Land of Sinners

Paludárium (z lat. palus - močál), můžeme také nazvat jako akvaterárium. V horní části jsou zasázené rostliny a dolní části je akvárium. Je to biotop tropického pralesa s vodní plochou. V paludáriích s velkou a hlubokou vodou můžete chovat i sladkovodní ryby. Jinak je paludárium určeno hlavně na chov tropických žab. Krásně zařízené paludárium s jezírky, propojenými vodopády vytváří nádhernou scenérii tropického pralesa.

Pralesnička strašná (Phyllobates terribilis)

Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: obojživelníci (Amphibia)
Řád: žáby (Anura)
Čeleď: pralesničkovití (Dendrobatidae)
Rod: pralesnička (Dendrobates)

Popis: Pralesnička strašná je malá, zelená nebo žlutě, až oranžově zbarvená žába z čeledi pralesničkovitých. Je největší z druhů šípových žab a může v dospělosti dorůst až 55 mm, přičemž samice jsou větší než samci. Stejně jako všechny šípové žáby jsou pestře vybarvené, avšak postrádají tmavé skvrny, jež jsou charakteristické pro příbuzné druhy. I tak slouží jako zbarvení výstražné, varující před jejich jedovatostí. Na prstech má přilnavé polštářky, které jí pomáhají při šplhání po rostlinách. Ve spodní čelisti má také kostěnou destičku, která vzhledem připomíná zuby a je jejím charakteristickým znakem, odlišujícím ji od ostatních žab tohoto rodu.

Výskyt: Mátově zelená obývá kolumbijské území La Brea a je nejčastější formou chovanou v zajetí. Název "mátově zelená" je zavádějící, protože druhy bývají kovově či světle zelené nebo bílé. Samičky této formy jsou považovány za největší šípové žáby na zemi.
Jedinci žluté formy mohou být barvy pastelově žluté až tmavě či zlatavě žluté. Obývá území Quebrada Guangui v Kolumbii.
Oranžová forma není tak běžná jako dvě předchozí zmíněné, ale žijí taktéž v Kolumbii. Mívají kovově oranžovou či žlutooranžovou barvu proměnlivé sytosti.

Jed: Kůže pralesničky strašlivé je nasycena alkaloidním jedem. Ten zabraňuje nervům v přenášení impulsů a zanechává svaly v neaktivním stavu smrštění, což může vést k selhání srdce nebo fibrilaci. Alkaloidní batrachotoxiny mohou žáby uchovávat i celé roky poté, co žába přijde o zdroj jedu v potravě.
Průměrná dávka jedu, kterou má žába k dispozici, je proměnlivá v různých lokacích a liší se i podle druhu potravy. Běžná pralesnička mívá kolem jednoho miligramu jedu, což stačí k zabití 10 000 myší. Taková dávka může zabít deset až dvacet lidí, nebo dvou samců slona afrického. Pro porovnání: 1 gram jedu zabije až 15 tisíc lidí. Tato neobyčejně jedovatá látka je velmi vzácná - batrachotoxin lze nalézt jen u tří druhů jedovatých žab v Kolumbii a tří druhů jedovatých ptáků na Papui Nové Guineji.
Jako většina ostatních jedovatých žab uchovává i pralesnička strašná svůj jed v kožních žlázách a díky němu jsou odporné pro predátory. Zabije prakticky cokoli, co ji může sežrat kromě hada liophis epinephelus, jenž je proti jedu rezistentní, nikoli však imunní. Pralesnička strašná tak má jen dva nepřátele: tohoto žabožravého hada a indiány z kmene Choco, kteří používají její jed k otrávení špiček šípů do foukaček. Jed získávají tak, že žáby napíchnou na špičatou hůlku a pak ji zahřívají nad ohněm. Přitom se uvolňují kapky jedu, které indiáni zachycují do nádobek, kde následně namáčejí šipky. Kořist zasažená jedovatou šipkou zemře do několika vteřin. Člověk prý podle indiánů uběhne ještě několik desítek metrů a pak padne mrtev k zemi.
Jed žába neumí produkovat sama a ani jej nepoužívá k zabíjení kořisti, jako to dělají například hadi. Pro pralesničku je jed pouze obranným mechanismem. Jediní tvorové, kteří jedu pralesniček zcela odolají, jsou samy jedovaté žáby.

Způsob života: Pralesnička je považována za jednu z nejinteligentnějších žab. Jako všechny jedovaté žáby, i chovaná pralesnička strašná dokáže po několika týdnech rozpoznat své lidské opatrovníky. Jsou to také velmi šikovní lovci jazykem - svým dlouhým lepkavým jazykem kořist málokdy minou. Tato úspěšnost naznačuje lepší mozkovou kapacitu a kvalitnější rozlišování pomocí zraku, než jak je tomu u jiných žab. Pralesničky strašné jsou zvědavé, odvážné a zdá se, že jsou si i vědomy toho, že jsou takřka nezranitelné: nepokouší se nijak skrývat a spíše své barvy předvádějí, aby predátory zastrašily.
Jsou také velmi společenskými tvory. Divoké pralesničky obvykle žijí ve skupinách o čtyřech až sedmi jedincích; v zajetí mohou obývat společný prostor až po skupinách o 10 - 15 žabách, ačkoli společenství, která se rozrostou nad tento počet, snadno podléhají agresi a chorobám. Stejně jako všechny jedovaté žáby se i terrabilis mezi sebou málokdy chovají agresivně, rozmíšky mezi samci ve skupině se však vyskytují.
Vzájemně spolu komunikují - a to nejen voláním, ale také gesty, jelikož jsou vůči svému jedu imunní. Zvedají se, což je znakem dominance, kdežto hlava spuštěná dolů naznačuje podřízení. Ťukání dlouhým prostředníčkem, které lze často spatřit při lovu a dvoření, je známkou vzrušení.

Rozmnožování: Skupiny pralesniček strašných se kvůli páření shromažďují jednou až dvakrát ročně. Zatímco v jiných obdobích jsou samci velmi mírumilovní, když zápolí s ostatními o prostor k páření, dokáží být ohromně bojovní. Samičky zůstávají naproti tomu v klidu. Dvoření probíhá vydáváním zvuků. Volání se skládá z rychlých sérií vysoko posazeného pískání. Pralesničky strašné jsou během rozmnožování pozoruhodné svým častým hmatovým kontaktem, kdy každý z partnerů hladí při páření toho druhého na hlavě, bocích a kloakální oblasti.
Pralesničky jsou též starostlivými rodiči. Vajíčka kladou na zem, skryté pod listoví. Jakmile se pulci vyklubou, zanoří se do slizu na zádech rodičů, kteří pak mladé odnáší do vody. Pulci se tam pak živí řasami a larvami komárů, přičemž je matky dokrmují neoplodněnými vajíčky. Mohou se však krmit i jinou potravou. Poté, co se z nich vyvinou žabky, rodiče je dovedou ke skupině, kde jeden z nich (většinou matka) žil předtím. Mladé celá skupina přijímá, ale až do pohlavní dospělosti zůstávají v blízkosti matky.