Jadeova pracovna s knihovnou

[Jade]

+Kdyby existoval perfektní moment, byl by to tenhle. Těch pár vteřin, kdy se jeho svět konečně roztrhne a rozpadne na prach. Ten první nádech, když si jeho tělo zase vzpomene, že je tělem, a mělo by tak fungovat, je tak intenzivní, jako by jeho plíce ochutnaly kyslík vůbec poprvé. Jen jestli ten orgasmus trochu nepřeceňuješ. Srdce začne zase tlouct, po té minipauze neskutečně rychle, jeho mozek se vzpamatuje z toho kaleidoskopu pocitů a vjemů; každý z nich sotva na setinu vteřiny, volná vlákna tapisérie, která už teď zase splývají se vzorem a nemá smysl snažit se je zachytit. Ostrý blesk bolesti od ramene až ke konečkům prstů, vlhká vůně mechu a listí, palčivost žízně vzadu na patře, jsou jeho a nejsou a teď už jsou pryč. ale hlavně stav beztíže. Prázdnota. Ticho, tam někde uvnitř. Konečně. Nechá si ten pocit prostoupit do morku kostí, uzamkne ho v sobě do každý buňky, aby si ho pamatoval co nejdýl to půjde. Jako šlehnout si tu nejčistší dávku na světě. Smrtelná únava se mu plíží pod kůží; spánek není nikdy tak sladkej, jako potom, co se takhle vydá. Ještě jednou se nadechne, a pak se spojí i se zbytkem svýho těla a začne restorativní práce. Zklidní svůj dech, získá kontrolu nad tepem, až nepřirozeně rychle. Jeho zcitlivělý smysly zachytí někde pod ním druhej tlukot srdce; donutí se pohnout stranou, přestat ji tížit pod sebou. Metodicky v sobě hledá škody, uzamyká se zpátky do sebe, jako po bitvě, zkoumá a opravuje, dokud si není jstý vlastní sebekontrolou. Teprve pak pomalu uvolní sevření na koženým pásku, a nechá ho vypadnout z ruky. Cítí se... otupěle, ale zároveň tak trochu znovuzrozeně. Nemůže říct, že by nepřekvapil sám sebe. Vypadá... drobná. Tak křehká, že by to snad i vyvolalo pocit viny, kdyby neplul v takovým mentálním vákuu. Uvolnit pouta na jejích kotnících mu zabere pár vteřin, a zápěstí netrvají o moc dýl. Očima přejede po jejím krku, kde se pomalu začínají vybarvovat podlitiny. Jo... tohle. Měl by zkontrolovat, jak je na tom ona, ale má takovej dojem, že zrovna v tuhle chvíli by laskavost, nebo snad dokonce něha z jeho strany mohla působit hůř, než to všechno předtím. Každej si musí posbírat svoje vlastní kousky. I když někde v hloubi duše tuší, že by tohle přece jenom mohl bejt její dealbreaker. A že to přehnal. Vnímá z ní, že je naživu, není zraněná natolik, aby měl fakt problém, a zároveň není natolik v pohodě, aby se ho během příštích pár chvil mohla pokusit zabít. Což je vlastně celkem ideální stav. Na introspekci bude mít dost času potom o samotě, pokud do toho teda nezačne rejpat sama. Teď když je po všem se ukáže další praktická stránka jeho minimalistickýho zařízení; syrová vlna magie totiž skoro nic neponičila, jen zrcadlo zdobí epická prasklina, a vzduch se ještě lehce chvěje tou slabou statickou elektřinou typickou pro nekontrolovaný výboje. Zhodnotí v zrcadle svůj vzhled, pomalu zasychající pot a obstraktní šmouhy její krve na svý holý kůži. Opře se zády o stěnu a mezi rty si vloží cigaretu; žádná nikdy nechutná tak dobře, jako ta postkoitální. Dobře ví, že by ho to všechno, co se stalo mělo znepokojovat, ale zrovna teď chce ještě pár minut klidu. Jenom pár+

[Rebecca Altamirano]

+pomalu začíná vnímat víc ze svého okolí; postupně si uvědomuje každou část svého těla zvlášť a jak opadá adrenalin, zůstává jen bolest. Sice už nekrvácí, nebo aspoň ne nijak moc, ale množství stříbra brání rychlejšímu hojení. Cítí, jak rány pálí, v těch hlubších nepříjemně tepe a vůbec se nechce hýbat, protože tím tu symfonii rozehraje ještě víc. Trochu zkřiví rty, když se Jade zvedne, ale spolu s tím, jak zmizí teplo jeho těla, a jak se vrací čím dál víc do reality, se do ní dá zima, jakou už dlouho necítila. Snaží se potlačit chvění, které jí projíždí tělem, ale ten boj beznadějně prohrává. Cítí, jak jí sundává pouta z kotníků a pak i ze zápěstí; sklopí k nim oči a na okamžik se zadívá na hluboké rány po ostnech, které jediné ještě slabě krvácí. Připadá si nezvykle slabá a bezmocná a po krátkém zamyšlení usoudí, že ne v tom dobrém smyslu. A snad poprvé od doby, kdy byla malá, vyděšená, čerstvě proměněná upírka, se nahá necítí příjemně. Přinutí se pomalu zvednout, nejdřív se vzepře na rukách, přitáhne k sobě nohy a podvědomě využije svých vlasů, aby se trochu zakryla. Na okamžik se zahlédne v prasklém zrcadle, bledá, zkrvavená, otlaky po poutech na zápěstích a na nohou; nejdéle ale zírá na černofialovou podlitinu na krku a pod ní slabě prosvítající slovo CONTROL. Dech se jí na okamžik zadrhne v hrdle, než se přinutí odvrátit pohled a zadívá se na Jadea naproti. Očima sklouzne po jeho těle, po šmouhách její krve, po ráně na předloktí, z které jí dal pít, až se mu nakonec podívá do očí. Znovu se jí vybaví jeho výraz ve chvíli, kdy jí došlo, že ten pásek nemůže pustit a že chybělo opravdu zatraceně málo k tomu, aby to už nerozchodila. Možná, že se ho nejen nebála dostatečně, ale navíc mu až příliš věřila. Příliš dlouho si byla jistá, že se má pod kontrolou...+ Vypadá to...+začne, ale okamžitě ztichne, jak ji zabolí hrdlo, zavře oči a přinutí se polknout, i když to je jako polykat rozžhavené jehly+ ...že aspoň tvoje magie mě má možná trochu ráda. +dostane ze sebe chraptivě, ale koutek jí pobaveně cukne. Jo, bude v pohodě. Teď už si je tím celkem jistá i ona sama+ Potřebuju sprchu...+dodá potom toužebně, zavře oči a opře se zátylkem o zrcadlo za sebou a přemýšlí, že by možná sprcha mohla počkat, až se trochu vyspí. Teď hned a tady. Protože všechno ostatní vyžaduje příliš mnoho pohybu a aktivity...+

[Jade]

+nikotin mu naplní všechny buňky, který ještě tak trochu pořád rezonují na o něco vyšší frekvenci, než by měly. Rozkoš i úleva v něm pomalu doznívají, únava mu obaluje kosti, ale přesto není tak intenzivní, jak by mohla být, protože její krev v něm dělá svoje. Vzpomene si, jak se svojí krví šetřila, asi tak před milionem let, a sklouzne pohledem po tý spoušti, co zůstala na zemi. Kdyby teď tu kaluž uzavřel do lahviček, mohl by s ní experimentovat nejmíň rok. Pomalu vyfoukne trochu hřebíčkovýho kouře. Evidentně by taky potřebovala cigáro. Trochu se pro sebe ušklíbne a pošle jí krabičku po kamenný zemi až k zrcadlu, trochu obloukem, aby se nenamočila; mlčenlivá kontrola škod, lehký oťuknutí. Nezastavil by ji, kdyby se prostě zvedla a odešla, a ani by se nejspíš moc nedivil. Na moment ho napadne, jestli tímhle pro něj končí určitá etapa; je celkem evidentní, že kdyby takovejhle sedánek absolvoval s někým jiným, asi by odklízel mrtvolu. Vnitřní debatu o tom, jestli se ještě někdy na sebe dokáže v podobný situaci spolehnout, v sobě nicméně odloží na pozdějc. Ideálně až po dvanácti hodinách spánku. Mlčky kouří, opětuje její pohled a možná trochu podvědomě hledá v jejích očích strach. Tohle celý je kurva divný. Postkoitální small talk je něco, čemu se zcela zjevnejch důvodů vyhýbá+ Vypadám jako all inclusive hotel? +ušklíbne se trochu koutkem; říkal jsem, že až tě budu chtít mrtvou, nebudu kolem toho dělat takový drama, poznamená jeho pozvednutý obočí beze slova. Než promluví, chvilku mu trvá znovu najít vlastní hlas, má trochu chraplavej podtón, jako by ho zapomněl používat. Minulej závěrečnej sex ve sprše byl taková příjemná jednohubka, doušek digestivu; ale minule taky po tom všem oba mohli v klidu chodit a to napětí mezi nima pořád elektrizovalo. Teď... by v tom bylo něco trochu moc intimního, až moc syrovýho a zranitelnýho, nádech až moc podobnej těm, ke kterým se rozhodně obrací zády. Too much. Zamyšleně se zadívá na tetování na hrudi, zchladlý a tmavý a celkově zcela nevinný. Další bezesný noci strávený výzkumem. Dokázal zkrotit všechno ostatní, zkrotí i tohle. Pomalu dokouří, a teprve v tu chvíli si uvědomí, že se její dech trochu prohloubil, a... usíná tam na zemi, prakticky ve vlastní krvi, s někým, kdo ji právě málem zabil asi tak dva metry od ní. Neskutečný. Gratuluju, překonalas Deana na žebříčku nejnižšího pudu sebezáchovy. +poznamená lakonicky nahlas, a nechá závan magie, teď už precizně kontrolovanej, otevřít dveře. Není za nima pracovna jako předtím, ale chladný světlo koupelny a světlý kachličky a ve skříňce nad umyvadlem nějaký ty lektvary a masti. Čím dřív se umyje, tím dřív se bude moct oblíct, a tím dřív zmizí. Ne že by mu vadilo dívat se na její nahotu... v těch pomalu blednoucích jizvách na jejím těle je pro něj pořád dost samolibýho uspokojení. Sklouzne jí očima do podbříšku a podvědomě si uvědomí, že ten symbol, co tam vyryl, je identická kopie jeho nejnovější kérky. Mozek je vážně kurva divná věc. Přiměje svoje až skoro bolestně unavený svaly zvednou jeho tělo, a zamíří do koupelny. Taky potřebuje sprchu, už jenom proto, aby ze sebe smyl její krev. A nechá na ní, jestli se k němu připojí, nebo si vysedí frontu, až na ni přijde řada+

[Rebecca Altamirano]

+podívá se na krabičku cigaret, co k ní poslal; chvilku to zvažuje, ale nakonec zavrtí hlavou+ Dík, ale zatím ne. Ještě by to nebylo úplně příjemný...+zvedne koutek a chvilku ho pozoruje, tak zamyšleně, zkoumavě, ale neřekne nic.+ Ne, to fakt nevypadáš. +zasměje se tiše a na ten jeho pohled reaguje zvednutým obočím. Jasně, ale chybělo celkem málo...Nahlas neřekne nic, ale ani nemusí. Ví, že se záměrně snaží nepřemýšlet nad tím, co se tady zrovna stalo, ale stejně tak ví, že bude muset. Ale ne teď. Ještě ne. Ze zamyšlení ji vytrhne jeho hlas a nedokáže potlačit úsměv. Pomalu otevře oči a zadívá se na něj zpod řas+ Možná. Ale zároveň asi těžko znáš někoho, kdo by se urputněji držel života... +pousměje se a nakloní lehce hlavu na stranu; sleduje ho pohledem, když jde do sprchy a dál sedí bez hnutí na zemi, dívá se na pootevřené dveře a skoro ji ta situace pobaví. Zase sprcha, pootevřené dveře...jak je to dlouho, co to bylo naopak? Ona ve sprše, na těle rány od střííbrných šrapnelů, s otravou ze stříbra...znala ho krátce a přesto se s ním skoro vyspala už tenkrát. Něco zůstalo stejné...ale hrozně moc se změnilo. A nejvíc ona. I on...Skoro si ani neuvědomí, když pomalu vstane a zamíří do koupelny za ním. Krátce zavadí pohledem o svůj odraz v zrcadle a teprve v tu chvíli si uvědomí, co je to za ornament na jejím podbřišku. Zastaví se skoro v půlce kroku a zírá na ty stále trochu zarudlé, ale blednoucí jizvy, identické linie, které mu zdobí prsní sval. Nemyslí si, že by to něco znamenalo...nebo spíš, něco to určitě znamená, ale sama odmítá přemýšlet nad tím, co vlastně. A taky ji napadne, že jít za ním asi nebude ten nejlepší nápad. Neví, jestli se odtud může přemístit, ani jestli je toho vůbec schopná, ale rozhodne se to prostě risknout. Zavře oči a i když to nejde zdaleka tak snadno, po chvíli se jí to podaří a s tlumeným prásknutím se přemístí přímo do své ložnice. Protože nemůže ani náhodou riskovat, že by třeba zrovna teď byla Payne u ní...+

[Jade]

+voda mu dopadá na záda v horkých provazcích a jemně mu masíruje svaly, smývá z kůže šmouhy od krve a z jeho tváře známky soustředění. Cítí v těle ten druh únavy spojenej s trochu moc dlouhou fyzickou aktivitou, slabou tupou bolest ve svalových vláknech a tu známou tíhu v kloubech, mysl mu ale pracuje ostře a jasně. Přes dopadající kapky slyší její kroky ve vedlejším pokoji, a pak ucítí její magii na ochranných kouzlech kolem domu. Bere do zaječích, koutek rtů se mu lehce zvlní. Mohl by je prostě nechat na místě. Je moc slabá na to, aby se ven dostala sama, a dost pochybuje, že se někomu svěřila, kam jde. Stačilo by prostě... nedělat vůbec nic. A pak zlehka nadzvedne protipřemisťovací bariéru, jen natolik, aby se protáhla skrz, a její přítomnost z vedlejšího pokoje zmizí. Bez spěchu vypne vodu, osuší se kouzlem, a vrátí se tam; na úklid zrovna náladu nemá, ale takovouhle spoušť tam taky nechat nehodlá. Magie se postará o všechny nesrovnalosti včetně praskliny v zrcadle, o stopy krve na jeho proprietách i o vyčištění pout; do skříněk je ale uloží sám ručně, je v tom cosi rituálního. Schnoucí kaluž krve vyřeší několik lahviček a trocha kouzel; nechat ji zaschnout by bylo vyloženě plýtvání. O dekontaminaci se postará později. Jeho tělo se trochu zmateně dožaduje svojí dávky spánku, kterou mu obvykle dopřává, a trochu nechápe, proč ji tentokrát nepotřebuje, její krev funguje spolehlivě, a teď už i dokáže rozeznat jednotlivé nastupující účinky. Na předloktí ho lehce zasvědí hojící se růžová jizvička od místa, ze kterého pila; a po zádech mu přejede mráz, když si vzpomene na slabý dotek jejích zubů na kůži. Přejede po tom místu palcem a ucítí to znovu, ten pocit intenzivního dejavu, červenou kontrolku vzadu v hlavě, kterou před asi tak milionem let potlačila jiná jeho potřeba. Teď má ale hlavu čistou, uvědomění jím projede jako blesk a usadí se mu v žaludku v podobě bloku ledu. Před očima mu proběhne tělo té poslední mrtvé dívky, rána na jejím krku. Stopy po zubech. Kousíček puzzle zapadne na svoje místo, celou dobu to měl přímo před očima. Chlad vystřídá vlna vzteku. Prudce zabouchne poslední dvířka skříně a přemístí se rovnou do márnice+

[Jade]

+Čekání se vyplatí. Věděl to vždycky, ale i tak ho vesmír pořád občas překvapoval. Vytrvalost nakonec vždycky přinesla svoje ovoce. Lehce sklouznul prsty po lakovaném dřevu, až do míst, kde se třísky štěpily do zubatého okraje. Fucking barbaric. Dřevo mu v prstech leželo mrtvě, chladně. Prozatím. Schůzku na Příčné měl domluvenou až na druhý den, a mezitím možná zvládne vmáčknout do svý noci i pár hodin spánku. Prostě den jako korálek. Narozdíl od Deana by na něm únavu poznal málokdo, možná v trochu hlubších kruzích pod očima, ale jelikož mu v krvi kolovalo asi tak třičtvrtě litru povbuzujícího lektvaru, ještě nějakou dobu by na nohou zvládl. Opatrně zavřel černý pouzdro, a vrátil ho do trezoru. Očima se pečlivě vyhnul zbytku jeho obsahu. Krok za krokem, žádný unáhlování. Naděje je nejnebezpečnější droga ze všech+