Lov na vlčici

[Rebecca Altamirano]

+se zájmem sleduje J-C, vcelku uvolněná, protože zatím nic podezřelého nevidí, ani neslyší. Když se J-C pustí s pátráním dál, pod závanem energie se trochu zachvěje, ale není to nic, by u něj už nezažila. Pohledem ostražitě projíždí nejbližší okolí, ale nezdá se, že by je chtělo něco sežrat, tak pustí myšlenky tak volně kolem. Chvíli má pocit, že zřetelněji než dřív cítí vůni lesa, vlhké půdy, tlejícího listí, spadaných stromů obrůstajících lišejníky a mechem. Je to jen záblesk, spíš náznak vůně, který je pryč tak náhle, že neví jistě, jestli se jí to jen nezdálo. Mírně potřese hlavou a pohledem krátce sklouzne na Remuse a hned zase zpět na J-C.+

[Styx Lupin]

+stojí tiše a sotva dýchá, nechce ničím narušit JC-ho volání. Když jim oznámí, že jejich cíl není v okolí, mimoděk vydechne, sama neví, jestli zklamáním, že to nebude tak rychlé, anebo úlevou, že se Vanessa nepohybuje v blízkosti jejich domu. Nečekaně ucítí na kůži závan jeho energie, i když se kolem nehne vzduch a mimoděk ji trochu zamrazí, když si uvědomí sílu té moci. Snaží se ji ignorovat a tiše zírá do tmy, všechny smysly napjaté k prasknutí, jakoby už už čekala, že se Vanessa najednou vynoří za nejbližším stromem. Bezděčně zavře oči a zaposlouchá se do zvuků, které se jí z blízkého i vzdálenějšího okolí mísí v hlavě a hledá v nich přítomnost své sestry+

[Vanessa]

(pokračování z tématka Operace Gemini)

+najednou se prudce zastaví a trochu zmateně začne těkat očima ve tmě, jakoby něco zaslechla a snažila se najít zdroj toho zvuku, ale je to spíš naléhavý pocit. V hlavě cítí chaos a přestože přesně ví, kde nechala zaparkovanou motorku, nečekaně se otočí o devadesát stupňů doprava a vydá se jiným směrem, tam, kam ji táhne nějaká neznámá síla, i když to sama ještě nechápe+

[Jean-Claude]

*konečně moc dosáhne na živou duši v tom nekonečném lese, a tentokrát to není vyděšená srna ani zajíc ve svém pelechu...chladná síla pookřeje, protože v té bytosti je něco, čemu rozumí, co zná a co ví, že může ovládnout...JC stáhne rozutíkané pátravé pramínky moci a zacílí je tím jedním směrem, aby se ujistil, že je to ona, koho hledají. Na mýtině, kde stojí spolu s ostatními je na okamžik cítit les mnohem zřetelněji, s vůní listí, vlhkosti a vlčího pižma. Jean.Claude otevře oči, i v té tmě temně plamenně modré, teď by si to už nikdo s černou nemohl splést* Mám ji.*pronese* Je dost daleko, může to trvat.*poznamená, aby ostatní neznervozněli a znovu se upře vnitřním pohledem k Vanesse...cítí, jak uhnula z cesty, po které původně zamýšlela jít...netlačí na ni, nechá ji tolik volnosti, kolik to jde, dokud pokračuje směrem, který mu vyhovuje...vábí ji jemně, podobně jako se volá dítě k večeři domů, nabízí jí to stejné bezpečí, cíl, o to víc, že veškeré věci, které Vanessu napadají, jsou ve francouzštině, důvěrně známé řeči...každým krokem, který Vanessa učiní, má pocit, že dělá správnou věc, zároveň čím dál od své původní cesty je, tím pevněji se kolem ní moc obtáčí, padá do ní jako do pavučiny, jemné a hedvábné, dokud se necuká a poddává se tomu*

[Manori]

*nadechne se hlouběji, když ucítí kolem sebe pronikavou vůni lesa, dojde jí, že past sklapla dřív, než to JC řekne nahlas. Napjatě pozoruje dění kolem.*

[Remus Lupin]

*s vůní lesa a vlka se mu poněkud rozšíří zornice, v jediné vteřině má pocit, že tady není sám, že jsou tady ostatní jeho druhu, je jich tady víc, dravců v kožichu, není sám, ale je ve středu smečky...pak zatřese hlavou a nadechne se vzduchu, aby se vzpamatoval*

[Rebecca Altamirano]

+čím déle to trvá a moc rozlévající se ve vlnách kolem se jí otírá o kůži, tím zřetelněji cítí vůni lesa a vlčí srsti. Když poprvé zaslechne francouzská slovíčka, zmateně nakrčí čelo a podívá se na J-C, jestli něco říkal. Ten ve stejnou chvíli otevře oči a řekne, co už sama vycítila. Že vlkodlačici našel. Trochu potřese hlavou, aby se pokusila to šeptání umlčet, což ale nijak nepomůže. Má silné nutkání jít k J-C blíž, jakoby jí to našeptávala francouzská slůvka, která jí znějí v uších, přestože nikdo nic neříká. Čím déle to trvá, je pro ni těžší tomu odolávat. Mimoděk udělá dva kroky k J-C, než se zastaví.+ Slyšíš to taky? +zeptá se tiše Man a musí zavřít oči, protože ji začíná pořádně bolet hlava. Ve chvíli kdy to udělá, jí myslí probleskne drobná žena, prodírající se lesem, která jakoby z oka vypadla Styx. Prudce otevře oči a několik kroků couvne, kde klesne na zem a chvěje se po celém těle.+ Viděla jsem ji...+vydechne a tak vyděšeně a zmateně se už dlouho necítila. Svaly po celém těle má napjaté, jak se musí ovládat, aby znovu nešla blíž k J-C a potlačuje i silné nutkání a potřebu se ho dotknout. Tlumeně zasténá, má pocit, že se jí hlava nejspíš rozskočí a v zoufalém pokusu to šeptání konečně umlčet si přitiskne dlaně na uši.+

[Manori]

*všimne si, že Beccy vykročila, tak zpozorní, jestli už Vanessa nejde, ale nikoho nevidí* slyším co?*zaposlouchá se, ale neslyší nic, jen cítí hutnou moc, která je jí líně převaluje po kůži a občas jako by drápkem zahákne. Trochu se zamračí, a pak o to víc, když Beccy šeptne, že ji viděla.*koho..dlaka?* Přidřepne si k ní a zlehka se jí dotkne. V okamžiku, kdy pod prsty ucítí její kůži k ní něco málo z toho přeskočí, rozšíří se jí oči a podívá se k Jean-Claudeovi, který se soustředí jinam, zpátky na Beccy, tisknoucí si ruce na uši a svaly se jí napnou nervozitou, když jí to začne docházet.* Jean-Claude!*sykne ostře a pevně svírá ramena Beccy*

[Remus Lupin]

*všimne si, že se něco děje vzadu a narovná se, aby lépe viděl...moc mu to hlava nebere, nevypadá to, že by Vanessa už byla tady a přesto se obě upírky krčí na zemi. Když Man křikne na JC, uvědomí si, že je něco špatně, v první chvíli se k nim chce rozběhnout, ale nechce se k upírovi přibližovat. I když jak slíbil se zdá, že ho od svého volání zaštítil, přesto někde hlouběji to cítí, jako když si vezme hromadu oblbovacích prášků... nerozhodně přešlápne, až když na něj Man mávne, že se o to postará, zůstane stát na místě*

[Jean-Claude]

*plně se soustředí na to, aby neměla Vanessa jedinou možnost zapochybovat nebo se začít vzpouzet, láká ji dál a dál...postupně ji pevněji a pevněji poutá svou energií k sobě...zdá se mu, že už už ji má ve své moci, když se za ním Man ozve. Otočí se a pohlédne na ni dost nehezky, protože mu narušila koncentraci, modrý plamen v očích spaluje a kůže se mu v nočním světle leskne jako nasvícený mramor, tak krásný a zároveň chladný a tvrdý...pak si uvědomí, že klečí u Beccy na zemi a že je s ní něco...jinak...nakloní hlavu na stranu, překvapený v tom okamžiku, protože někde uvnitř, hluboko ve tmě na nejzapadlejším koutku nitra najde něco, co mu na také na volání odpovídá...najednou mu v hlavě bleskne vzpomínka na dobu minulou, jiný kraj, žhavý písek vyzařující v noci příjemné teplo, krev a boj...to už se vzpamatuje a prudce zvedne ochranné štíty, a najednou má Beccy v hlavě ticho a prázdno, ale taky pustěji...jen s námahou soustředění se znovu dá do poutání Vanessy, která měla v ten moment asi chvíli času, když jeho koncentrace byla narušena*