Ložnice

[Neferet]

+zdá se jí o krásné písečné pláži se západem slunce v zádech zatímco jí Isaac nese v náručí. spokojeně zamručí a na tváři se jí rozlije úsměv. jakmile jí položí do postele a vleze si k ní, ovine mu ruku kolem pasu a přitulí se k němu, aby dál pokračovala v nerušeném spánku. probudí se o několik hodin později, trochu zmatená z toho kde je, když se rozhlédne po ložnici, je si naprosto jistá tím, že usínala v obýváku, ale jakmile stočí zrak k muži vedle sebe všechno jí pomalu dojde. něžně se na něj usměje a opět si položí hlavu na jeho hrudník, ale spánek nepřichází. těch pár hodin jí stačilo na to, aby pokořila únavu. navíc fakt, že se probudila ze sna, který rozhodně nebyl snem počestné dívky a způsobil jisté vzrušené šimrání v podbřišku, jí usnou znovu nepomáhá. chvíli uvažuje nad tím, co bude dělat. vzbudit ho nepřipadá v úvahu, chce aby si pořádně odpočinul, možná by se měla převléct ze šatů, ale to by znamenalo vylézt z postele, z čehož není úplně dvakrát nadšená, proto se mu nakonec opatrně vymotá z náruče a sedne si vedle něj na posteli, tak aby po svém boku cítila jeho tělo a mohla kdykoliv natáhnout ruku a jemně ho pohladit po paži, z nočního stolku vytáhne kupičku pergamenů, opře se o pelest a dá se do čtení. nerozsvěcí, není to potřeba a navíc nechce riskovat, že by ho světlo probudilo+

[Isaac Walker]

*Pár hodin potom, co usne, se ve spánku zavrtí. Pořád velde sebe cítí její teplo, ale tak nějak jinak, než by měl. Sáhne po ní a nahmatá jenom prázdný polštář. Otevře oči a zjistí, že je pořád u něj, ale sedí a něco čte. Vzepře se na paži, druhou rukou odhrne její vlasy a políbí ji na rameno.* Nemůžeš spát? *zeptá se měkce, hlas trošku nakřáplý rozespáním, a skloní pohled k prergamenu, co má v ruce.* Copak to čteš? *zajímá se a zamžourá očima, jak v tý tmě vůbec nic nevidí. Nakrčí obočí, jak přemýtá, jak může číst bez světla.* Ty na to vidíš? *podiví se a položí si ruku na její stehno a palcem zlehounka klouže po hebké kůži sem a tam.*

[Neferet]

+nějak se do dopisu začte natolik, že to že je Isaac vzhůru zaznamená těsně předtím, než jí odrhne vlasy stranou+ Jo. +broukne měkce a usměje se na něj+ Mám pocit, že mám vyspáno doforoty. Navíc sem měla trochu divoký sny. +vysvětlí s úsměvem a zlehka ho pohladí po paži. nedělá si starosti s tím, že by si mohl dopis přečíst, něco jí říká, že i kdyby chtěl tak by na něj neviděl natož není v jazyce, kterému by mohl rozumět+ Dopis od sestry, od Mariuse, Samuela... dávají mi průběžně vědět, co se u nás děje. Neměla jsem dneska čas se na ní podívat a nechtěla jsem tě budit. +vysvětlí a trochu se natáhne, aby ho mohla jemně líbnout na rty+ Vyspal si se dobře? +zajímá se naprosto vážně+ Jo, vidím. +pokývá souhlasně hlavou+ Ty snad ne? +zazubí se na něj vesele, nemůže si odpustit ho trošku nepozlobit, ale vzápětí ho smířlivě pohladí po ruce+ Součást mého dědictví po otci... jen přitom vypadám jako strašidlo, takže pokud se mě nechceš leknout, tak raději nerozsvěcej. +pousměje se trochu nejistě, přeci jen si není jistá jak by mohl reagovat na fakt, že její duhovky září jak čerstvě prolitá krev+

[Isaac Walker]

*Nechá ji, aby ho políbila, sám jí vyjde vstříc.* Ani ne, ještě by to pár hodin chtělo, *zakření se. Po té její poznámce o strašidle se na ni pátravě zadívá. Natáhne se kolem ní, rozsvítí lampičku na nočním stolku a zas si sedne. Položí jí prsty pod bradu a jemně jí otočí hlavu tváří k němu.* Nikdy se tě neleknu, *prohlásí tiše, ale pevně, a palcem ji pohladí po čelisti, pohled upřený do jejích očí bez ohledu na jejich barvu.* Já už přece dávno vim, že jsi divoženka, *pousměje se.* Nebo možná spíš bludička, *zamyslí se a pousměje se.* Pracuješ uprostřed noci, vidíš ve tmě, omamuješ poutníky a cestovatele a lákáš je do svých sítí. Tak jako mě. *Nakloní se blíž a políbí ji, jenom krátce a pak se zas odtáhne.* Dokud mě nebudeš chtít kousnout, aby ses mohla napít mojí krve, nevadí mi to, *prohlásí s uličnickým úsměvem. Pak nakloní hlavu na stranu a na okamžik se zamyslí.* Zabilo by mě to? *zeptá se pak zvědavě.*

[Neferet]

Tak si ještě lehni a spi dál. Vždyť je teprve jedna. +poradí mu s něžným úsměvem. stočí pohled směrem, kterým se najednou natahuje a dřív než stačí něco říct, jí do očí uhodí světlo. odvrátí od něj podvědomě tvář a schová jí za záplavou vlasů. dlouho necítila strach z toho, jak někdo bude reagovat na to kým je, ale nechá ho, aby její tvář otočil zpět k jeho. pomalu otevře oči a opatrně se na něj zahledí a jako by jí spadl kámen ze srdce, když promluví a ještě ke všemu se na ní usmívá+ No dovol. To tys omámil mě. +usměje se na něj s jiskřičkou veselí, jak obavy ustupují do pozadí a pouští vpřed opět tu hravou a veselou náladu+ Slibuju, že něco takového nebudu nikdy chtít. +slíbí naprosto vážně+ Navíc... nemám špičáky, abych tě mohla kousnout. +zazubí se na něj na důraz svých slov+ Co myslíš? Upíří kousnutí? +zamrká trošku zmateně při jeho dotazu+ Ne, kousnutí samo o sobě není smrtelné. Teda, záleží na tom, který druh upíra potkáš, ale v drtivé většině, to že tě upír kousne neznamená, že bezpodmínečně zemřeš. To jestli přežiješ nebo ne záleží na tom upírovi a okolnostech, samozřejmě. +pousměje se, když se rozhodne mu vysvětlit vše na co se zeptá. bezděčně si promne levé zápěstí a trochu se zamračí nad vlastním nápadem+ Pokud netouží potom zabít, potřebuje jen utišit hlad a je dostatečně silný na to přestat včas... +strčí mu výmluvně pod nos levé zápěstí, na kterém se lesknou dvě malé jizvičky v místech, ze kterých nechala Mairuse pít+ Ale jak říkám. Nemám špičáky a navíc nemám krev ráda. Když není na výběr tak na ní zvládnu několik dní přežít, ale je to odporný. +oklepe se+

[Isaac Walker]

*Zaujatě ji poslouchá.* Páni, to zní nějak zamotaně, já myslel, že buď je to tak, že bys mě vysála úplně a nedokázala přestat, nebo se jenom napila a vlastně by mi to nic moc neudělalo. Ale jsem rád, že se obejdeme i bez toho, *blýskne po ní úsměvem. Vezme ji za zápěstí, které mu ukazuje, a přejede po jizvičkách palcem.* A tohle máš od koho? *zeptá se a zvedne k ní oči.*

[Neferet]

Co by to bylo za zábavu, kdyby všechno bylo jednoduchý. +zašklebí se trochu, ale vzápětí se pousměje+ Od Mariuse. +odpoví naprosto vážně+ On je můj Strážce. Něco jako vaši bodyguardi jen má víc pravomocí. A taky je můj nejlepší přítel. +vysvětlí s lehkým pousmáním+ Zemřel by kdybych ho nenechala se ode mě nakrmit. Byl vážně zraněný a v blízkosti nebyl jiný člověk, než já. Sice sem pak byla celý den mimo, ale zachránilo mu to život. +pousměje se trochu melancholicky jak na Mariuse vzpomíná. mezitím jizvičky z jejího zápěstí zmizí, vyhladí se natolik, že po nich nezůstane ani stopa+

[Isaac Walker]

*Na její vysvětlení vážně přikývne.* Tos dobře udělala, lidí, kterým můžeš věřit celým svým životem, moc neni, musíte se chránit navzájem. Já tohle znám, v práci to vídám dnes a denně. *Zvedne si její ruku ke rtům s úmyslem vložit na každou z jizviček letmý polibek, ale obě mu zmizí přímo před očima.* Maskovací kouzlo? *zeptá se, nijak překvapený, zřejmě i s tímhle už se setkal. Stejně na její zápěstí přitiskne rty. Narovná se a zívne, nedokáže tomu zabránit.* Budeš ještě číst? *zeptá se a uloží se po jejím boku, pěkně k ní, a hlavu si položí k ní do klína.* Nebudu ti takhle překážet? *vzhlédne k ní nahoru a doufá, že řekne že ne, nechce se mu od ní dál.* Ale měla bys taky ještě trochu spát, *pokárá ji ještě, ale už v tom není žádná ostrost, jak se o něj už zase pokouší spánek.*

[Neferet]

+vážně přikývne a usměje se na něj, když jí tak hezky odsouhlasí její minulé počínání+ Jo. Používám ho už tak dlouho, že je pro mě naprostou samozřejmostí ho používat. +odpoví na jeho dotaz ohledně maskovacího kouzla a jen s úsměvem sleduje jak se ukládá ke spánku+ Jenom dočtu tenhle dopis a pokusím se taky usnout. +pousměje se a pohladí ho jemně po vlasech, když si jí položí hlavu do klína+ Vůbec ne. Jen si udělej pohodlí. +skloní se k němu a zlehka ho políbí na rty+ Dobrou noc. +zabrouká, než se natáhne k lampičce a zhasne, takže se místnost ponoří do příjemné tmy+ Neboj budu. +slíbí mu a bezmyšlenkovitě se mu začne probírat prsty ve vlasech a tiše broukat jako by ho chtěla ukolébat ke spánku+

[Isaac Walker]

*Usměje se na ni a spokojeně zavře oči.* Dobrou, *zavrní a vrátí jí polibek. Když se začne probírat jeho vlasy a dokonce broukat, něco uvnitř něj se bolestně sevře. Něco takového zažil naposledy jako maličký kluk, od chvíle, kdy jeho matka odešla, ho nikdo neuspával. A i předtím na to málokdy měla čas. Probudí to v něm pocity, které roky a roky spaly, a které nejsou dvakrát veselé. Přemožený náhlou nostalgií se přetočí, omotá jí ruku kolem pasu a zaboří obličej do jejího břicha. Její blízkost pomáhá, nečekaný nával stesku po čemsi, co ani nedokáže definovat, se postupně vytrácí, až zbyde jenom potěšení z prstů projíždějících jeho vlasy. Chvíli na to upadne do spánku.*