Operace Russia

[Dimitrij Radulov]

+dokud byla při vědomí, její magie se věnovala boji s lektvarem a jeho účinky, ale když ho ztratí, magie se obrátí do ní, do hloubky jejího těla, a soustředí se na udržování jejích životních funkcí a léčení vnitřních zranění, a za ní se pomalu, polehoučku plíží černé úponky magických složek lektvaru. Je koncipován na magii tohoto světa, a té její se musí přizpůsobovat; nenávist do něj vložená při vaření jí pomalu proniká tělem. Ovíjí se kolem jejího magického jádra těsněji a těsněji, a rozlévají se kolem stěn jejího vědomí, těsně k nim přiléhají a hledají škvírku, skulinku, místečko kudy proniknou dovnitř. Tlačí a krouží kolem, dokud to nenajdou - to jediné místečko, prasklinku ve stěně ochrany, a pomalu, opatrně vklouzne dovnitř. Nejdřív jen nenápadně, jako kouř unikající škvírou ve zdi kuchyně, ale jakmile škvíru trochu rozšíří, vrhne se dovnitř jako velká vlna. Invazivně pronikne do její mysli a rozlije se uvnitř, jako lesklá černá tekutina barvy čerstvého asfaltu lepkavě pokrývá všechno, co jí přijde do cesty, ulpívá na vzpomínkách, myšlenkách a pocitech a přivlastňuje si je, polyká je jako bezedná věčně hladová černá díra tvořená záští a nenávistí, zaplavuje ji jako nezastavitelná toxická vlna. Ve stěně za ní zůstává ošklivá zející díra, ostré hrany připomínají čerstvou řeznou ránu. Plíží se jejím vědomím jako toxická invazivní nepřátelská síla, bere si její intimitu, její já, a přetváří ho ke svému obrazu. Ona to nemůže cítit, jen má pocit, jako kdyby se topila pod hladinou, jako by ji něco stahovalo za nohu do hlubin, dokud neucítí na prsou tlak způsobený nedostatkem kyslíku, dokud ji nezačnou pálit plíce a tlačit oči, dokud nemá pocit, že ji opouští život; a v tu chvíli nekonečná černota získá navrch a všechno přestane. Náhle je všechno pryč, může otevřít oči, může hýbat tělem, paže a nohy má volné a bolest jejích zranění je pryč. Je zpátky ve sklepení ale Aljoša tu není, a kdyby naslouchala instinktu v sobě, poznala by že místnost se v detailech liší, že není skutečná, že je to jen odraz který se uložil do její mysli. Dveře do sklepení se se zavrzáním trochu pootevřou, a vpustí dovnitř trochu světla. Všude je ticho, nepřirozené ticho, narušované jen hlasitým bušením jejího srdce. Dveře vedou ven, do dlouhé podzemní chodby s kamennou podlahou, a kdyby si pamatovala něco z toho jak se sem dostala, věděla by, že takhle vnějšek sklepení ve skutečnosti nevypadá, a že v hloubi duše je jí ta chodba povědomá, ale černota v její mysli tyhle pocity rychle potlačí a zadusí, jako vlna vody zadusí každý plamínek. Chodba je prázdná a úzká, sotva tak aby v ní mohli vedle sebe jít pohodlně dva lidé. Její stěny lemují další dveře, z hladkého, tmavého, lesklého dřeva, jedny jako druhé, bez ozdob, až na mosazné kliky. Od sebe je oddělují jen hořící louče, které osvětlují celou chodbu a kolem sebe tvoří jezírka světla, která se těsně nedotýkají jedno druhého; dveře, louč, dveře, louč. Každé z nich dávají tušit, že se za nim cosi nachází, a každé z nich obklopuje vágní aura nebezpečí a nejistoty+


A téměř jsme uspěli. +připomene mu s arogantním úšklebkem, že žádné další žijící příbuzné nemá ani on+ V čem? +pozvedne obočí a v tmavých očích mu blýskne vztek a hlad po pomstě+ Nemáš čest. Utekl jsi z Ruska jako vyplašený pes, jen aby ses mohl klanět nějakému samozvanému uzurpátorovi. Radulovové mají páteře rovné. +prskne po něm nenávistně+ Po celá staletí jsme s Dolohovy bojovali čestně, pravou krevní mstu. Ty jsi ukradl mého Borise... a v tom není cti ani za nehet. +nakrčí nos, a pohrdání v jeho výrazu dává tušit, co si o Tonym myslí+ Já mám ještě Borise. +zavrtí hlavou+ I kdybych dnes zemřel, v něm se jednou radulovská krev probudí. A pak si pro tebe přijde. +ušklíbne se nepěkně+ Chtěl jsem ji pustit. +přikývne+ Protože já čest mám. +dodá významně+ No ty paršivaja sobaka. +odplivne si na zem před Tonym+ A s takovými nevyjednávám. +dodá, a rysy v tváři se mu zkroutí do výrazu trpké, nekonečné nenávisti; prudce mávne hůlkou a dveře za Tonym se zabouchnou, načež Smrtijedovi do hrudi narazí prudká těžká síla kletby, která ho pozadu vrhne na dveře a i s ním je vyrazí a vrhne pěkných pár metrů po chodbě. Dimitrij vyrazí za ním, doufajíc, že to stihne dřív než se Tony posbírá ze země+

[Neferet]

+temnota, která zalije její mysl, je klidná a vítaná jen s nejasným příslibem a vědomím, že tentokrát je něco špatně. leží na chladné podlaze a jejímu tělu je zima, ale mysl je klidná, proplouvá si temnotou. přijde jí to jako věčnost takový klid a mír, alespoň do chvíle kdy temnota kolem ní zhoustne natolik, že jí začne dusit. lapá po dechu, bojuje o každý nádech, o každý pohyb a tu chvíli si je jistá tím, že je to konec, že jí temnota dohnala a ani jí nedá moc práce jí zahubit jako by byla jen otravný hmyz. prudce otevře oči a z hrdla jí unikne ostrý sípavý zvuk jak bojuje o kyslík, kterého se najednou dostává bez potíží. jakmile se nadechne, jednou dvakrát, uklidní se a rychle zase zavře oči. Aljoša nemusí vědět, že je vzhůru, mohl by se k ní přiblížit a ona by pak... před dokončením myšlenky jí něco zastaví, uvědomění že je něco jinak než bylo předtím. pouta, která jí rozdírala kůži jsou pryč, ostrá bolest hlavy ustoupila a v řezných ranách přestalo ostře tepat. zamračí se a pomalu otevře oči, aby se přesvědčila, že je tam kde upadla do bezvědomí. stejná místnost, ale něco je jinak, jen nepatrné tušení, které není schopná uchopit, pochopit, proč je najednou sama a volná čehož se rozhodně nehodlá znovu vzdát. musí pryč a to dřív než sem někdo přijde nebo než se opět ozvou její zranění, ani si neuvědomuje, že ve skutečností žádná nemá. opatrně se vyškrábe na nohy a obezřetně vyrazí ke dveřím, aby nakoukla na chodbu. zamračí se, vypadá to na dlouhou cestu, ale musí pryč. oni se jistě brzo vrátí, nemůže dopustit, aby jí opět chytili. pomalu se vydá úzkou chodbou. míjí jedny dveře za druhými, každou chvíli se otáčí, aby se ujistila, že jí nikdo nesleduje, když se jí za zády ozvou kroky, které jakoby šli odevšad ale zároveň od nikud. panika a strach jí zasáhnou nepřipravenou, zahalí její mysl a jediná myšlenka je ta, že musí utéct schovat se. sáhne po prvních dveřích, v dlani sevře chladnou mosaznou kliku, dveře prudce otevře a vzápětí je za sebou zabouchne s uchem nalepeným na dveřích a srdcem až v krku naslouchá jestli kroky zmizí+

[Tony Dolohov]

Odnikud jsem neutekl. Nejsem žádný zbabělec, Radulove +sykne zlostně mezi zuby a nejradši by mu smrští zelených paprsků vymazal z tváře to pohrdání, ale slíbil, že budou spolu před soubojem vyjednávat a proto nezasahuje+ Boris...Boris...Boris... +opakuje po něm posměšně+ Umíš i něco jiného? +odfrkne si skoro unuděně+ Můžu ti slíbit, že se určitě spolu setkáme. Pokud si přijde pro mě, nebudu s ním jednat v rukavičkách. Pokud nepřijde, vyhledám si ho sám +oči mu nebezpečně zablýskají, když si Dimitrij před ním odplivne a skloněnou hůlku na něj opět rychle namíří, aby potrestal tu urážku. Než však stačí zakročit, dveře za ním se zavřou a v příštím okamžiku letí pozadu chodbou, až mu koberec přes plášť spálí kůži na zádech. Vlna kletby ho zastaví až téměř u mramorového schodiště a protože se Dimitrij objeví ve dveřích pracovny dřív, než se stačí vyhrabat na nohy, vyšle k němu mocnou kletbu z lehu, v mírném úhlu, takže proletí Dimitrijovým tělem skrz břicho šikmo nahoru do páteře a rozvibruje mu míchu. Tony rychle vyskočí na rovné nohy a vyšle další kletbu, která následuje jen vteřinu po té první a po spirálovité dráze míří Radulovovi přímo do prsou, aby se mu rozprskla v hrudním koši+ Tomu říkáš čest, ty špinavý zbabělče? +supí na něj, že tak podle porušil tu jejich vratkou dohodu a míří na něj hůlkou, zatímco se Dimitrij hrabe ze země+

[Dimitrij Radulov]

+když do místnosti vběhne, je tam ticho a tma, ale sotva se za ní zaklapnou dveře, pomalu se rozjasní, a odhalí obrovský podzemní chrám, až příliš veliký na to, aby se tam vešel, ale všechny myšlenky tím směrem temnota v její mysli udusí v zárodku. Prostor je velkolepý, rozkládá se do dálky i do šířky a konec nelze dohlédnout, není vidět ani strop, který tone v temnotě. Podepírají ho masivní, zdobené kamenné sloupy, a každý její pohyb, každý krok se rozléhá po celém chrámu. Nejhorší ale je, jak mrazivě je jí ten prostor povědomý, jak hluboce se jí každý centimetr zaryl do vzpomínek, odkud si ho černota v ní spokojeně tahá. Lampy na stěnách nejvíce osvětlují střed místnosti mezi sloupy, pečlivě vyznačené kruhy, které si pamatuje lépe než vlastní jméno, a kruh lidí stojící okolo, každá tvá známější než její vlastní. V jednom kruhu stojí mladší verze jí samotné, příliš mladá a příliš vyděšená, a v tom druhém pohledná žena, jejíž rysy připomínají ji samu, jen jsou poskládané do grimasy soustředění, bolesti, něčeho neznámého. Tělo ženy jako by jí schlo před očima, hroutí se do sebe, jako by ho někdo vysával. I když se na scénu dívá jako nezúčastněn osoba, najednou má pocit, jako by ji někdo přenesl zpátky do toho kruhu, tvář ženy vidí přímo před sebou a hluboko v ní ožívají všechny ty dávno pohřbené pocity, bezmoc, beznaděj, strach, bolest, je spoutaná a nemůže ven, nemůže pomoct, a k tomu ten nový pocit přímo v její hlavě, všechny nové tváře a nové vzpomínky, které se v ní objevují, cizí a nevítané, a neznámá síla, která ji zaplavuje, ale pocit jistoty a síly nepřináší+

Vážně? Zatím jsi to moc neukázal. +sykne v odpověď, a na jeho výhružky zatne čelist a švihne jeho směrem další kletbu. vyběhne rovnou na chodbu, aby zastihl nepřítele dokud je indisponovaný, ale ve dveřích ho zastihne kletba která ho donutí zařvat prudkou bolestí, musí se podržet veřejí, aby neupadl, a na okamžik vidí z neskonalé bolesti před očima bílou mlhu. Druhá kletba ho srazí na zem, a donutí ho prohnout se v agónii, ale vidina pomsty a čirý adrenalin ho vrátí do reality+ Zkurvysyni jako ty si čestné jednání nezaslouží. +odplivne si+ A tvoje matka... +ušklíbne se, když tak mluví o těch zkurvysynech+ Víš, co jí můj otec udělal, než ho uprosila, aby ji zabil? +pozvedne obočí, a rychle si olízne rty, na jazyku má stopy krve, ale bolest skoro necítí, vnímá jen svoji nenávist, která mu plane v očích, a celé jeho tělo je nabuzené jako struna, připravené na boj+ Vzal si ji jako správnou děvku. +ušklíbne se jedním koutkem, a zatímco mluví, prsty levé ruky se mu pomalu sunou k pasu, odkud vzápětí vymrští vrhací hvězdici, ostrou jakou břitva. vteřiny rozptýlení využije, aby se dostal na nohy, a nemrhá časem. švihne po něm kletbou, která způsobuje tržné rány, a vzápětí vykřikne latinské zaříkání, které tonymu způsobí pocit jako by se mu krev vařila v celém těle+

[Tony Dolohov]

+bleskově se vyhrabe na nohy, i když má záda v jednom ohni+ Minulost se opakuje, Radulove +opovrženě kouká na něj z výšky, jak se tam Dim válí po zemi, vlastní ostrou bolest v zádech nevnímá+ Už jednou jsi mi na tomto místě ležel u nohou, pamatuješ? +ušklíbne se ve zvráceném úsměvu a pomalu se k němu přibližuje s hůlkou namířenou na jeho zkroucené tělo+ Tentokrát ale budu důslednější a neodejdu od tvé mrtvoly, dokud jí neutrhnu hlavu od těla. Nebudu riskovat, že to zase přežiješ jako krysa v kanálu +vyčkává, než se Dimitrij vydrápe na nohy, aby mu byl rovnocenným soupeřem, nepředpokládá, že v tomto stavu může být něčeho schopen. Svoji chybu si uvědomí hned poté, kdy proti němu vystřelí hvězdice, kterou už nestihne zastavit a ona se mu jako zuby vlkodlaka bolestivě zakousne do prsního svalu. Tony zařve bolestí a vztekle si vytrhne hvězdu z masa a zakrvácenou zbraň odhodí daleko od sebe s takovou razancí, že se zabodne do zdi v chodbě a pár kapiček krve se přitom rozprskne po bělostném zábradlí+ Ty súka! +zavrčí temně a když mu Dimitrij tak věrně popisuje, co jeho matka zkusila těsně před svou smrtí (nebo už po? ), oči mu planou jako plameny v samotném pekle+ Znásilňovat bezbranné ženy a děti... to Radulovům vždycky šlo. Protože jinak byste si ani nezašukali +odplivne si směrem k němu s největším pohrdáním, jakého je schopen+ Ale já vím, co tvůj zkurvený otec provedl mé matce. Prozradil mi to těsně předtím, než jsem ho vykastroval a přinutil sníst vlastní koule. Chutnaly mu tak, že se jimi udusil +vrátí mu to se zvráceným zadostiučiněním a pak po něm bez varování mrskne Sectumsemprou, která Dimitrijovi udělá do břicha pár docela nehezkých děr, asi jako když se napíchne na vidle, ne však smrtelných, alespoň ne okamžitě. Zaklínadlo vyšle ve stejném okamžiku jako Dimitrij to svoje, takže se tomu jeho už nestačí vyhnout. Kletba ho zasáhne v plné síle a nepřipraveného+ Kurva! +zakleje prudkou bolestí a na pár vteřin se mu krvavě zamlží před očima. Zatřepe hlavou, aby se vzpamatoval, ale hned nato ho dostihne ještě mnohem horší bolest, tak pulzující, že ho srazí na jedno koleno. Prudce vydýchává vzduch z plic a chvíli má co dělat, aby bolestí neztratil vědomí. Když se jakž takž vzpamatuje, vydrápe se na nohy v hrozivém postoji, nevěštícím nic dobrého+ Tak pojď, ty bastarde...rozdáme si to jako chlap s chlapem...definitivně +při svých slovech odhodí hůlku na zem, shodí z ramen hábit a vyhrne si rukávy, ani na okamžik z něj nespouští zrak. Vše dělá pomalu, skoro až teatrálně, jak si tento okamžik vychutnává. Ignorujíc vlastní bolest vyčkává, než se Dimitrij sesbírá ze země, každý sval v těle napjatý k prasknutí+ Konec hry, Dimitriji +promluví, když oba stojí proti sobě, jeho nenávistný pohled, kterým probodává svého soka je téměř hmatatelný+ Nastává okamžik rozhodujícího souboje. Zahrajeme si takovou ruskou ruletu. O život. Budeme bojovat, dokud jeden z nás nezemře +jen co to dořekne, bez varování skočí po něm, dopadne celou váhou svého těla na něj, aby demonstroval svoji sílu a obratnost, zocelenou léty smrtijedského výcviku. Zakousnou se do sebe jako dvě rozzuřené šelmy, bojující mezi sebou na život a na smrt. V zápalu boje se skutálí po schodišti až dolů, zanechávaje za sebou rudé šmouhy na mramoru a v hale pod schody v zuřivém boji pokračují+

[Neferet]

+pomalu se otočí do místnosti, aby zjistila kde je, ale to co se před ní rozprostře jí doslova vyrazí dech. obrovský podzemní dóm, tak známý a přesto si nemůže uvědomit, uchopit tu myšlenku, proč. pomalu, opatrně se vydá hlouběji směrem mezi sloupy naslouchajíc vlastním krokům. jako můra přitahovaná ke světlu míří za postavami, blíž ke kruhům, blíž sama k sobě stane na samotné hranici tvořené lidmi+ Matko? +zašeptá tiše, když se jí naskytne pohled na ženinu tvář, na tu krásnou důvěrnou tvář a při tom pohledu jí z neznámého důvodu bolí srdce+ Co tady děláš? +další tiché zašeptání, stejné tak jako tenkrát. tiché a vystrašené, když nejmilovanější osoba v jejím životě začne před jejíma očima umírat. chce k ní vykročit zamezit jí v tom hloupém činu, ale do její mysli se zakousnou emoce jako ostré dýky. bojí a ničí vše co jim přijde do cesty, panika, strach a bezmoc jí zasáhnou takovou silou, že se jí podlomí kolena. klesne k zemi, prsty zabořené ve vlastních vlasech a s výkřikem na rtech, když se jí v mysli objeví cizí tváře, tak jako tenkrát, zahlcují jí a přetvářejí zatímco ona má před očima matčinu tvář jak bledne, bortí se do sebe, schne, umírá+ Ne! +zoufalý výkřik, který zaplní celý dóm vracející se jí v ozvěnách znovu a znovu a chvilička prozření. ty dveře, kterými přišla, musí pryč. vyhrabe se na nohy a začne couvat, kloupýtat zpět, ale dveře jí odmítají pustit. slyší za sebou křik+ Neschopná... nic... si nic... +zabodávají se jí do srdce jako střepy, které nejdou vytáhnout, ale klika stále drží a dveře se ani nepohnou a ve chvíli kdy má pocit, že už více nemůže snést, dveře povolí a pustí jí ven+

[Dimitrij Radulov]

+dveře se pod její vahou prohnou a pustí ji ven, ale za nimi na ni nečeká spoře osvětlená chodba, kterou přišla. Místo toho se dveře otevřou do pokoje, mnohem menšího než předchozí chrám, utopená v šeru, až na několik svic ve svícnu na stole. Tu ložnici zná, strávila v ní spoustu času, a každý detail jejího zařízení má vrytý do paměti, do té části hluboko vespod, kterou se pokouší udržet mimo svoje vědomí. Pokoji dominuje velká postel a křeslo, na kterém se válí kožené kalhoty. Druhý pár o něco větších se povaluje po zemi, spolu s tmavou košilí a boxerkami, ale pak její pozornost upoutá tiché zasténání ozývající se od postele. V tlumeném světle lze rozeznat dvě těla pohlcená vírem vášně; dvě mužská těla, která kdysi znala jako svoje boty, dvě těla v hravém souboji o nadvládu, jedno větší, svalnatější a rozložitější, druhé bledší, štíhlejší a šlachovitější. Proplétají se do sebe, v odvěkém souboji, měkké světlo svíčky jim tančí po světlí kůži, vzduch protne hlasité zavrčení z hloubi jedné z hrudí, chvilku je v dominantnější pozici jeden, chvilku druhý, a pokoj je plný vůně vzrušených těl a mužského pižma+ Takhle je to nejlepší. +ozve se hluboký hlas jednoho z upíru+ Jo, nejlepší. Nenapatlej mi gel na povlečení. +zavrčí v odpověď druhý a kousne prvního hravě do krku+

Pamatuji se. +odsekne Dimitrij, a otře si krev ze rtů+ Ale tentokrát s jiným výsledkem. +zavrčí, a vyhrabe se na nohy, ale jak se zdá, pohnout s ním dokáže i něco jiného než zmínka o Borisovi. Když Tony mluví o jeho otci, sevře čelisti až to skoro bolí, a tělem mu proudí neředěný vztek smísený s adrenalinem+ Za to zaplatíš, zkurvysyne! +zařve na něj ale v tom ho sejme Sectumsempra, která mu udělá z břicha cedník, donutí ho pořádně zavrávorat a zasténat bolestí+ To bys nejdřív musel být chlap. +zašklebí se na něj, a vyhrabe se na nohy. Odplivne si, a na koberci po něm zůstane krvavá skvrna, hůlky se však jen tak vzdát nehodlá. Hábit má dost potrhaný, takže ten mu z ramen sklouzne hned. pozvedne hůlku, aby mu to vrátil i s úroky, jenže to už do něj narazí plná váha Tonyho těla, Dimitrij ztratí rovnováhu a už se oba kutálí po schodech, během čehož někde ztratí hůlku, ale momentálně se tím nezaobírát, protože se pokouší nepřítele co nejbolestivěji uhodit+ To byl plán už od začátku. +zavrčí temně, když dopadnou, tělo v jednom ohni bolesti, kterou ale skoro nevnímá, protože ji přehlušuje jediná touha - zabít Smrtijeda co nejbolestivějším způsobem. Chvilku je ve výhodnější pozici jeden, chvilku druhý, Dimitrij rozdává rány jak může, několikrát Tonyho praští do obličeje, a sám taky dost schytá, až se mu podaří opřít se Tonymu dlaní o ránu v prsním svalu, chytit ho za vlasy a pořádně mu udeřit hlavou o mramorovou podlahu+

[Neferet]

+vpadne do další místnosti po hlavě, srdce až v krku a v očích slzy, které jí zamlžují pohled. jakmile za sebou zabouchne dveře a se zavřenýma očima se o ně opře, hlasy z její hlavy zmizí, ale pocity zůstanou, živé a přetrvávající. zhluboka se nadechne a vydechne, snaží se uklidnit, ale její pozornost upoutá mužské sténání, tak bolestně známé. prudce otevře oči a naskytne se jí pohled na postel, o které si dodnes pamatuje jak pohodlná byla, jak voněla a hlavně na to, co se v ní dělo+ Spikeu? Angele? +zašeptá tiše a odlepí se ode dveří. váhavě vykročí s pocitem, že je vše v pořádku, že je tam kam patří, ale muži jako by jí nevnímali, jako by tam nebyla a jí se do mysli začne vkrádat pochybnost. jejich nezájem se ale vzápětí změní, když se dlaní dotkne jemného dřeva pelesti. jako by to byl signál, který má všechno změnit. postavy zamotané v peřinách se zarazí a stočí k ní své pohledy démonů v jejichž očích se zračí nenávist a odpor+ Podívej kdo přišel. +zasyčí ten menší+ Zlodějka srdcí. Zlodějka důvěry. +zavrčí druhý s nenávistí v hlase a obvinění v těch slovech visí ve vzduchu. pocit, že je tam kde má být se rozplyne jediným mrknutím oka stejně tak jako se rány na jejích zápěstích otevřou a začnou opět krvácet+ Zmiz nám z očí. Nevracej se. +slova, která jí z ní v mysli jako dýky, které bodají do nejhlubších míst v její duši. strach, bezmoc, zrada, bolest. všechny ty pocity, které necítila celé měsíce, pocity které jí trhají na kusy. jako ve snách zvedne krvácející zápěstí před tvář a vytřeští na ně oči+ Ne! Já ne! +vydere se jí ze rtů a klopýtne zpět. jeden krok, druhý krok, čím dál rychlejší, chce pryč odsud daleko od tohoto místa, co nejdále od všech pocitů, které jí trhají a spalují na prach+

[Tony Dolohov]

+zuřivě jako býk ho zasypává jednou ránou pěstí za druhou a klouby prstů už má celé zakrvácené, ne vlastní krví, ale sám je taky zraněný. Do oka mu stéká proužek krve z roztrženého obočí, nic, co by stálo za řeč, ale na jedno oko, zalité krví, nevidí. V jednu chvíli se mu povede dostat Dimitrije pod sebe, zasedne ho a zasype mu obličej ranami, vybíjí si na něm svůj vztek a dělá mu z něj krvavou kaši+ To máš za moji matku, ty zkurvený pse! +dlouholetá nenávist, která se mu vaří v žilách, ho pohání k tomu, aby vykonal svoji pomstu za všechny své předky, kteří zemřeli rukou Radulovců a jednou provždy vymazal jejich zrádné jméno z historie. V jednom okamžiku si otře krev z oka, jak je oslepen rudou mlhou a tato vteřina zaváhání stačí Dimitrijovi, aby ho ze sebe shodil. Tony se ocitne na zádech a než se stačí pokusit získat zpátky svoji pozici, zařve bolestí, jak mu Dim zatlačí na otevřenou ránu na hrudi. Pak ucítí dutý náraz a bolest na temeni, zajiskří se mu před očima a na okamžik ztratí vědomí. Je to jen vteřina nebo dvě, protože když opět začne vnímat, Dimitrij se právě rozpřahuje nad ním s dýkou v ruce, aby mu zasadil ránu do hrudníku. Tony bleskově zareaguje a za pomoci bezhůlkové magie vyšle proti němu kouzlo, které Rusem smýkne několik metrů od něj. Dimitrij proletí po zádech přes celou místnost, cestou narazí do stolu u okna a shodí z něj na zem svícen a pak prolétne skleněnou tabulí ve francouzském okně ven na nádvoří. Od hořících svíček chytnou dlouhé těžké závěsy, ale ani jeden z mužů si tohoto drobného detailu nepovšimne, jak jsou zaslepení bojem+

[Dimitrij Radulov]

+jak slepě couvá, narazí zpátky do dveří, které pod její vahou povolí, a nechají ji po zádech vpadnout do další místnosti, podobné i nepodobné těm předchozím. Podobné, protože i tahle je vytažená z nejtemnějších hlubin jejího podvědomí, které v sobě drží pod pokličkou. Nepodobná, protože je mnohem menší než ty dvě předtím; tmavé sklepení z kamene, sotva sklepní komora, podzemí venkovského kostelíku. je prázdné, lehce jím profukuje podzemní průvan, prohání se skulinami a přináší s sebou mrazivost, kterou vyvolává jedině přítomnost mrtvého. Je to důvěrně známé místo, kostelík kam Sanders kdysi unesl její sestru, ale tentokrát je něco jinak, je to jen pocit hluboko v pozadí, ošklivé tušení, že se něco zvrtlo, slabý, už téměř vyvanulý pach krve, a když jí pohled sklouzne na zem, pochopí. Tentokrát přišla pozdě. Na kamenné podlaze leží bezvládné tělo, ruce a nohy rozhozené v nepřirozených úhlech, hlavu na stranu, aby se odhalila křivka bílého hrdla. Jenže ta už hrdlo skoro nepřipomíná; na porcelánově bledé kůži zeje odporná rána, a když přistoupí blíž, před očima jí vyvstávají další a další hluboké kousance, rozervaný krk, břicho na cáry, krev všude okolo, slévající se do potoků pod tělem, krev vsakující se do rudých kudrlin, co zůstaly rozlétlé na kameni+

+obličej se mu pomalu mění na krvavou kaši, ale vnímá to je vzdáleně, spíš jako něco obtěžujícího, prudce hází tělem, aby ho ze sebe srazil, a když se mu povede třísknout Tonymu hlavou o zem, vytrhne si od pasu dýku, a oči mu chtivě zasvítí, protože cítí, že má pomstu na dosah. Rozpřáhne se, aby bodl, ale v tom ho ze Smrtijeda smete vlna kouzla, která nebere ohled na to co je v cestě, a prožene ho prakticky stěnou. Bolestně vykřikne, když dopadne na dvoře do hromady střepů, zaryjí se mu do zad, ale horší je samotný náraz, který mu na chvíli vyrazí dech a skoro ho zbaví vědomí. suché závěsy uvnitř zatím chytí jasným plamenem, který se hladově plazí místností a polyká všechno, co mu přijde do cesty; dřevěný nábytek, obrazy na stěnách, vyřezávané zábradlí schodiště, ale ti dva si toho ani nevšimnou. Radulov se ztěžka zvedne na kolena, střepy se mu zaryjí do dlaní o které se opírá, ale když uvidí tonyho siluetu v okně, olemovanou černým dýmem, obličej se mu zkroutí nenávistí a najde v sobě rezervy sil, vyhrabe se na nohy a s téměř maniakálním řevem se s holýma rukama rozběhne Smrtijedovi vstříc. Setkají se uprostřed, a díky nárazu chvíli letí vzduchem. Dimitrijovi jakoby v tu chvíli napůl smrtelná křeč propůjčila krátký nával neskutečné síly, natlačí Tonyho pod sebe, a praští ho do tváře, kovovým prstenem se znakem radulovů mu rozsekne kůži na lícní kosti. v očích šílená světla někoho, kdo už úplně ztratil kontakt s realitou a protože nemá jinou zbraň než sám sebe, skloní se, a zakousne se nepříteli někam na ohybu krku a ramene, možná míří na krkavici, ale v adrenalinovém rauši se netrefí, a zuby vytrhne kus masa z těla+