od Dean » 16 led 2021 18:09
+Ta vůně je mu povědomá, možná proto si ji uvědomí jako první ze všech těch pomalu vířících vjemů. Nedokáže ji pojmenovat, ale je s ní spojené bezpečí, klid, komfort, a jeho podvědomí se po tom pocitu natáhne, dokud nevytěsní všechno ostatní a svět nezačne nabývat obrysy. K vůni se přidá melodie, tichá a konejšivá, a měkký houpavý pohyb, a pak ucítí teplou náruč, broukání ženského hlasu. Tvář má položenou na jejím rameni, obličej napůl zabořený v jejích vlasech - je to její šampon, ta slabá vůně - a Deana zaplaví klid, jaký už dlouho nepamatuje. Pamatuje si ale jiný věci; jeho mysl jako by si teprve teď vzpomněla, že do toho malýho dětskýho těla nepatří. Najednou je vidí zvenku, jako kdyby stál ve dveřích pokojíčku a díval se sám na sebe, jeho matka ho pomalu uspává, a vypadá mladší, šťastnější+
Mami? +zašeptá, jen potichu, víc skrz stažený hrdlo nedostane, ale neslyší ho, samozřejmě, že ho neslyší. Tohle není doopravdy. Něco... něco je špatně. Ta myšlenka mu proletí před očima jako záblesk světla, skoro jako ohlušující, všepohlcující výbuch, kterej mu bolestivě olízne bok a vyžene všechen vzduch z plic. Zalapá po dechu, chce zasténat, ale nedokáže vydat ani hlásku, nemůže se pohnout. Zpanikaří, bílý světlo výbuchu ho oslepuje. Pokusí se vrátit zpátky, soustředit se na tu vůni, na mámino sevření, vrátit se k němu, jenže to nejde, něco v něm silně a hluboce tuší, že to je navždycky pryč. Ucítí prudký bodnutí bolesti, hořkou pachuť na jazyku, pachuť zoufalejch slz a vzteku. Dobře si ji pamatuje; je to chuť jeho polštáře, do kterýho tlumil slzy, tehdy když umřel on, a nechal ho samotnýho.
Sotva ten vjem pojmenuje, světlo zmizí; Dean stojí na chodbě, pod bosýma nohama má měkkej koberec. Tyhle dveře vedou k jeho pokoji, a tamty vzadu do ložnice, svítí se pod nima. Třetí do pokoje k prckům, pomalu vezme za kliku a otevře je. Vidí obrysy jejich těl v postelích, ale pocit intenzivní hrůzy, co mu pomalu klíčí v žaludku, mu napovídá, že to takhle být nemá. Přejde k posteli Meg, a prudce odtáhne roh peřiny, odhalí její malý tělo zalitý krví, ještě se trochu svíjí v poslední předsmrtný křeči, oči má vytřeštěný a zkrvavenýma rukama si drásá rozervaný hrdlo, jako by ho chtěla utěsnit, stáhnout kluzký cípy kůže k sobě. Zoufale se jí snaží pomoct, krev mu vyvěrá zpod prstů, tolik se jí do tak malýho těla ani nemůže vejít. Přesně cítí ten moment, kdy mu v rukách znehybní, vstane jako opilej, vrávorá k posteli Bena, ale jde pozdě. V malým čele vypadá díra po kulce nepřirozeně velká, a otevřený mrtvý oči se mu lesknou ve světle měsíce zvenku. Přišel o ně, nezvládl to. Spirála temnoty ho pohltí hned co sklouzne na kolena, má pocit, že padá do nicoty, stejně ostře oslepující, jako světlo předtím. Prudce sebou škube, snaží se zachytit něčeho kolem, a levou půlku těla má jako v ohni, ale kolem není nic, nic než jeho vina a bolest, lapají po něm jako chapadla.
Mami...zasténá znovu, když najde hlas, a tma prudce zmizí, až vyjekne. Znovu ucítí tu jemnou šamponovou vůni, je to ale jiný; tlumený světlo dětskýho pokoje je pryč, Deanovi se zavírají oči, a na svý malý dětský dlani omotaný kolem matčina krku cítí její zrychlenej tep. Bojí se, napadne ho, ale tak moc se mu chce spát, nejradši by zalezl do postele. Chceš mě vydírat? protáhne tiše hlas někde v pozadí, varovně, i Dean to v tom rozespalým stavu vnímá. Zná ten hlas, zná ho moc dobře, odkud? Hlasy ho ukolébávají do spánku, asi by ho už odnesl sen, kdyby ho máma nesvírala tak pevně, jako by měla strach, že jí zmizí z náruče.
Tak se na něj podívej. Podívej se na něj! V mámině hlase slyší naléhavost, která ho vybudí ze spánku, nespokojeně zakňourá a otevře oči, načež se okamžitě chytí pohledem do ledově modrých očí přímo před sebou, dívají se na něj chladně a trochu zkoumavě. Chytne mámu kolem krku pevněji. Nelíbí se mu. Takhle to přece nebylo, tohle si nepamatuju, napadne ho znepokojeně, zná i ty oči, zná tenhle pohled, co se mu zavrtává až do duše.
Ten samý pohled, jen kolem očí pár vrásek; hoří mnohem víc chladným vztekem, na moment v nich zahlídne vlastní smrt, ale pak mu do brady narazí Jadeova pěst, až zavrávorá, a v té části tváře mu znovu vybuchne bílý oheň.
Zase ty oči, teď se dívají skoro uznale, Deanovi buší srdce až ve spáncích, pot mu zalil kůži a bolí ho snad každý sval, leží na zádech v tělocvičně a Jade mu podá ruku, aby mu pomohl na nohy. Dean netuší, jestli se na nich udrží, ale za ten pohled to stojí.
Ještě jednou ty oči, odhadují ho a nemilosrdně rozebírají, napůl tuší, že ho čeká trest, ale taky se dozví všechno, co tak dlouho hledal, všechno, to zatím při tandemových trénincích jen tušil v náznacích Jadeovy mysli, mezi stovkami jeho myšlenek, co se Deanovi občas na zlomek vteřiny ukázaly, květinová vůně, světlé vlasy rozhozené po podlaze, kam ženská hlava sklouzne po tom, co z ní Jadeovy ruce vymáčknou život, Jadeovy prsty utahující kožená pouta kolem ženských zápěstí, zjizvená předloktí- odvíjející se video v jeho podvědomí se prudce zastaví, jako by někdo ustřhl zbytek pásky. Tenkrát to ještě nechápal, a nepřemýšlel nad tím, ale dneska už ví s jistotou, čí předloktí zdobí tyhle jizvy. Kdyby měl tělo, oklepal by se.
Payne, proletí mu hlavou nesouvisle. Jestlipak ví i o tomhle. Její úsměv, ten tichej vzdech, co jí uteče, když ji políbí na krk, jak se mu uvolní v náručí, když má vlasy vlhký ze sprchy, proběhnou mu před očima jako pětivteřinovej kaleidoskop, a pak se její ruce pevně sevřou kolem těch jeho a na zápěstí jí vykvetou rány od pout, zařezanejch do kůže až do krve, pramínky stékají přes jejich spojený prsty - i přes ten, kde by měla mít prstýnek, ale není tam - ani ten úsměv už na tváři nemá. Místo toho se jí oči zamlží, je v jiným světě, někde ve svojí hlavě, kde znova a znova prožívá něco, co se jí stalo kdysi, co on nemůže spravit. Chce ji obejmout a přitáhnout k sobě, schovat ji před tím, ale sám je spoutanej, přivázanej na zadním sedadle policejního auta, a Payne se najednou rozkašle, její drobný tělo se prohne v bolestný agonii a na rtech se jí objeví krev. Všechno v něm se sevře hrůzou, panika ho stiskne jako sardinku, a Payne dál a dál vykašlává krev, celý auto zaplní železitej pach smrti.
Natáhne po Deanovi ruce, jako kdyby od něj čekala pomoc, ale prsty se jí protahujou, nehty rostou a zostřují se do drápů, a když sevře jeho čelist v ruce, jsou to prsty Lamie, znovu se mu zarývají do kůže, znovu ho drtí silnýma pažema, Payniny oči se zúží a změní barvu. Krev na jejích rtech je jeho, teď to najednou ví, roztáhnou se smíchem, co ho zmrazí do morku kostí. Payne! vyhrkne její jméno vyděšeně, tohle ne, už znovu ne, cokoliv jen tohle ne, ale drží ho moc pevně, nemůže utýct, a tentokrát tu umře, tentokrát tu není nikdy, kdo by ho zachránil, a je jedno, jak moc se bude bránit. Lamie se k němu nakloní a svůdně okmitne jeho tvář rozeklaným jazykem+
Payne? +protáhne pobaveně, její hlas zní povědomě, až mu krev ztuhne v žilách+ Payne už je pryč. +pousměje se a palcem sklouzne po jeho hrdle, přes tepnu, kde mu pod kůží buší tep. Prsty má studený a ostrý nehty jsou pryč, a Lamiina tvář se vyloupne ze stínu. Už to nejsou Lamiiny smrtelně nádherný, nebezpečný rysy, dívá se do očí Rebecce, jenže mají barvu leštěnýho sopečnýho skla, a v úsměvu se jí zalesknou zuby. Je bledší, pohled do její tváře mu připomene, jak tenkrát Syrianě málem ukousla zápěstí+ Přece se nebude zahazovat s člověkem... +nakloní se k jeho uchu, skoro mazlivě, ale Deanovi může srdce vyskočit z hrudníku+ a ty fakt nejsi Jade. +ušklíbne se jen těsně nad jeho krkem; čeká, že každou chvíli ucítí její zuby zabořené v kůži, ale ona se narovná, a když se odtáhne, aby se mu vysmála do obličeje, Paynina tvář je zpátky, kůži má hladší, až mrtvolně bledou, a její rysy získaly ten skoro nepřirozenej nemrtvej půvab. Usměje se na něj a odhalí ostrý upíří špičáky, oči jí potemní do totožnýho odstínu obsidiánu. Tohle není doopravdy. zašeptá Dean zoufale, zatímco každá buňka v jeho těle jako by umírala panikou a zoufalstvím. Uvidíme, poznamená lehce upíří Payne, špičkou jazyka si přejede po rtech, a pak se mu plynule zakousne do hrdla+