+projíždí trochu bezcílně Downtownem a když projede kolem vstupu do parku, podlehne momentálnímu vnuknutí, zaparkuje opodál, zamkne auto a projde branou do světa tichého šumění větru v listoví, husté koruny stromů propouštějí jen nepatrné množství světla a přestože svítí slunce, nepronikne ho k ní tolik, aby ji zranilo. Užívá si ticho a klid lesa, vnímá zvuky jeho obyvatel a přímo cítí, jak se z ní odplavuje napětí. Vždycky se v lese cítila dobře, ale má pocit, že od chvíle, kdy Jean-Claude při přivolávání Vanessy, zavolal i její vlčici, se v něm cítí ještě lépe. Téměř jako doma. Po chvíli si sedne do mechu pod jedním ze stromů, zhluboka se nadechne, vydechne a zavře oči. Když je po několika minutách zase otevře, na povaleném kmeni kousek od ní stojí černý vlk a upírá na ni zářící žluté oči.+ Ahoj Nighte, ani jsem si neuvědomila, že jsem tě volala. +usměje se na něj. Vlk tiše ňafne, jakoby jí odpovídal, elegantně seskočí dolů a dojde k ní. Jemně se dotkne studeným čenichem její tváře a pak vezme opatrně do zubů její bradu.+ Taky tě ráda vidím. +podrbe ho s úsměvem v hustém kožichu, přitiskne tvář k jeho krku a stejně jako on jemně stiskne jeho hrdlo. Není to výhružné ani nepřátelské gesto, ale gesto uvítání, respektu a vzájemné úcty a přátelství. Night si lehne vedle Beccy, hlavu ji položí do klína a přimhouřenýma očima sleduje okolí+