+lehne si k vlkodlakovi do trávy a s důvěrou a pocitem bezpečí se k němu přitiskne a zahřívá se v jeho kožichu, protože je jí dost zima. Vyčerpáním usne a probudí se až k ránu, když se vlk zvedne. Ví, co bude následovat. Skryje si tvář do dlaní a po celou přeměnu trpí spolu s ním. Když ty děsivé zvuky ustanou, složí ruce do klína a pomalu zvedne hlavu. Srdce se jí rozbuší nesmírnou radostí, že ji instinkt nezklamal, že je to skutečně on, její Remus, živý a zdravý. Usmívá se na něj přes závoj slz, které se jí nahrnuly do očí a jak se Remus zvedne, jde mu naproti. Když před ní padne na kolena, klekne si k němu a mocně ho obejme, nedbá, že je zrovna po přeměně, prostě si ho musí k sobě přitisknout, aby ho cítila, aby se přesvědčila, že se jí to nezdá, že ji skutečně svírá v náručí. Není schopna slova, celé tělo se jí chvěje v bouři pláče, nedokáže mu zabránit, nedokáže jej zastavit. Pláče úlevou, štěstím, radostí. Slzami ze sebe konečně vyplaví všechno to vypětí a stres posledních dnů. Když se po chvíli trochu uklidní, pohlédne mu do očí a na rtech jí vykvete úsměv+ Lásko moje... jsem tak šťastna, že jsi tady se mnou +pohladí ho po tváři a neřeší, že nic netušící Remus bude nejspíš asi trochu zmaten nad jejími citovými výlevy+ Půjdeme domů +chytne ho za obě ruce a pomůže mu vstát+
(fňuk, to je doják, úplně tady želvím
)