Land of Sinners

Po té, co děti večer usnou a Gabriel si dopřává několik bazénů na protažení svalů, pošle patrona Charliemu do Bradavic. Ten ho zastihne u něj v domku na pozemcích, a Syrianiným hlasem ho požádá, jestli by mohl sehnat Nicci, že jí potřebuje zavolat na jeho mobil a mluvit s ní.

Charlie vyrazí do hradu hned a jde rovnou do věží, odchytí jednu dívčinu z vyššího ročníku a požádá ji, aby Nicci zavolala. A opravdu za pár chvilek vyjde ven drobné děvče, v havraspárském hábitu a tolik podobné Syrianě, až je to trochu děsivé.

“Čau kotě, máma s tebou potřebuje mluvit,” usměje se na ni. “Půjdeme ke mě, přece jenom pan ředitel nemusí vědět, že zase porušuju pravidla, ještě by mi strhnul body.” A vykročí zpět k jeho domku.

“Stalo se něco?” Lekne se trochu, protože… no prostě máma je tak trochu divoká karta. “Ale Charlie,” zahihňá se “ty už přece nestuduješ, jsi profesor,” připomene mu.

“Jsem si jistej, že je všecko v pořádku kotě, nedělej si starosti, však máma už ti poví, ale neboj se.” Pohladí ji po útlém rameni a to už scházejí dolů z kopce. “Vidíš! Máš pravdu, ale stejně to určitě nějak ví.” Zahýbe na ni obočím. Otevře dveře do bývalého Hagridova příbytku, který vypadá trochu víc uklizeněji a čistěji, a přesto je tak povědomě známý, jako by měl poloobr odněkud vykouknout. “Tak pojď, postavím na čaj a pak jí zavoláš.” Dá vařit vodu do velké cínové konvice. “Tak jak ti to jde, kotě, zvládáš všechno?” Otočí se k ní a dívá se jak si to tam všechno prohlíží, jedndorožčí žíně visící pod stropem, malý stromeček v koutku na kterém se podivně hýbou větvičky…. “To jsou kůrolezové,” Vysvětlí jí, když se na ni otevřou dvě očička.

Nicci u Charlieho ještě nikdy nebyla, ale tohle jí vyrazilo dech. Je to tam jak v říši pohádek, vlastně jako na celém hradě. Ty podivné věci co tam visí, a tamto… to je určitě dračí kůže, a to… to budou na milion procent okamií skořápky. Podívá se obdivně na svého strýčka a pak ji upoutá pozornost stromeček v koutě. Přejde blíž a pozorně si ho prohlídne, natáhne ruku, že pohladí ty zvláštní větvičky… “Jejda, tak to na ně asi nebudu sahat. Čaj si dám ráda, děkuji. Myslím, že mi to jde, však víš, létání s madam je v pohodě,” mávne rukou do vzduchu, jakože co by se tam učila, když už to umí. “Moc mě baví kouzelné formule a přeměňování, ale víš co je uplně nejlepší?” otočí se k němu a oči jí svítí.

Nalije jí do velkého hrnku čaj a postaví ho na stůl, ke kterému si oba sednou a povídají si. “Nech mě hádat,” zatváří se děsně vědoucně. “Lektvary jsou to naprosto nejlepší co tu máme hm?” Zvedne obočí, jeslti to uhodne.

Tváří se moc překvapeně. “Ale jak to víš?” Vykulí na něj oči.

“Jednoduše,” napije se čaje. “Tvou mámu taky lektvary nadchly, i když já je vcelku nesnášel,” pousměje se.

“Aha,” tak jako se na něj zadívá. “Mohl bys mi o ní někdy povědět,” taky usrkne čaje. “Jaká byla tady ve škole, a když byla mladá a no… jenom čarodějka?

Prohrábne si vlasy. Uh. Pořád zapomíná, že toho Nicci o svý mámě vlastně moc neví, sice si ji pamatuje, než se ztratila a přišla o vzpomínky, ale předtím jí toho asi o svým mládí moc říct nestihla. “To víš že jo, kotě. “ Usměje se na ni. “Třeba bys mohla v sobotu přijít zas na čaj a já ti povím všechno co tě bude zajímat jo? A když se na něj usměje, tak jí podá mobil. “Na, zavolej mámě, ať víme, co se tak zásadního děje.”

“Přijdu.” Uculí se, protože na sobotu zatím kromě úkolů žádné plány nemá. A s Charliem je vždycky sranda, má ho moc ráda. “Tak jo.” Vezme si mobil do drobné ručky a vytočí mámino číslo, jednoduše uložené pod Syr.

CRRRRRRRRR CRRRRRRRR CRRRRRRRR

“Ahoj draku….” ozve se z reproduktoru Syrianin hlas.

“Ehm, ahoj mami…” špitne Nicci a musí se uculit tomu oslovení strejdy Charlieho.
“Ahoj kotě!” Z jejího hlasu je slyšet jak je ráda, že ji slyší. “Jak ti to jde ve škole?” Zeptá se na tu samou otázku co Charlie.

“Ahoj,” usměje se, i když ví, že to máma nevidí. “Jo, dobrý, už se mě ptal Charlie, mami co se děje, proč jsem ti měla volat….” Z hlasu jí jdou slyšet obavy.

“To moc ráda slyším, jsi skvělá holka.” Pochválí ji Syr.” Hej, hej, klídek zlato, nic špatnýho se neděje, vážně, vlastně je to přesně naopak. “Uklidní ji hned a trochu se jí sevře krk, když si uvědomí, že ji asi vyděsila.

“Opravdu?”

“Jasně, takže víš….” Odmlčí se Syr na pár sekund a přemýšlí jak jí to má říct. “Totiž Gabriel tě pozdravuje a…. Nicci, dneska mě požádal o ruku, a já mu řekla ano, chceme se vzít kotě..”

“Jo, to je fajn, já ho taky pozdravuju a…..” pak si vyslechne ten zbytek a najednou ji popadne děsný vztek. “Ale ty si ho přece nemůžeš vzít, když jsi vdaná za tátu!” Zvýší na svou matku hlas.

“Ne, zlato, už nejsem. Naše manželství skončilo.” Pořád hovoří v klidu, a má děsně sevřený žaludek z toho, že se hovor nevyvíjí jak by si představovala.

“Ale co táta! Vždyť už mu nikdo nezůstane… Nechci aby sis ho brala, chci… chci….”

“Nicci, no tak, co blázníš, vždyť táta má pořád vás, vždyť to víš…” zní už trochu zoufale. “Copak, ty nemáš Gabriela ráda?”

“Neblázním,” hlesne a podívá se na Charlieho, tak trochu zoufale a setře si slzu z očí. Charlie jenom natáhne ruku, a vezme si od ní telefon.

“Nicci, prosím tě, zlato…”

“Zrzko, myslím, že bude lepší, když tomu dáš trochu čas,” ozve se do sluchátka Charlieho napjatý hlas a přitom podává Nicci kapesník.”

“Jo,” hlesne Syr. “Asi máš pravdu Draku. Dohlídneš mi na ni prosím?”

“To víš že jo, zrzko, a gratuluju, pozdravuj chlupáče.” Típne telefon a položí ho zpátky na stůl. Podívá se na ten malej uzlík, který se chvěje na židli a prostě jenom rozpřáhne ruce. Pak to drobné tělíčko pevně obejme. Na rozhovor bude ještě času dost.

Je pozdní podzimní ráno a na vřesovištích po stráních k hradu se válí husté chuchvalce mlhy. Dnes mají všichni volný den. Někteří studenti z vyšších ročníků jdou na pravidelnou návštěvu do Prasinek. Ale to můžou až třeťáci. To je tak nefér. Hrad je proto poloprázdný a nic moc důležitého se neděje. Úkoly si udělala už přes týden a esej o dinivkách si napsala ráno ještě před snídaní. Brzo ráno se jí totiž dobře přemýšlí. Vlastně… když ráno otevřela oči, zdálo se jí o Desovi a Viki. Rozhodla se, že jim večer napíše další z řady dopisů. A taky jeden tátovi. S ním si dopisuje skoro ob den. Pousměje se, když se podívá na kupičku obálek na svém nočním stolku. No, ale co bude dělat? Chvilku se courá po hradě, a i když prohlížet si všechny ty obrazy je velmi zajímavé, tak je to prostě nuda, a čas neutíká. Ha! vždyť přece slíbila strejdovi Charliemu že za ním příjde! Rychle si zaběhne do věže pro kabát, protože venku je vážně pošmourno a už sebíhá cestičku dolů, k jeho chatě. Na dvěře buší ještě celá zadýchaná.

“No no, copak hoří?” Otevře Charlie s úsměvem na tváři. “Čau kotě, už jsem myslel, že jsi na mě zapomněla. Pojď právě dodělávám vajíčka.”

“Ahoj strejdo Charlie!” uculí se děvče a vejde za ním do tepla chaty, kde to tak skvěle voní slaninou a ohněm z krbu. “Ale já už jsem snídala…”

Charlie se jen ušklíbne. “Věř mi, snídat dvakrát není vůbec nic špatnýho, copak bys tomuhle mohla odolat?” Nandá jí na talíři míchaná vajíčka, se slaninou, párkem a čerstvým, ještě teplým chlebem. “A navíc, dneska musíš mít sílu, jinak budeš pořád stejný tintítko jak máma a ten hřívoun tě ze sebe shodí jak zralou hrušku ze stromu.”

“pááni.” Charlie má pravdu, tomuhle fakt nejde odolat a pustí se do toho, jak kdyby nejedla měsíc. “ho je haková bafta…” zubí se a likviduje to skoro stejně rychle jako Charlie. “No ale mamka není tintítko… “uculí se.”

“Ale jo, je, a ty taky,” dloubne ju pod žebro.

“hééj, nech toho,” vypískne holka a rudé vlasy jí zatančí kolem obličeje.

“dobře, dobře,” zvedne ruky na znamení smíru a nalije pro ni plný hrnek černého čaje s medem. “Slyšel jsem, že jsi se vytáhla při lektvarech?” Zadívá se na ni pyšně, protože Neville se předevčírem u prasečí hlavy ptal, jak je možný, že je ta holka tak dobrá.

“No jo, celkem mi to šlo, profesor Longbottom to všechno moc hezky vysvětluje a je to prostě snadný,” pokrčí jen rameny, protože se jí to nezdá jako něco moc závratného.

“Jsi prostě celá….” Zarazí se a kousne se zevnitř do tváře. “Tak jo, pojď musím ti něco ukázat. “podá jí kabát a narazí jí čepici.” Nedávno jsem navšívil Leeds, protože jsem se doslechl, že tam mají takový cirkus… “Zabručí to, protože cirskusy tohoto typu absolutně nesnáší.” No a měli tam pár zvířat, který nevypadali moc dobře, takože no…” nadechne se a pak se na ni spiklenecky podívá. “Jsem je tak trochu vysvobodil.” Cvrnkne ji do nosu a zavede ji k velkému výběhu, který je z hradu nezahlédnutelný.

“Tohle je Hřívoun, pochází z Číny, je vidět, jak byl uvázaný na řetězu, a několik smyček má ještě kolem trupu, potřebuju, abys mi ho pomohla rozptýlit, než mu to sundám. Ale… je to nebezpečný, zvládneš to?” Zadívá se na ni děsně důležitě a vyhrnuje si rukávy. Pak sáhne do kapsy a vytáhne na dlouhé tyčce takového maňáska s rolničkou. “Na. A neboj se, jak mu to sundáme, bude se ti líbit ještě víc.”

Nicci jen přikyvuje a všechno si to zapisuje do makůvky. “Cirkusy by měly být zakázané!” Rozhořčí se zapáleně. “Dobře, já to zvládnu, neboj strejdo! “řekne mu odhodlaně a vezme si hračku. Když se rolnička v ní rozcinká, najednou se před nimi objeví obrovské zvíře, z dálky vypadající jako lev ale má….” Páni! to je ocas, a ty oči! “Jde pomalu dopředu, až podleze ohradu a všímá si, že Hřívoun nepřestává maňáska sledovat, tak s ním pomalu mává z jedné strany na druhou, zatímco Charlie se k němu přikrade z boku a uvolňuje z něj zarezavělé řetězy.

“To je ono, ještě chvilku,” zavolá na ni tluměně a sundá z něj další obrátku, už jen poslední. Hřívoun udělá krok směrem k dívce, když poslední část řetězu spadne z jeho tělo. Pak jen hluboce zavrčí a skočí. Dívčinu si přehodí přes hlavu, na svůj hřbet a vyrazí tryskem na druhou stranu k lesu.

“Drž se!”zařve na ni Charlie a ve zlomku sekundy se přemístí Hřívounovi na záda, a pevně drží Nicci, která se mimochodem culí jak cvok, aby nespadla. Jakmile se lev uklidní a dostatečně vyběhá, zastaví se u tůně s vodou. “Skvělá práce!” Rozvrkočí jí Charlie vlasy a je na ni děsně moc hrdej. Pomůže jí dolů a pak oba dva vtírají hojivou mast na poraněnou kůži. Když se pak vrací z ohrady domů, jsou oba dva hrozně spokojení. “Kotě, máma mi každý den volá, prý jsi jí ani neodepsala na žádný z dopisů…. To se na ni vážně tak zlobíš?”

Děvče si pozvdechne, čekala kdy ta otázka přijde, a popravdě… “Já nevím,” řekne trochu zahanbeně. “Nejdřív jsem na ni byla hrozně naštvaná, ale pak….” Polkne trochu, “mám radost z toho, že má Gabriela, jen víš… Je to už definitivní, že prostě už…” do očí jí vklouznou slzy a ona je rychle setře, aby si si toho strejda nevšiml. “Už nikdy nebudem jako rodina spolu.” řekne to nakonec.

Pozorně ji poslouchá a trochu se mu uleví, ale pak se mu sevře srdce, “pojď sem,” vezme ji za ruku a posadí ji na kmen stromu, co je tam na okraji pozemků a obejme ji. “Když se Syr ztratila, tak jste byli jen s Viktorem, a já ji jak blázen hledal.” Odmlčí se, protože neví jestli začal správně. “Vážně věříš tomu, že být s někým, na koho si nepamatuješ, je dobrý nápad? i když nebudeš šťastná a tvoje srdce,” zapíchne jí něžně prst pod klíční kost, “tluče pro někoho jiného?” Zkoumavě se na ni zadívá. “Věř mi kotě, že bych si moc přál, abyste byli všichni spolu… Víš, o dost jsem přišel, když jsem Syr hledal, a proto jsem tak hrozně moc šťastný, že ona to našla. Bůh ví, že mám Viktora rád, a vždycky jsem měl, ale jsem ze srdce šťastný, že má Syr Gabriela. A má hlavně vás tři.” Řekne děsně moudře. “A vás tři bude mít pořád, ať si na vás pamatuje nebo ne, protože, tohle,” poklepe zas prstem, “na vás nikdy nemůže zapomenout.”

“Máš pravdu,” řekne děvče tiše, a trochu se pousměje. “Vlastně jsem jí nenapsala protože se stydím, že jsem na ni tak vyjela,” odpoví zahanbeně a celá červená.

“Ty jsi ale blázínek,” přitulí ji Charlie k sobě. “Víš co, pojď, něco ti musím ukázat, poprosil jsem Molly, aby mi to poslala.” Má na tváři úsměv, když jsou opět v chatě.

“A jak se vůbec má, prateta?” Zeptá se děvče, zatímco si stahuje z rukou rukavice.

“Má se dobře, ptala se kdy se za ní přijedeš podívat. Ale teď koukej na tohle,” podá jí do rukou velké těžké album, “Museli ho přinýst tři sovy,” otevře ho a hned na první fotce se na ni zubí všichni weasleyovci, akorát o 20 let mladší a hned vedle Charlieho… “To je máma!” zavýskne Nicci a vrazí do fotky skoro nos, aby si ji pořádně prohlídla. “No páni! já vážně vypadám jak….”

“jo, jako její klon.” Směje se Charlie. “Vezmi si to do hradu, je to tvé.” Stiskne jí ruku. “Tak vidíš, že i když měla tvoje máma weasleyovskou výchovu, je pořád tintítko.” Jo, za tohle, to vážně stálo.

“Děkuju!” Pevně ho obejme kolem krku a dá mu pusu na tvář.

Tak jo, je připravená vyrazit domů. I když domů… Ztěžka si povzdechne a sedne si na postel, vedle sbaleného kufru a bílé kočky s každým okem jinak barevným. Mimoděk Fenrira popadne a pomazlí. Kocour zapřede a spokojeně zavře oči. První rok nebudou trávit Vánoce na Tvrzi s tátou, a Vicky a Byronem a tetou Wenai… Krk se jí trochu začne stahovat a tak rychle začne myslet na něco jiného. Bude to určitě taky moc fajn, budou s dvojčaty a určitě budou mít krásný stromek… a navíc tam bude strejda Charlie. Říkal to, když u něj byla předevčírem, prý ho Gabriel pozval.

KLEP, KLEP

Položí Fenrira na postel a jde otevřít.

“Tak co, kotě, máš všechno sbaleno?” Široký úsměv Charlieho Weasleyho ji prostě vždycky dostane. Znovu si pomyslí, že je opravdu moc ráda, že je Charlie v Bradavicích.

“Jasně,” vezme si kufr a čapne kocoura pod paži. “Jdeme na vlak?”

Vezme jí kufr. “Ne ne, kdepak, vyjednal jsem nám speciální vyjímku. Přemístíme se.”

“Vážně?” Vypískne Nicci.

“To si piš, ale pevně, opravdu pevně a pořád se mě musíš držet ano?”

“Jasně!” Charlie ji pořádně obejme a Nicci se ho drží jak kdyby to byla kotva, načež se oba dva v mžiku přemístí stovky kilometrů daleko. Bradavický hrad zůstane daleko za nimi. Naopak před nimi se začnou objevovat husté lesy a pak začnou klesat, až se objeví před nádherně nazdobeným, světýlkami osvětleným domem uprostřed lesa.

No páni, teda…. Jsou v Bukurešti! sem je máma nikdy nebrala, totiž jako nikdy! Teda! A přistihne se, že se usmívá. A kolik je tu sněhu! Zvedne hlavu a na nose jí přistane velká sněhová vločka. Společna vykročí ke dveřím k domu. Ty se jako kouzlem otevřou a ven vyjde Syr. Vidí mámu jak se usmívá a prostě se k ní rozběhne a hrozně moc pevně ji obejme a zaboří hlavu do rudých kudrlin a zavře oči.

“Ahoj mami,” řekne, když se od ní odtáhne a zahanbeně na ni koukne.

“Ahoj kotě,” pohlazení po tváři je tak automatické. “Překvapení,” rozpřáhne rukama a vzápětí obejme Charlieho.” Vítejte ve vlčím doupěti. “Mrkne na ně a zavede je do domu. Kde je příjemně teplo, z centrálního krbu. “Je dobře, že jste tady,” vezme jim kabáty a uloží je do komory. Přesně v tu chvíli tam ze schodů začne sbíhat stádo slonů - Viktorie a Desmond. Vrhnou se na starší sestru, která jejich nápor neustojí a dvojčata ji povalí. Je z nich jedno velké chichotající se, pusinkující se klubíčko.

“Zrzko,” sevře ji Charlie v náručí a dívá se na tu dětskou pohromu. “Tak to vypadá, že letos budou opravdu veselé.” Oči se mu lesknou spokojeností. “Kde máš chlapa?”

“Jo, to určitě budou.” Obejme ho pevně a pak vezme Niccoletin kufr. “Myslím, že se schovává v pracovně.” Zašeptá spiklenecky. “Asi kontroluje zásoby Absinthu.” Nasměřuje ho správným směrem. “Tak jo, mládeži, ukažte sestře, kde máte pokoje, a pak vás budu čekat v kuchyni na svačinu.”

“Jasně!” Vypísknou dvojčata a zatahají Nicci za ruku. “Je to tady uplně boží, uvidíš, a všude jsou vlci, teda ne vlci, jako lidi, ale vlčí!”

+Prázdniny skončili na její vkus až moc rychle. Sotva se stihla spřátelit a pobavit s Derrekem a jeho partou v Bukurešti, tak se přesunula i s dvojčaty na Tvrz za tátou, kde prožili oslavy konce starého a nového roku. Celé ty prázdniny byly báječný. A to nejen kvůli tomu, že mohla obejmout všechny co má ráda. Ale i proto, že s mámou jsou zas v pohodě. Vlastně ani neměla čas se jí zeptat, kdy že ta svatba bude. V Bukurešti se jí vlastně líbilo hodně. Derrek... slíbil jí že jí napíše dopis, ale není tak bláhová, aby tomu věřila, kde by přece sehnal sovu? I když možná by mohla poprosit mámu aby mu půjčila Buba... nebo Charlieho. To by možná bylo lepší....+

Hej Lafayettová,... +péřový polštář ji vytrhne z úvah. Hlavně proto že vylije kalamář s inkoustem na její pět a půl palce dlouhou, rozepsanou esej do lektvarů o účincích mordovníku a jeho využití. Šlehne pohledem, odkud to přiletělo. No jistě, ten idiot McLaggen. Začne to vysoušet, ale je to k ničemu. Teď, aby to psala znovu.+ Hej Lafayettová! já s tebou mluvím!

+To už se k nim obrátí pohledy lidí ve studovně. A Nicci zrudne až po konečky vlasů.+Slyšel jsem... +dojde k ní a tyčí se nad ní.+ že tvoje máma, je zatracenej vlkodlak +přimhouří oči a založí si ruce na hrudníku. Připadá si asi jako král.+

A co má být? +nechápavě se na něj zadívá a přitom si utírá ruce od inkoustu do hábitu.+

Co má být? je to infekční! co když nás všechny v noci sežereš? +Nicci jenom protočí oči a začne si balit svoje věci. Práci znovu napíše v ložnici.+ Asi by sis měl na mě dávat v tom případě pozor, nebo začít číst. +Mrskne po něm malá zrzka odpověď. V místnosti je ticho, všichni upřeli svou pozornost jen na ty dva.+

Nedovoluj si, skrčku. +Rozhodí jí stoh učebnic, ze kterých čerpala informace a ještě se tomu hurónsky zasměje. Jeho skvadra spolu s ním.+

Víš, moje máma, nejen, že je vlkodlak, který strašně rád žere mladé pitomé čaroděje, co obtěžují její dceru, ale taky je čarodějka. +Hodí si na rameno tašku. Trochu se k němu nakloní, zhoupne se na prstech.+ A něco mě naučila. +Dořekne, vzápětí vytáhne hůlku a šlehne po něm chapadlovým kouzlem. Najednou má McLaggen místo obličeje osm chapadel a haleká na celou studovnu. Nicci na nic nečeká a rozběhne se pryč. Utíká do společenské místnosti a když zapadne do své ložnice, srdce jí tluče jako o život. Snaží se uklidnit. Měla by mít strach, jaké to bude mít důsledky, přece jen tam bylo i pár profesorů poblíž a viděli, kdo to tomu tupcovi udělal... Ale taky se nemůže přestat usmívat. Tak nějak tuší, že máma by jí nevynadala, spíš by si s ní dala placáka.+

Slečno Lafayettová... +do ložnice vstoupí malinký profesor Kratiknot.+ Dozvěděl jsem se, co jste provedla panu McLaggenovi. Jistě víte, že používání útočných kouzel je ve škole zakázáno...

Ale pane profesore, on říkal.... +při pohledu profesora ale stichne.+

Ano, já vím, co říkal o vaší matce. Uděluji vám školní trest v délce jednoho týdne... +Nicci se nadechne a pocítí takovou hroznou křivdu, až jí to sevře útroby.+ A zároveň vám uděluji 50 bodů, za perfektní zvládnutí kouzla, které je nad rámec vašich schopností prváka. Váš trest si odpykáte s profesorem Weasleym, každý večer od šesti do sedmi večer.. +Důkladně se na ni zadívá a v jeho očích by mohla zahlédnout drobné, pobavené jiskřičky.+ Dobrou noc, slečno. +A s těmi slovy odejde z ložnice a Nicci zase osamí. No páni! Sedne si na postel a rty se jí rozjedou do širokého úsměvu. Ten pocit křivdy zmizel a místo něj je nějaký zvláštní hřejivý pocit, že vše je tak, jak má být a žádná nespravedlnost na světě neexistuje. Rozloží si nový pergamen a přepíše celou svou práci. Pak napíše pár řádků do připravovaného dopisu a když se podívá na hodiny, zjistí, že už by měla jít spát.+

S druhou polovinou roku se jeho volný čas trochu zkrátil. Ale vůbec mu to nevadí. K péči o kouzelné tvory totiž přibyl ještě jeden předmět, který vyučuje, a sice Vampýrologie. I když je to jen půlroční předmět, je tím naprosto nadšený. Sedmáci, kteří na něj chodí, jsou jedni z těch nejlepších na téhle škole a to mu dává dost velkou motivaci, aby každou hodinu využil naplno. A předal jim tolik informací, kolik o upírech má. A že jich má dost, to nemůže nikdo zapřít. I když ví o někom, kdo by jim mohl poskytnout informací ještě víc. Už delší dobu přemýšlí o tom, že by do hodiny pozval takříkajíc živý exemplář. Když šel dneska večer za Minervou, pravda, měl z toho trochu obavy. Předestřel jí, v čem by to bylo výhodou a vyslechl si její obavy. Když se osobně zaručil, že jeho živý exemplář nesežere polovinu školy v žíznivém krvavém lovu, a nebude se potloukat mezi studenty, dostal dvoutýdenní možnost stáže. S podmínkou, že upíra si sežene sám.

Teď už notně hodinu sedí za velkým dubovým stolem ve svém domku a otáčí v ruce telefonem. Kouká na něj, semtam vyťuká číslo, ale vždycky než dá závolat, tak ho zase smaže.

"Přece se nebudu bát jí zavolat, zatraceně," Naťuká je znovu a tentokrát to nechá i zvonit. I když je taky pravděpodobné, že to třeba ani nezvedne. Kdo ví, kde je, a co má na práci. S kým.

CRRRRRRRR CRRRRRR CRRRRRRRR


B: +chvíli kouká na neznámý číslo, no vezme to+ Ano?


CH: Ahoj bledule, to jsem já… totiž, Charlie, máš chvilku čas, rád bych se tě na něco zeptal… +odmlčí se, páč na druý straně je ticho.+

B: +překvapeně se zarazí, to trochu nečekala+ ahoj. Jo jasně, o co jde? Děje se něco? Je Nicci v pohodě? +očividně hned vidí katastrofický scénáře+

CH: Nicci? +zeptá se překvapeně.+ Jo, naprosto, totiž +odkašle si.+ Vyučuji letos vampýrologii a ehm… potřeboval bych živý model… +řekne nakonec, přinejhorším ho pošle do háje. To snese.+

B: To jsem ráda. +oddechne si trochu no pak znovu překvapeně ztichne+ Vampýro..cože? +i když vlastně to asi není takový překvapení+ Takže mám posloužit jako školní pomůcka? +zeptá se a i přes telefon je poznat, že se usmívá; a kromě toho i tak obyčejnou větu dokáže podat tak, že to zní pořádně nemravně+

CH: Vampýrologie, volitelný předmět posledního ročníku, +vysvětlí jí trpělivě, aby to pobrala.+ Totiž, kdybys neměla zrovna nic jinýho na práci, šlo by asi o dva týdny, celkem asi 16 hodin…. +v telefonu může slyšet polknutí.+

B: Hmm...+protáhne tak váhavě, i když se už rozhodla, chce ho nechat trochu vycukat+ Jo, to by asi šlo. Není snadný v mým věku narazit na něco, co jsem ještě nedělala. +uculí se pobaveně+ Takže kdy je první hodina, pane profesore? +cukne koutky, to je vážně dost bláznivá představa, i na její obvyklý poměry+

CH: Hele v pohodě, nelam si s tím hla… +ozve se smích, tichý a krátký.+ Ježiši B. Nemohlas prostě říct, že do toho jdeš hned? +ozve se pobaveně.+ očekávám vás v úterý v 9.00 u svého srubu slečno Altamirano, a jestli přijdete pozdě, udělím vám školní trest. +přejde do svého učitelského módu, ale je podkreslený tichým smíchem.+

B: Mohla, ale to by nebyla taková sranda. +přizná lehce a zasměje se+ Samozřejmě, pane profesore. +zapřede a dost se baví+ I když si nejsem jistá, jestli to je slib nebo výhružka...+dodá po chvíli+ Tak v úterý, Draku. Měj se...+rozloučí se s úsměvem a zavěsí+

CH: uvidíme. +odpoví s lehce zvednutým koutkem.+ V úterý křehule. +típne to a je vlastně v celku spokojenej. Exemplář jak vyšitej.+

Eh. Tedy to bylo nějaký asi moc jednoduchý. Ale po té, co telefon položí, se nepřestává usmívat. Otevře si pivo a pak se odmění ještě jedním, než půjde poklidit havěť. Vypadá to, že by se měl opravdu pořádně připravit na následujících pár dní.

+po tom nečekaném, ale docela zábavném telefonátu s Charliem, chvilku stojí u okna a dívá se ven, na rtech pobavený úsměv. Zamyšleně si poklepe prstem na rty, musí si rozmyslet, jak tuhle svoji novou, nečekanou roli pojme...a na to bude nejlepší něco dobrýho vypít a jít se vyspat...+

+v úterý ráno vstane, dá si sprchu, malou snídani v podobě amonovy specialitky a oblíkne se. Nakonec se rozhodne nebýt až moc velká dramaqueen, přece jen tam šéfuje Minerva a tu si proti sobě nechce poštvat fakt nikdo. A taky nechce, aby měl třeba Charlie kvůli ní problémy. Takže úzké černé džíny, oblíbené těžké boty a černý top s hlubokým, ale pořád ještě slušným výstřihem do V, jak vepředu tak i vzadu. Nakonec si vezme svoji koženou bundu, je sice zima a ve Skotsku bude určitě hromada sněhu, ale má takový dojem, že se dřív nebo později určitě dostatečně zahřeje. S úšklebkem se přemístí na hranici pozemků a pomalu zamíří po tak známé cestě k hradu. Je fajn, že brána není zavřená a tak nemusí čekat, až jí někdo otevře. Jo, teď je rozhodně o dost klidnější doba než kdysi. Nejdřív Grindelwald, pak Voldy...no jo, nostalgie hadr, ušklíbne se v duchu a přesto pošle napřed svého Patrona. Díva se, jak obrovský, stříbrný, zářící testrál chvíli cválá po zemi, než roztáhne křídla a rozletí se ke srubu na okraji lesa. A když se zastaví nahoře na kopci, už i vidí povědomou postavu před kameným domkem. Pousměje se a volným krokem dojde k němu+ Ahoj. Tak co, jdu včas? +zvedne obočí a v očích jí zajiskří; sklouzne po něm pohledem a pousměje se+ Vypadáš tak dobře, jak by žádný profesor vypadat neměl. +zalichotí mu velmi osobitým způsobem a zvedne koutek v křivém úsměvu+

+V posledních pár dnech nepřestalo v Bradavicích sněžit. Vánice střídala romantické padání drobných krásných vloček. Právě teď to na chvíli přestalo. Čeká ho pěkný dřina. narazí si čepici, vezme bezprsté rukavice a popadne shrnovač. Začne tím, že cestičku k hlavní příjezdové cestě proháže a pěkně se přitom zahřeje. Dole pod kopcem uvidí malou drobnou černou tečku. No vida, návštěva dorazila. Drobným kouzlem zněkolikanásobí shrnovače a pak je pošle očistit celou cestu k hradu. Když k němu Beccy přijde, má tváře zčervenalé a na strništi mu ulpívají sněhové vločky.+ No tobě to taky sluší, bledule. +Obejme ji, pořád je tak malinká a pak ji postaví na schodek.+ Řekl bych že jdeš včas, ale nejdřív se musím nasnídat. Pak máme pár hodin abych ti řekl co a jak a taky... +kousne se do rtu a loupne po ní pohledem.+ Než půjdeme na první hodinu, chce s tebou mluvit McGonagallka. +pokrčí ledabyle rameny.+ Má strach že nám posvačíš studenty. +uculí se pobaveně. A pak vystoupá po těch třech schůdkách a otevře dveře do domku.+ Tak jen račte, slečinko, jako doma. +Vejde dovnitř a stáhne ze sebe vlněnej svetr, přičemž se mu trochu vyhrne a odhalí kůži zad, než košile spadne spátky.+ Dáš si něco? +Ukrojí si tři krajíce chleba a začne je mazat máslem a jahodovou marmeládou na cenťák vysoko. K tomu si nalije do hrnku horkej čaj z konvice a klouže po ní pohledem.+

+zavrtí se smíchem hlavou, když ji obejme+ Díky, dělám co můžu. +uculí se a jde za ním dovnitř, kde je příjemně teplo a útulno+ No jo, to jsem asi měla čekat. Vlastně jsem to čekala a proto jsem se slušně oblékla. +cukne koutky a když si stáhne svetr, ten odhalený kousek její pozornosti rozhodně neunikne+ Je za ně zodpovědná a to, že mě už jako upírku znala, neznamená, že nemůže být pořád opatrná. +pokrčí lehce rameny, protože za zlý jí to fakt nemá. Někde se tam pohodlně usadí a zatímco si chystá snídani, možná ho trochu očumuje.+ Možná trochu skotský. +požádá ho a zadívá se na něj+ Vůbec ses nezměnil...+usměje se potom, i když možná trochu smutně. Protože ona se naopak změnila hodně. A rozhodně nemůže říct, že k dobrému...+