňáci pohybují na souši vzpřímeně. Páteř je velmi ohebná, umožňující ve vodě prudké obraty.
Hlavním orgánem pohybu ve vodě jsou křídla, přeměněná ve veslovité útvary. Kostra křídel odpovídá křídlům létajících ptáků, kosti jsou však silně zploštělé a zpevněné v loketním a zápěstním kloubu přídatnými kůstkami, které brání jeho ohýbání. Silně vyvinuté jsou prsní svaly a hřeben na prsní kosti. Zobák tučňáků je velmi silný, jazyk a patro pokrývají ostré rohovité bradavky, bránící vysmeknutí ulovené ryby. Jícen a žaludek jsou prostorné, umožňující polknout i celé ryby.
Oči tučňáků jsou přizpůsobené vidění ve vodě – čočka dovede výrazně měnit tvar, sítnice je silně citlivá na světlo (na souši se zornička stahuje do velikosti špendlíkové hlavičky). Jeden druh (tučňák nejmenší, Eudyptula minor) dokonce přešel k nočnímu způsobu života.

Ochrana před chladem: Aby ve studených vodách i mrazech na souši udrželi teplo, vyvinula se u tučňáků silná vrstva podkožního tuku, tvořící téměř třetinu tělesné hmotnosti. Velmi husté peří roste rovnoměrně po celém těle, navíc si je tučňáci hned po příchodu z vody čistí zobákem a nohami a pečlivě promazávají výměškem nadocasní žlázy. Jednotlivá pera jsou velmi krátká a pevná a připomínají spíše šupiny. Peří izoluje kůži od chladu a vody. Velkou část denního programu na souši věnují tučňáci péči o peří.

[Styx Lupin]

Potrava: Tučňáci se živí převážně rybami, hlavonožci a krilem. V době, kdy jsou na pevnině a líná jim peří) v té době nemůžou lovit v moři), jsou schopni dlouhodobě hladovět (někteří antarktičtí tučňáci hladoví až 4 měsíce).

Hnízdění: Jsou to společenští ptáci, žijící v ohromných koloniích. V jejich hnízdní kolonii se sejde najednou i sto tisíc jedinců. Přesto neomylně poznají své partnery, hnízdo i mláďata. Jsou monogamičtí a k hnízdění se vracejí vždy na stejné místo. Snášejí obvykle jen jedno až dvě vejce. Hnízdo je maximálně vytlačený důlek vystlaný trávou, nebo kamínky, některé druhy hnízdí v norách, v dutinách skal, či pod kořeny. Na vejcích se střídají oba partneři, oběma se na břiše vytvoří silně prokrvený holý záhyb kůže. Nejdříve sedí samice, zatímco samec je na moři, loví a vykrmuje se (několik dní až týdnů), pak se vystřídají a na moře zamíří zase samice. Dva největší druhy vůbec hnízdo nestaví, protože hnízdí přímo na sněhu a vejce mají jen položené na nohách a překryté zmíněným dobře prokrveným záhybem kůže.

Mláďata: Mláďata se líhnou slepá a porostlá prachovým peřím. Zpočátku ho jeden rodič hlídá a druhý loví, později mláďata tvoří „školky“ a loví oba rodiče. O školky se starají buď mladí nehnízdící jedinci, nebo ti, kteří o svoji snůšku přišli. Rodiče jsou schopni ve školce najít své mládě a krmí jen je. U druhů hnízdících v dutinách zůstávají mláďata schovaná uvnitř a tudíž školky nevytváří. Mláďata se vydávají na moře až když mají kompletní opeření. Malé druhy dospívají ve 2–3 letech, velké dokonce 5–7 (někdy i v 9 letech).

Druhy tučňáků:
tučňák patagonský
tučňák císařský
tučňák chocholatý
tučňák královský
tučňák novozélandský
tučňák skalní
tučňák snárský
tučňák žlutorohý
tučňák nejmenší
tučňák bělopásý
tučňák žlutooký
tučňák kroužkový
tučňák oslí
tučňák uzdičkový
tučňák brýlový
tučňák galapážský
tučňák Humboldtův
tučňák magellanský

[Styx Lupin]

Tučňák císařský (Aptenodytes forsteri)

Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: tučňáci (Sphenisciformes)
Čeleď: tučňákovití (Spheniscidae)
Rod: tučňák (Aptenodytes)

Popis: Je nejvyšší a nejtěžší ze všech tučňáků. Je endemitem Antarktidy. Samec má stejné rozměry i zbarvení peří jako samice, dosahuje výšky 122 centimetrů a váhy mezi 22–45 kilogramy. Hřbet a hlavu má černou, břicho bílé a okolí uší žluté. Jako všichni ostatní tučňáci je nelétavý a jeho křídla jsou tuhá a zploštěná v ploutve. V přírodě tučňák císařský žije většinou okolo 20 let, ale pozorování naznačují, že někteří jedinci se mohou dožít až 50 let.

Výskyt: Tučňák císařský se vyskytuje pouze v Antarktidě, téměř výhradně mezi 66° a 77° jižní šířky.

Potrava a lov: Loví většinou ryby, ale i korýše, kril a hlavonožce a krakatice. Při lovu může pod vodou zůstat až 18 minut a ponořit se do hloubky až 535 metrů. K tomu má přizpůsobené tělo – má neobvykle strukturovaný hemoglobin, který mu umožňuje fungovat i při malých hodnotách kyslíku, tvrdé kosti zabraňující barotraumatu a schopnost zpomalit metabolismus a pozastavit funkci méně důležitých orgánů.

Chování: Tučňák císařský je známý svými cestami, které dospělí jedinci každý rok uskutečňují kvůli páření a krmení mláďat. Velké skupiny ptáků, ve kterých mohou být až tisíce jedinců, cestují 100–160 km. Je to jediný druh tučňáka, který se rozmnožuje během antarktické zimy. Samice snese jediné vejce, které inkubuje samec a samice mezitím v moři loví potravu. Po vylíhnutí mláděte se o něj rodiče starají v kolonii.

Námluvy: Námluvy tučňáka císařského začínají v březnu nebo dubnu, kdy se venkovní teplota může pohybovat okolo -40 °C. Na začátku si nezadaný samec položí hlavu na hruď, nadechne se a vydá zvuk. Poté se pohybuje po kolonii a volání opakuje. Když najde partnerku, tak si samec a samice stoupnou proti sobě, natáhnou hlavy směrem vzhůru a v této pozici několik minut přetrvávají. Poté se spolu pohybují po kolonii s tím, že samice většinou následuje samce. Před kopulací se jeden z páru ukloní druhému a druhý to zopakuje. Tučňák císařský je sériově monogamní – jeden rok je věrný jednomu partnerovi, ale jen asi 15 % jedinců zůstane věrných jednomu partnerovi více let.

Péče o vejce a mláďata: Po vyvrhnutí vejce je matka vyhladovělá a trpí nedostatkem živin, takže velmi opatrně předá vejce samci a okamžitě se vrací na dva měsíce do moře lovit potravu. Předání vejce je velmi obtížné a mnoho párů ho upustí na zem. Když se to stane, mládě vevnitř velmi rychle zemře, protože vejce nedokáže vystát nízké teploty na povrchu ledu. Když se předání podaří, samec potom 64 dnů v kuse drží vejce na svých nohách, než se mládě vylíhne. Tučňák císařský je jediný druh tučňáka, který se chová tímto způsobem, u ostatních druhů se samec a samice v inkubování vejce střídají. V době, kdy se vejce vylíhne, už je samec v kolonii okolo 115 dní. Aby přežili zimu a silný vítr, který může dosahovat rychlosti až 200 km/h, choulí se samci k sobě. Během čtyř měsíců, kdy se přemísťuje, rozmnožuje a inkubuje mládě, ztratí samec až 20 kilogramů, takže z 38 kg mu zbude pouze 18 kg tělesné váhy.
Líhnutí může kvůli silné skořápce trvat dva až tři dny. Čerstvě narozené mládě je závislé na svých rodičích kvůli teplu a potravě. Jestliže se vylíhne před návratem matky, krmí ho otec tvarohovitou hmotou, kterou vytváří žlázou v jícnu. Samice se do kolonie vrátí do deseti dnů po vylíhnutí mláděte. Svého partnera najde pomocí hlasových signálů a začne se starat o mládě. Krmí ho potravou předtím natrávenou ve svém žaludku. Samec je opustí a asi 24 dnů stráví lovem potravy v moři. Partneři se poté střídají v lovu a péči o mládě.
Asi 45–50 dní po vylíhnutí mláďata utvoří těsnou skupinu, čímž se navzájem ohřívají. Během této doby se oba rodiče vydají do moře lovit potravu, aby je nakrmili. Tyto skupiny mohou čítat až několik tisíc mláďat. Od začátku listopadu mláďatům začne růst peří a tento proces trvá až dva měsíce; často ho nemají kompletní ani v době opouštění kolonie. Během této doby je přestanou krmit rodiče. Všichni tučňáci se v prosinci nebo lednu přemístí k moři a stráví tam zbytek arktického léta.

Přepeřování: tučňák císařský si pečlivě promašťuje peří. Kritický moment je přepeřování, výměna peří. Během asi tří týdnů stará brka vypadávají a nahrazuje je nové peří. Během této doby nemůžou lovit v moři, takže musí vydržet o hladu. Aby zbytečně nemrhali energií na pohyb, stojí celou dobu přepeřování nehnutě na místě.

Zajímavost: Proti chladu se kolonie tučňáka císařského chrání choulením, kterého se účastní desítky až stovky jedinců a při němž se každý tučňák opírá o souseda. Tučňáci vně skupiny, vystavení větru se pomalu přemisťují po okraji útvaru na závětrnou stranu, takže každý jedinec je chvíli uvnitř skupiny a chvíli vně. Na pevnině se pohybuje střídavě kolébavým pohybem a klouzáním se po ledu na svém břiše, kdy se odráží nohama a křídly.

[Styx Lupin]

Tučňák císařský (Aptenodytes forsteri)



Krmení mláděte.