od Dean » 13 dub 2019 20:53
+Měl toho dost. Kapky vody mu stékaly po obličeji, vzadu po krku, a vpíjely se do trička. Zády se opíral o chladný dlaždice koupelny. Ve svým pokoji na ústředí už se nesprchoval hodně dlouho, vlastně mu až teď došlo, jak dlouho už s Payne bydlí spolu. Nebo spíš… vedle sebe. Většinu času se snažil moc nemyslet na to, jak se kosmickou rychlost řítí do hajzlu, ale teď už se tomu nedalo vyhnout. Snažil se, snažil se tak moc, jak dokázal, a cítil, že se snaží i ona. Oba byli doprdele na hraně vlastních možností. Ve všech pohádkách, který mu máma četla jako malýmu klukovi se vždycky na konci daly hlavní princ a princezna dohromady, zamilovali se do sebe, a žili šťastně až do smrti. Jo, miloval ji, jak ještě v životě nikoho nemiloval, ale… po všem, čím si společně prošli tak nějak pochyboval, jestli to stačí. Další z nepříjemných životních vystřízlivění, který se mu poslední dobou nějak nakupily.
A přesto poprvé po několika měsících cítil určitou naději. Až ho samotnýho překvapilo, jak z něj slova lítaly úplně samy. Ještě když se usazoval naproti Jadeovi do židle, byl si stoprocentně jistej, že ze sebe nedokáže vypravit ani hlásku, a k jeho naprostýmu šoku a úlevě Jade začal mluvit první. Tak trochu pořád nevěděl, jak s částí těch informací naložit, ale už to, že začal první, nastolilo určitý pravidla; jak bude celá ta záležitost probíhat. A jakmile pak otevřel pusu Dean nešlo to zastavit. Věty se z něj řinuly jako vodopád, možná trochu neuspořádaný a zmatený, ale plynuly. Bylo to nepříjemný, skoro fyzicky bolestivý, pod stolem si zarýval nehty do dlaní a dobře cítil, jak mu hoří tváře a hlas mu přeskakuje jako trapnýmu puberťákovi. Asi dvakrát se mu do očí nahrnuly slzy, a hlas mu ztěžknul potlačovaým pláčem, ale nepřestal mluvit, protože jakmile jednou tuhle hráz protrhnul, nedokázal se zarazit. Celou dobu upíral oči doprostřed Jadeova stolu na krabičku cigaret, neschopnej podívat se mu do obličeje; možná ze strachu, co by na něm uviděl. Nedokázal si představit, jak by se vyrovnat s tím, kdyby se na něj zrovna Jade díval s pohrdáním, nebo hůř, s lítostí. A tak prostě mluvil a mluvil a mluvil, dokud mu hlas neselhal v půlce věty, dokud už nevěděl, co říct dál. Dokud se necítil naprosto vyčerpanej, fyzicky i mentálně, skoro stejně hotovej, jako když se k ránu vracel ze svejch nočních výprav. Podle všeho je upřímnost stejně náročná, jako zpřelámat někomu kosti v těle. Jasně, že nečekal, že Jade všechno vyřeší lusknutím prstů, že dokáže věci znovu vrátit tak, jak byly. Není mu pět, a není úplně naivní. Celou dobu napůl čekal, kdy ho Jade přeruší a vynadá mu do idiotů; nejspíš by si to asi zasloužil, takhle s odstupem celá ta věc s pouličníma rvačkama zněla vážně trochu jako kamikadze. Ale i tak se ta poslední dětská část v něm skoro rozbrečela úlevou, že se dokázal svěřit někomu „dospělýmu“. Jako kdyby to byl ten nejtěžší krok k nápravě. Jako kdyby říct i o pomoc už samo o sobě posbíralo kousky jeho rozbitý duše na jednu hromádku. Ještě ani zdaleka nebylo na čase pokoušet se o nějaký puzzle, ale aspoň věděl, že má všechny kousky.
Nepřišli na nic zásadního, co by mu změnilo život, neměl žádnej plán, jak všechno vyřešit. Ale teď teprve někde v hloubi sebe pocítil, že možná, možná, má naději na život, kterej nebude jen přežívání ze dne na den. Připadal si trochu pitomě, ale vážně se mu dýchalo o něco lehčeji. Nějak to dopadne. A s trochou štěstí to pro něj nebude katastrofa+