Středozemě

[Locke Lamora]

+drak po ní blýskne očima, ale nic na to neřekne, složí si hlavu na zlatou kupičku a poslouchá, hypnotizuje ji pohledem, a monotónní melodie jejího hlasu ho trochu uspává. Nicméně příběh se mu líbí, připadá mu to pěkně lichotivý, takže ji nepřeruší, a zeširoka zívne, ovane jí dechem plným starýho masa a předvede dvě řady zubů ostrejch jako břitvy a dlouhejch jako předloktí+


Já jsem Locke. +usměje se na ni nakonec, když usoudí, že nemá cenu vymejšlet si falešný jméno+ Dovedu bejt neviděnej, když to chci. +pousměje se+ Pomoc by mi bodla. +připustí+ Některý poklady za to prostě stojej. +pokrčí rameny vesele+ A co byste chtěli na oplátku? +zajímá se narovinu+ když už budu uvnitř, mohl bych tam šlohnout i něco pro vás. Určitě bysme se dohodli +hodí po ní očkem bokem+

[Wenai Lafayette]

+nachvilku zapomene vyprávět, když je kolem ní takovej puch, ale rychle se vzpamatuje a po odkašlání pokračuje dál+
Zpěv z východu... zpěv milostný... +uvede to+ Wenai jsi krásná.

Wenai, si krásná!
Jak hvězda letní oblohy, jež padá z nebeské klenby a uvádí do úžasu každého, kdo ji může spatřit. Jak křišťálový písek, oslepující zlatými zrnky poutníky, zbloudivší na stezkách v deltě Baikongu. Jak měňavě duhové hřbety lososů, táhnoucích proti proudu řeky.Wenai jsi... Ne, už dál nesmím. Je to svatokrádež mluvit o tom, jak jsi krásná, když stejná slova používám pro stříbřitý vodopád či verše, při nichž se v očích objevují slzy.
A jsi krutá! Překrásně a líbezně, když mne posíláš na smrt a přitom se chvěješ strachy, jestli mne ještě uvidíš. Nekonečné dny pak hledíš a čekáš. Jako
milenky z prastarých ság. Záříš štěstím, když se vracím a nesu ti dárek, který sis přála, a já mhouřím oči, když na krku cítím stisk tvých zubů, když za nocí naslouchám, jak předeš, stočená na kožešinách, s hlavou položenou na mých tlapách...
Když chceš spát, strnu a nepohnul bych se třeba celé věky, abych nerušil tvůj spánek. Když toužíš po doušku vody, letím k Malachitovým vodopádům a v želvím krunýři ti přinesu chladivou, jež perlí sluncem v každé kapce... Všechno, co se ti zalíbí, ti snesu k tvým nohám.
Princeznu! Jenom tohle po mně nechtěj...
* * * * * * * * * * * * * *
Slzami jsi mne uprosila a za bezměsíčné noci, kdy ses ke mně lísala s touhou, jakou jsem dosud nepoznal, jsem ti slíbil všechno, to co sis přála. Jako vždycky...
A ráno bylo horké. Ještě jsem se naposledy ohlédl a vzápětí se vrhl z plošinky, za níž se černá otvor mé sluje. Křídla, ještě znavená z milostných nočních her nad lávovým jezerem, se dvakrát vzepřela povětří a rozvinula se do šířky jako v dobách, kdy ještě vládla vzduchu nad baikongskou deltou. Už dávno není pravda.
Větrným proudům nad vlnami Baikongu dnes vládne někdo jiný.
Zakroužil jsem nad rýžovými poli a snažil se zrakem proniknout do šera bambusových houštin. Někde tam se skrývá moje smrt, která mne jednou dostihne.
I proto každý večer děkuji božským kouřícím horám na obzoru za každou chvilku s Wenai. Za každou noc, kdy se mi vzdává s něhou princezny a té nejoddanější otrokyně.
Nezahlédl sem ani známku nebezpečí, jako kdyby se hrůza odstěhovala z kraje... Nikde nic. Jen dvojice pruhovaných šelem zvedla hlavu, jako by se chtěla ujistit, že se nechci přiživit na jejich kořisti, a zase se pustila do trhání parohatého sambhára. Vesničané na polích se poděšeně skrčili pod svými slámovými klobouky v hloupé naději, že shůry připomínají všechno možné, jen ne živé lidské maso...
Mně nechutná lidské maso, jen mé Wenai ano.
* * * * * * * * * * * * * *

Klesl jsem těsně nad olistěné vrcholky bambusového moře a hnal se dál, minul jsem palác knížete Puragwy, jehož dcera si ve strachu škubala vlasy, když jsem ji před časem uchvátil jednoho rána na terase a ještě zamotanou v blankytných přikrývkách jsem ji složil své Wenai k nohám... Přehnal jsem se nad věžičkami plovoucího chrámu říční bohyně, kde jsem jindy vždycky ulovil dost pannen v olivovém sárí, jež se hnal nad korunami stromů jako zelený blesk. Z nejsevernějších výběžků pralesních hor jsem před večerem spatřil svůj cíl. Královské město Anchor
* * * * * * * * * * * * * *

Noční džungle ožila hlasy, při nichž vyskakují pupínky i na hrubé sloní kůži. Měsíc potemněl a zašel za těžké monzunové mraky, ohlašující období dešťů. Moje
srdce sevřel strach. Každou chvíli se mohla z hladiny džungle vynořit zubatá slintající tlama. Tlama hnědého draka, barbara, jenž trhá mé zelené bratry na potkání.

Tak dobře. +přikývne elfka s úsměvem+ Dohodnem se. +otočí se a mrkne na ostatní+ Dovedeme tě k místu, kde má drak pokladnici, tam teď letěl. Ale budeme tam až zítra v poledne. Zaprvé je to daleko a zadruhé jsou skřeti přes den oslabení. Vadí jim slunce. +usměje se na něj a s přimhouřenýma očima so ho z pod řas prohlíží+ Jedeme. +pobídne koně a ostatní se vydají za ní+

[Locke Lamora]

+drak poslouchá a ani nedutá, jen z nozder mu stoupá lehkej dým, a čím dýl vypráví, tím víc mu jedou mžury, vždycky zklimbne a pak sebou škubne a probere se, změří si ji přísným pohledem, a za chvilku mu zase padá hlava, a po nějaký půlhodince příběhu mu těžký kožnatý víčka klesnou a už se nezvednou, a drak začne pomalu, pravidelně oddychovat. velký šupinatý boky se zvedaj a klesaj jako veliký měchy, a oheň v hrdle mu pomalu vyhasne+


Dobře. +přikývne taky, a v koutku duše je fakt moc rád že nebude muset putovat sám+ Jak dlouho už tu s ním žijete? +zajímá se, a snaží se, aby nebylo moc očividný jak jí čumí na prsa, ale taky co má dělat, když je tam má tak vystavený, že+ Je tu takovejch draků víc? +koukne po ní, a usměje se+

[Wenai Lafayette]

+Wenai ho obezřetně sleduje, ale vypráví dál, kdyby se vzbudil, kdyby přestala, pomalu a opatrně sleze z hromádky mincí, na který seděla a jme se prozkoumávat východ zatarasenej ocasem a poté jezero v jeskyni s nadšením sezná, že do něj voda jedním koncem proudí a druhým z něj vytíká jakýmsi tunelem a pomalu, vycházkovým krokem se k té části přemísťuje+

Jen proto jsem se prodíral porostem jako obyčejná pruhovaná šelma. Ještě před rokem bych se přehnal nad vrcholky stromů a vtrhl do královských zahrad
jako zelená smrt. Kolik válečníků ve zlatých pancířích čeká, až je v nich uškvaří můj dech?
Džungle prořídla a z temnoty vyvstaly hradby Anchorského hradu, osvětlené pochodněmi strážných. Protáhl jsem se skupinou skořicovníků a připravil se ke skoku. Na ochozu nad branou Anchoru postávala trojice ozbrojenců, ale z těch jsem mněl strach jako z kozího stáda. Musel jsem je překvapit, vtrhnout do zahrad tak rychle, aby nestačila královská dcera zmizet v podzemních chodbách...
Na okamžik se v mezeře mračen ukázal měsíc a zase se schoval na zbytek noci. V tom okamžiku jsem se odrazil a vznesl se jako přízrak z čínských pohádek. Vržené kopí se odrazilo od mého krku a neškodně spadlo zpátky na ochoz brány. Máchl jsem levým křídlem, za letu se protáhl mezi stájí posvátných bílých slonů a vysokou, zlatou ptačí klecí, jejíž vršek dosahoval stejné výšky jako palácové zdi
Kdosi vykřikl. Zrychlil jsem, sklonil hlavu a na jeden ráz prorazil bránu do zahrad. Růžový baldachýn nad královským sedátkem v závanu mého dechu vzplál jako suché štěpy bambusu. Panovník ve zlatém vyšívaném kabátci potupně padl na tvář a ještě dřív, než stačil vstát, dal příkaz k popravě všech, kdo tomu byli svědkem.

Dosedl jsem do trávy vedle něj a úderem ocasu zabil vojáky, chystající se provést popravu otroků a dvou dvorních dam. Chvíli to trvalo, než jsem dal dohromady těch pár lidských slůvek, které jsem znal: "Kde je princezna?" Jen zavrtěli hlavou.
"Tu, která mi poradí, vezmu sebou a ponechám ji, kde si bude přát. Tu druhou váš král popraví..." Nebylo to dlouhé přemlouvání, věděli, že mám pravdu. Ve stejný okamžik obě ukázali k nízkému stavení jízdárny.
Princezna! Plakala hrůzou a byla při tom půvabnější než žlutá horská růže. Bila mne přes oči jezdeckým bičíkem, jako by to mohlo pomoci proti zelenému draku, delšímu než deset lidských kroků. Nevnímal jsem údery mečů, jež mi krvavili boky. Nevšímal jsem si pantera s obojkem kolem krku, jež se mi zakousával do slabin nad pravou zadní nohou. Vztáhl sem pravou přední tlapu k princezně, obemkl ji prsty a spoutal drápy, jež se kolem jejího těla semkly jako rohovinové brnění.
Teprve pak jsem se otočil. Plamen z mé tlamy smetl pantera a řadu ozbrojenců. Úderem ocasu jsem podtrhl nosné sloupy jízdárny a vznesl se do vzduchu. Až potom jsem si vzpomněl na ty, jež mi pomohly. Nemusel jsem se vracet a mohl jsem je nechat napospas vzteku jejich vládce, ale to by mi čest bojovníka nedovolila... Mrsknutím ocasu jsem se otočil a dostal se zpět do zahrady. Pozdě. Už jsem spatřil jen bezhlavá těla králových konkubín...
A ještě něco jsem uviděl, pro všechny bohy, co jich je!
Za jízdárnou, v těžké, železné kleci, zuřila hrůza. Hnědý drak, třikrát větší než já. Moje smrt, co jednou přijde. Jindy bych se radoval až k zbláznění, že je můj jediný opravdový nepřítel v lidském zajetí, ale všiml jsem si něčeho, co moji radost kalilo do rudé a bílé barvy smrti.
Na zádech mezi lopatkami měl sedlo.
* * * * * * * * * * * * * *

Wenai, jsi krásná, ale jen kouřící hory na jihu vědí, jestli tě ještě někdy uvidím. Neznámý princ z lidské rasy v sedle hnědého zabijáka se žene po mé stopě a nedovolí mi, abych se zastavil. Abych nabral dech. Nedovolí mi, abych jako vždycky přistál nad řekou, tam, kam má Wenai nedohlédne, abych postavil svoji zajatkyni na skálu a chvíli se na ni díval, jako se díváme na krásné věci, než se jednou rozbijí a přijdou vniveč.


My tu nežijeme. +zavrtí hlavou+ My pocházíme z jihu, je tam větší a krásnější les nezž tenhle. +ukáže bradou na les a je vidět, že si toho o něm moc nemyslí+ Slyšela jsem ještě o několika. Pár jich žije na severu, nebo v pouštích na jihu. S některýma se dá domluvit. +připustí+

[Locke Lamora]

+drak spokojeně odfukuje, a nehne ani brvou, když tu zničehonic prudce zachrápe, což je vjeho podání zvuk kterej rozechvěje stěny jeskyně, a samotnýho ho napůl probudí, cukne sebou, a z hromady pod ním se sesype asi tak půl milionu v drobnejch, zamlaská, ale pak spí dál+

+Daleko za jeskyní, v tunelech, které v hoře vytvořila teď už vyschlá řeka, se za tím zvukem otočí skupinka skřetů v černém promačkaném brnění, se znakem dračího drápu na přilbicích, a pak pokračují vycházkovým tempem v cestě směrem k východu z hory, na další noční rabovačku. cestou se pošťuchujou a hádaj, takže jim to jde pomalu+

Tak jak jste se sem dostali? +koukne na ni zaujatě+ Jo, s tímhle lesem jsem tu čest měl. +ušklíbne se vesele, a dává si pozor, aby nedal najevo, že ještě před chvílí byli dva+ No já se s ním domlouvat nehodlám, doufám, že až zjistí, že jsem si vzal co je mý, budu už na míle daleko. +zazubí se+

[Wenai Lafayette]

+jak zachrápe, tak Wenai přidá na uklidnění ve svým hlase, a takovejch deset minut se nehejbe a jenom mu vypráví a pak se zase začne sunout k odtoku jezera, pomalu vkročí do vody, kde je taky naházenej všeljakej bordel ve zlatě, když si všimne jakýhosi klíče, tak se pro něj shýbne a srčí si ho do kapsy a pokračuje hloubějc, když dozní poslední slova příběhu, tak se ponoří a udělá několik temp do proudu, kde se udržuje a plave rychle, dokud se nedostane na místo, kde se může vynořit+

Wenai by žárlila a možná by je zabíjela ještě krutěji...
Wenai! Náš milostný tanec nad lávovým jezerem už možná patří jen vzpomínkám. Ale nechci si stýskat jako slaboch.
I dívka v mé moci nepláče, jen zpívá. Smutné písně o smrti. Písně o princi který dychtí po mé krvi. I o jeho draku, který baží po mém mase...
Na obzoru se zaleskla spleť baikongské delty. Už mne napadlo pustit tu dívku na zem, nebo se zastavit a nabídnout jí za svůj život, ale hnědý drak je příliš rozdrážděný mým pachem. Chce žrát.
Wenai! Co se s tebou stane, až mne rozsápou drápy vraha? Nemusíš se bát! Odlákám ho! Zaletím někam do pustin a počkám na svou smrt. Zachráním tě, lásko!
A ty stále zpíváš princezno, jako bys věděla, že tě nechám žít, až dopadne honba jakkoli. Že se předem nebudu mstít za svou smrt...
Wenai! Vynořila ses z bílých, nadýchaných mráčků! Zmírala si láskou, netrpělivostí nebo hladem? Proč jsi nečekala ve sluji nad řekou jako jindy? Proč ses mi rozletěla vstříc ?
Spatřili tě, už není zbytí. Za letu jsi se mne dotkla chřestivou šupinatou ozdobou mezi ušima. V životě i ve smrti...
Vedle sebe jsme zamířili ke sluji.
Wenai jsi krásná... Pokradmu stáčím zraky na princeznu. I ona, u všech bohů! A ještě pořád zpívá
* * * * * * * * * * * * * *

Nikdy bych nevěřil.
Princ z Anchoru ovládá svou bestii a zkrotil ji tak, že nepohrdne ani bůvolím masem... Wenai! Nabídl nám život za život princezny. Dva dny jsme vyjednávali! Dva dny jsem stál na plošince před slují a proti mně človíček, který se bez své hnědé příšery neodvážil ani ukázat pěst.
Wenai! Vracím se, abych ti řekl, že můžeme žít. Že tě miluji, že jsi krásná. Krásná v mých očích, jako princezna v očích toho, jenž si pro ni přišel... Posloucháš mě?
Kde jsi, Wenai? Prohlížím kouty sluje a hledám tě. Kde jsi ? Až vzadu, kde se choulíš za bouřlivých dnů, vystrašená blesky ? Kam jsi se schovala?
Pak jsem to spatřil. Zaúpěl jsem hrůzou a vtrhl do tvé ložnice jako šílený. Wenai! Klopíš oči a mumláš něco o tom, že jsi neměla hlad. Jen jsem se prý na ni neměl tolik dívat a celý večer poslouchat její zpěv... Princeznino žluté sárí je nasáklé krví a v koutě leží dívčino tělo bez hlavy. Rozlouskla si ji jako ořech. Neměla jsi hlad? Věřím ti, jen mozek by k zahnáni hladu nestačil.

Beru do zubů látku barvy sluneční žluti a obracím se k východu. Krok, ještě jeden. Princ už vidí rudé skvrny a vrhá se proti mne s obnaženým mečem v ruce. Nebudu se bránit, lásko. Zvednu hlavu, aby měl dost místa k rozmachu a mohl mi jediným úderem přetnout tepnu na krku.
Přichází konec. Umírání.
Zabije mne princ z Anchoru, lásko. Ale není tu sám, víš? Je tu ještě jeho zvíře.
Tupý, hnědý drak. Hladový. Přijde za tebou, krásná Wenai, a pak poznáš, jak bylo princezně v tlapách tvých...


Oklikou kolem modrých hor. +prozradí mu a rozhlídne se kolem+ Zachvíli se bude stmívat, stímy už se prodlužují a my musíme nejít vhodný místo k přnocování. V noci se to tu hemží tlupama skřetů, musíme se schovat. +zvedne se v třmenech a rozhlídne se po kraji+ Támhle. +ukáže+ Je hromada kamení, snad budeme mít štěstí. +vyrazí všichni tím směrem+

[Locke Lamora]

+drak spokojeně oddychuje, a spí tvrdým spánkem, který nepřeruší ani když vyprávění utichne, a v jeskyni je slyšet jen tiché šplouchání jak vlnky jezera naráží na zlaté břehy, a tichý cinkot mincí sunoucích se přes sebe do vody+

+skřetí hlídka dojde k rozšířenému místu v patře těsně pod povrchem, kde je malá strážnice, a kde dostanou misky s trochou poněkud nevábně vyhlížející dušeniny, kterou s remcáním zblajznou, odkrknou si, chopí se zbraní a vyrazí ven za svými pochůzkami, ale zrovna dneska jsou pěkně nasraný, protože už dlouho neměli pořádnou kořist, a jen se tak poflakujou okolo východu z hory a jadrně nadávaj na draka+


To mi došlo. +uculí se+ Já myslel za jakou výpravou jste tady vy. +koukne na ni s tím svým lamorovským úsměvem+ Dobře. +přikývne a nijak se nehádá, tohle asi ví líp oni, takže ji následuje s ostatníma, a když se dostanou ke kamení, seskočí z koně+ chcete rozbít tábor? +koukne na ni tázavě a rozhlídne se po okolí+

[Wenai Lafayette]

+vynoří se z vody, částečně se oklepe a pak někde splaší kusy skřetího brnění, nějak to na sebe nahází a shrbená hledá cestu ven, Skřetům se spíš vyhýbá a zatím jí to prochází, až se konečně kolem strážnice (nedonucena sníst podeřelou krmi) prosmíkne ven a zamíří si to od hor pěkně dál+

Byli jsme na návštěvě. +řekne mu, ale je celkem jasný, že kecá. Když dojedou ke kamení, tak taky seskočí a rozhlídne se kolem+ Tady to bude vyhovovat. +přikývne+ Jako obvykle chlapy. Oheň rozdělávat nebudem, mohli by nás vidět. +koukne na svý mužstvo+ rozdělte si hlídky. +řekne jim a usměje se na Lockeho+ My hlídkovat nebudem. +zachvíli už většina elfů sedí krytí kameny a dělí se o jídlo a elfka Lockemu taky podá trochu jídla a měch s vínem+

[Locke Lamora]

+skřeti v hoře mají svejch starostí dost, hledí si svýho a po nikom dvakrát nekoukaj, takže si jí nevšimnou. Skřeti venku se zatím poflakujou s flaškou nějakýho skřetího dryáku co propašovali z hory, a místo aby šli za svým úkolem, motaj se tam a nadávaj, a tak se stane, že si náhodnýho skřetího přivandrovalce všimnou+ Hurz! +zařve jeden černou řečí skřetů a ukáže na postavu+ Ty, daluk-hai. Kam se táhneš? +křikne po ní, a to už si jí všimnou i ostatní, a taky toho, jak na ní brnění poněkud visí, obklíčí ji a jeden ze skřetů jí srazí helmu a odhalí její obličej+ Skai! +odplivne si znechuceně+ To neni uruk, ale smradlavej tark! +zaskřípe zubama jeden+ Krade v naší hoře. krade zlato našeho magotha... +zavrčí jinej, a očividně mají chuť se prát+

Aha. +přikývne, a nešťourá do toho když to očividně nechce řešit, zatím přiváže koně k nedalekým stromů+ Ne? Já si klidně hlídku vezmu. +nabídne se i tak+ Stejně asi jen tak neusnu. +zamumlá, ale jídlo si od ní vezme a vděčně se usměje+ Díky. +přikývne, a pořádně si z měchu zavdá+ Poslouchají tě na slovo. +rozhlídne se po elfí hlídce, co sedí okolo+

[Wenai Lafayette]

+zarazí se, když vidí ty skřety, co zjevně hledaj nějakou rvačku+ Lat snaga-dug! +zařve a trochu se narovná a chytsá se, že ho seřve+ Gothborg - +začne, ale dál se jaksi nedostane, když jí srazí hlemu na zem, ramenem vrazí do skřeta, vytrhne mu zbraň z ruky a račne zdrhat, kličkuje mezi nima a snaží se dostat pryč a sem tam sekne kolem sebe, když jí nějakej z noch zavazí+

Nechci jim narušit jejich zažité způsoby. +zavrtí jemon hlavou na jeho nabídku hlídkování+ Jistě, že mě poslouchají. +přikývne s úsmevem+ Jsem dcera velitele stráží. Jsem zvyklá rozkazovat. A zvyklá na to aby mě poslouchali. +řekne to, jen čistě jako fakt+ Okdud jsi? +zeptá se ho a se zájmem ho pozoruje+