od Wenai Lafayette » 20 led 2014 16:47
Jak už mají ženy ve zvyku, tak po něm žádala, aby alespoň ukázal muže, který ji bude milovat navždy a ona jeho. Ale to on nemohl. Protože to nemůže nikdo. A tak si vzdychla a dala mu tu knihu, protože pro ni už neměla žádnou cenu. Když ji viděl, jak pláče, vzal ji za rameno a odvedl do sklepení pod krčmou, bylo to dlouhé sklepení, a on kráčel před ní se svíčkou v ruce, až už to najednou nebylo sklepení, ale hrad a když vyhlédla z okna, tak spatřila krajinu, kterou nepoznávala. ,,Toto,“ řekl jí Lucien. ,,Je srdce snění. Můžeš si odtud odnést nějakou věc, jen ne moje knihy. To by se můj pán zlobil.“ Jakmile to dořekl, zjevil se tam vysoký muž v honosném plášti. Lucien se lekl a začal koktat. Jeho pán ho zarazil a přiměl ho, aby mu vylíčil celý příběh. A pak pohlédl na dívku. ,,Ano,“ přikývl. ,,Dostaneš co ti náleží.“ A pak ji odvedl do ložnice, která ale taky nebyla ani v hostinci, ani v onom hradu a ukázal na muže spícího v posteli. ,,To je on,“ pravil. Byl to to krásný muž. Silný, byl všechno, o čem snila. A jemu se zdálo o vyhraných bojích a o slávě a vládnutí. ,,Nuže,“ pohlédl na ni vysoký muž. ,,Odvážíš se ho vzbudit?“ A ona se dotkla spícího muže na rameni a on otevřel oči. Zmateně na ni hleděl a ona nebyla schopna slova, protože to přece jenom nebyl on. Nebylo to to, co hledala. Nerozzlobila se na muže v honosném oblečení a on ji vyvedl ven z jeho sídla a zanechal v lese. Na rozloučenou se jí uklonil a dotkl se jejího čela, než ho odnesl vítr a šustění stromů. A ona seděla na mechu. Sama v chladné noci a přemýšlela o tom spícím muži. A když se rozednilo a ona se probudila – protože je možné, že to všechno nebylo víc, než jen pouhý sen – tak cítila, že se něco v ní probudilo. Nahlédla do sebe a zjistila, že její srdce je otevřené a že miluje sama sebe. Přestala se trápit, protože poznala, že lásky má dost. A od té doby má sny o Lucienově knihovně a vypráví příběhy, o kterých lidé sní, ale které nikdy nebyly napsaný. +dokončí to+
Nil mortifii sine lucre.