Operace Russia

[Neferet]

+vpadne po zádech do místnosti jen tak tak balancujíc překvapení ve formě chybějících opory dveří. s nepříjemným tušením se otočí čelem do sklepení a v tu chvíli by se v ní krve nedořezal, ve chvíli kdy to místo pozná, kdy jí pach zaschlé krve uhodí do nosu+ To ne... +zašeptá tiše, roztřesně, než pomalu vyrazí vpřed, tak neodvratně jak kolemjdoucí sleduje jak se dva vlaky řítí proti sobě a nemůže nic udělat proto aby je zastavil. pohledem sklouzne od kamenné zdi k zemi, k zaschlé krvi vedoucí od mrtvého těla+ Jasmine! +výkřik plný bolesti a utrpení, nečeká nepřemýšlí, když se vrhne vpřed, aby vedle těla padla na kolena. nemůže dýchat, nemůže myslet, když opatrně vezme její tvář do dlaní a s pláčem se k ní skloní. chvěje se po celém těle, naprosto na dně neschopná přemýšlet nad tím, že takhle to nebylo, že to tak nemá být. existuje jen myšlenka na to, že selhala, zklamala, přišla pozdě a už nikdy to nebude jako dřív+

[Tony Dolohov]

+se zvráceným potěšením sleduje, jak Radulov proletí zavřeným oknem a když přistane venku v hromadě střepů, vyskočí na nohy a hned se za ním rozeběhne. Proleze rozbitým oknem a skočí proti Dimitrijovi. Srazí se uprostřed skoku a jejich těla s tlumeným žuchnutím dopadnou na zmrzlou zem. Pološílenému Dimitrijovi se podaří získat na chvíli nad Tonym převahu, šílenství z něj dělá stroj na zabíjení. Tony, přestože mu bolest a nenávist vhání sílu do žil, kontroluje svůj vztek a jedná chladně a promyšleně, protože jako cvičený smrtijed moc dobře ví, že afekt snižuje vnímavost. Když mu Dim roztrhne prstenem kůži na tváři, sykne a přitiskne si na ránu prsty. Vlastní krev na bříškách prstů mu hne žlučí a vymrští pěst proti Dimově ksichtu jako kladivo a přesně mířenou ránou doprostřed obličeje mu zarazí nos do lebky, čímž ho ho ale ještě víc rozzuří. Teprve když se mu do těla zakousnou Dimitrijovy tesáky a vyrvou mu kus svalu, bolest v něm vzedme výbuch hněvu. Vší silou mu z obou stran hlavy narazí dlaněmi na zvukovody a rychle využije jeho dočasné nezpůsobilosti a setřese ze sebe jeho těžké tělo do krví zkropeného sněhu. I přes svá zranění bleskově vyskočí na nohy a když se vydrápe na nohy i jeho soupeř, nečeká, než se indisponovaný Dimitrij odhodlá k dalšímu útoku a vrazí mu prudce pěst do krajiny plexus solar. Je to jeho oblíbený chvat, protože ví, že se v této oblasti paprskovitě sbíhají nervy a proto působí velmi bolestivě a při silnějším úderu může způsobit i ztrátu vědomí. Když Dimitrij padne po zádech do sněhu a zůstane ležet na zemi, Tony se postaví nad ním jako bůh pomsty, pěsti zaťaté, z úst mu uniká pára, jak prudce oddechuje a čeká, jestli se Dimitrij ještě zvedne, aby ho mohl dorazit. Vůbec si neuvědomuje, že oheň za jeho zády pohltil už skoro polovinu hlavní budovy+

[Dimitrij Radulov]

+tělo je v jejích dlaních bezvládné a chladné, na dotek bolavě, nepříjemně cizí; vlasy zplihlé a vlhké, bez života. Leží jí v rukou s ponurou definitivností, a každý záchvěv jejího vědomí, který by jí mohl naznačit, že tak to není správně, pohltí houstnoucí, lepkavě slizká temnota v její mysli. Mrtvolné ticho okolo naruší nový zvuk, nejdřív tichý jako podprahové ševelení, ale postupně zesílí v šepot. Je to hlas, desítky, stovky hlasů, šeptajících na ni. Zaříkávání, které vzalo život její matce. Angelův melodický baryton zrůzněný nenávistí a bolestí. Spikův hlas pokroucený ve vyčítavé, nesnášenlivé skřeky. Jasminino smrtelné chroptění, jak se jí krev valí hrdlem.Neschopná... Zmiz nám z očí. Nevracej se...Pomoz mi!... selhala...zklamala...+ Hlasy se odráží od stěn a vrací se k ní jako otrávené šipky, valí se přes ni v bolestivé kakofonii. Na okamžik nad nimi zazní jeden, hluboký mužský hlas, který ještě nezná, ale pak se všechny zvuky slijí v jedinou nesnesitelnou harmonii bolestného jekotu, všechny hlasy které má pod kůží spojené do jediného výkřiku, kterému nedokáže zabránit, zaplaví ji jako vlna a tlačí ji k zemi, dokud nevykřikne ona sama, dokud nezavře oči ve snaze dostat se pryč, dokud nesevře prsty ve vlasech iluze svojí sestry do pěstí. Sotva stiskne víčka k sobě, Jasmininy kadeře se jí v dlaních promění ve studenou, vlhkou hlínu, která jí proteče skrz prsty. Pod oblečení se jí dostane lezavý, mrtvolný chlad, který patří k jedinému druhu míst. Scéna kolem ní se změní; náhle je sama na volném prostranství, klečí na tvrdé zemině a okolo ní jsou řady a řady mlčenlivých kamenných náhrobků. Tmavý mramor, před kterým klečí, je bez ozdob, a je na něm vyryto jediné slovo - Jasmine. Když se podívá do stran, všude kolem se táhnou další a další hroby, Marius, Samuel, její rodiče, daleko do dálky, až kam nedohlédne. Na druhé straně řada končí, a na jejím konci je tichá hromada hlíny a jediný, čerstvě vykopaný prázdný hrob+

+zařve, když mu nos s prasknutím povolí a po obličeji se mu okamžitě valí potok krve. Odplivne bizardní sousto z pusy do sněhu, a zároveň tím po Tonym prskne spršku směsi jeho vlastní i cizí krve, a skloní se, aby druhým pokusem vyrval z těla kus krční tepny a skončil to, když v tom ho na chvilku ochromí a dezorientuje palčivá bolest ze Smrtijedova úderu, a neschopný obrany se nechá shodit do sněhu. zvedne ruce a chmátne mu do krku, ale když schytá ránu do břicha, instinktivně se kolem zraněného místa sbalí do kuličky. na chvilku mu všechny údy a svaly v těle vypoví službu, tělo rychle dohání všechna zranění která utržil, a pomalu si začíná uvědomovat, že je na pokraji přechodu do šoku. Jeho tělo ochabne, oči se mu protočí a na chvíli skutečně vypadá jako mrtvý, jeho hruď se téměř ani nezvedá dechem. Hlasy v jeho hlavě na okamžik utlumí, a oči mu slepě zatěkají po okolí, až se zastaví na hořící budově. Dezorientovaný, šílenstvím zastřený mozek ten pohled rozezná, a zaplaví ho vzpomínky. Znovu vidí svůj dům hořet jako tenkrát, slyší vyděšený křik svých dětí, které nechápou, co se děje, Pápa pomoš, nářek jeho Niny, Niet, niet mojho syna, a na pár vteřin je znovu zpátky, dvacet let uzamčený v té noci, kdy přišel o všechno. Zrak mu sklouzne na Tonyho, a vlna vzteku a nenávisti, která se v něm vzedme, vytáhne z jeho rezerv poslední zbytečky sil. s nelidským výkřikem máchne rukou a neverbálním bezhůlkovým kouzlem, vlastně spíš posledním vytrysknutím spontánní magie pošle Tonyho do sněhu, vymrští se a skočí na něj, zaboří ho do závěje a ruce mu automaticky vystřelí po smrtijedovu hrdlu. Pevně ho sevře prsty, palce tlačí na tracheu a tisknou mu hrtan dovnitř, svírá ho vší silou, co v něm zbývá, a i když už nějak podvědomě ví, že sám nejspíš zemře, oči mu planou smrtelným odhodláním vzít Tonyho s sebou+

[Neferet]

+ze rtů se jí derou tiché vzlyky, když klečí nad sestrou a drží její mrtvé tělo v náručí. slyší všechny ty hlasy, vnímá je, jejich slova naráží do její mysli jako ostré dýky, které jí rvou na kusy, nechávají za sebou jen bolest, která nejde potlačit a rány, které nejsou zacelit. ze rtů se jí vydere zoufalý výkřik na pokraji hysterie a pevně zavře oči, jako by jen ten jediný pohyb mohl něco změnit. chvíli jí trvá, než si uvědomí, že je podivné ticho a tělo v jejím náručí se pomalu rozpadá. zachvěje se zimou, když se okolí změní a ona se ocitne na hřbitově. chladném a prázdném až na řadu hrobů jejích blízkých. zvedne oči a po tvářích se jí skutálí další slzy. srdce se jí svírá bolestí, smutkem a zoufalstvím. takhle to přeci nemělo být. sedí tam a hledí před sebe na hroby, klouže pohledem zprava doleva, co náhrobek to jeden milovaný. neví jak dlouho tam tak sedí, neschopná se pohnout, neschopná myslet na něco jiného, než na svoje selhání, svojí neschopnost, svojí samotu. tělo jí křehne zimou, kterou téměř přes všechnu tu bolest téměř necítí+

[Tony Dolohov]

+v jednu chvíli už si myslí, že je po něm, jak se Dimitrijovy slepé oči upírají do nebes. Ještě vyčkává, jestli je už na onom světě, připraven ho ještě dorazit, aby měl jistotu. Rozhlédne se po oknech, za kterými zahlédne pohyb, ale nezdá se, že by ho některý z těch žoldáků chtěl zabít, už by to dávno udělali. Vzpomene si na Neferet a rozhlédne se, kde by mohla být. Radulovův nečekaný útok v posledních záchvěvech života ho tak zaskočí nepřipraveného a nestačí se vyhnout kouzlu, které po něm Dimitrij švihne. Kletba ho ale naštěstí odmrští o pár metrů dál, takže se stačí postavit jeho útoku. Šílenství dodává Dimitrijovi nevídanou sílu a Tony, přestože silný muž, má opravdu co dělat, aby udržel jeho ruce od svého hrdla alespoň v takové poloze, aby ho hned neuškrtil. Stiskne mu pevně zápěstí a snaží se mu ruce odtrhnout od svého krku, až mu na pažích nabíhají tlusté provazce žil, ale brzy pozná, že Dimitrijova smrtelná křeč, kterou svírá jeho krk, nepovolí. Cítí, jak se mu hrne krev do tváře, jak mu oči vylézají z důlků a ví, že pokud se okamžitě nenadechne, roztrhnou se mu plíce v prsou. S hrůzou si uvědomuje, že z nedostatku kyslíku v mozku již brzy ztratí vědomí a to bude jeho jistá smrt. S vyvalenými bulvami v rudém obličeji zírá zblízka do tváře svého největšího nepřítele, do jeho šílenstvím pomatených očí. Nedívá se už na něj jako na člověka, ale jako na cíl, který musí zničit, jestli nechce zemřít. A takhle opravdu zemřít nechce. Když se mu začnou dělat mžitky před očima, předznamenající bezvědomí, pustí jeho zápěstí a rychle hmátne po dýce, zastrčené vzadu v pouzdře za pasem. V poslední chvíli se rozpřáhne a bodne ho někam do boku, ani sám neví kam přesně, jak má oko zaslepené vlastní krví. Každopádně jeho rána neminula cíl, protože Dimitrij zařve, povolí sevření kolem jeho hrdla a ohne se bolestí do předklonu. Tony zalapá po dechu a zhluboka nabere do plic životadárný vzduch a hned, jak je toho schopný si indisponovaného Radulova zkušeným chvatem bleskově otočí zády k sobě, levou rukou ho sevře v pevném objetí a pravou mu přitiskne dýku pod bradu. Chladná čepel se Radulovovi zakousne do kůže, jen tak varovně, z ranky začne vytékat stružka krve, rychle tuhnoucí v té ruské zimě+ Prohrál jsi svůj život, Dimitriji +sykne mu tiše u ucha a zvráceně mu olízne obličej od čelisti až po spánek, aby ho co nejvíc ponížil+ Než chcípneš, dívej se, jak dnes shoří na prach dlouhá historie tvého zkurveného rodu +otočí se s ním čelem k domu a přinutí ho dívat se na hořící radulovské sídlo a sám při tom pohledu cítí nepopsatelné zadostiučinění+ Brzy za tebou pošlu Borise +milostivě mu ještě dovolí vteřinu nebo dvě vstřebat tato poslední hrůzostrašná slova+ Sejdeme se v pekle! +zavrčí mu ještě temně do ucha a pak prudce trhne rukou a jedním dlouhým a hlubokým řezem mu přeřízne hrdlo jako ovci na jatkách. Zkušeným tahem mu přeruší krční tepny, krkavici, průdušnici a jícen, ale míchu záměrně nezasáhne, aby mu srdce ještě chvíli tlouklo a vypudilo z těla co největší možné množství krve. Se zvráceným potěšením sleduje, jak si Dimitrij v posledním záchvěvu vědomí instinktivně sáhne na krk, jakoby chtěl ten proud krve, co z něj uniká spolu se životem zastavit. Jak chrčí a dusí se vlastní krví, bublající mu v hrdle a vytékající z pootevřených úst. Okamžik nato následuje šok z přerušení přítoku krve do mozku a Rus upadne do stavu hlubokého bezvědomí a ochabne Tonymu v rukou. Protože není přerušená mícha, jeho tělo se v Tonyho náručí pořád cuká a srdce pumpuje krev v rudém gejzíru z rány daleko před sebe. Proud krve však pomalu ustává, až se po chvíli úplně zastaví a Dimitrijovo srdce navěky dotluče. Teprve teď Tony pustí jeho tělo ze smrtelného objetí a ono se sveze na zem a zůstane tiše ležet na zmrzlé hlíně v podivně zkroucené poloze jako obrovská, zakrvácená, hadrová panenka. Tony nevnímá třeskutý mráz, který mu zalézá za nehty, ani chlad z vlastní krví promočené košile, nevnímá praskající oheň za svými zády, ani zmatek kolem hořící budovy, bolest, která mu pulzuje z četných ran. Fascinovaně hledí na mrtvé tělo svého nepřítele, který mu vyvraždil část rodiny a na bělostný sníh, zbarvený do ruda špinavou zrádcovskou krví a cítí u toho hlubokou osobní satisfakci+

[Dimitrij Radulov]

+Aljoša sedí pořád na svojí židli ve sklepní cele a tělem mu koluje tichý vztek, ale mlčí, bezeslova si zpod nehtů špičkou dýky vyrýpává špínu a občas přes ně zachmuřeně upře pohled na bezvládné ženské tělo na zemi. Je si jistý, že je v hlubokém bezvědomí, i když úplně nechápe proč, jelikož Ivanova rána zas tak hrozná nebyla, ale stěžovat si rozhodně nehodlá. Žena sebou občas škubne a něco zasténá nebo vykřikne, ale nikdy se neprobere, takže to blíže nezkoumá,a je rád, že se na něj nedívá těma vzdornýma očima, protože to v něm akorát vzbuzuje touhu jí je vyloupnout. Smysly má přesto napjaté nadoraz, takže brzy ucítí pronikavý zápach spáleniny. Vstane a otevře sklepní dveře, aby se zeptal Ivana, co se děje, ale k jeho údivu je sluhova pokojokobka prázdná, a věci přeházené, jako by odešel ve spěchu. Shora je občas slyšet výkřiky a zvuky nezaměnitelně doprovázející chaos, který mu napoví, že zřejmě něco nevyšlo podle plánu. Polohlasně zakleje, otočí se do místnosti, ale žena se nehýbe, takže si dovolí nechat ji tam a vyběhnout schody nahoru. Otevře dveře vedoucí na dvůr, a přestože očekává nějaké komplikace, to co uvidí, ho ohromí. Celé hlavní křídlo Pokrovsku už pohltily plameny, které se rychle rozšířily a na hospodářskou budovu a teď začínají zachvacovat krov části,ve které se sám nachází. Podél stěn rychle prchají sluhové, kteří se v tom zmatku pokouší zachránit holý život a přitom rozkrást pokud možno co nejvíce Radulovského majetku. A uprostřed dvora, ve zváleném sněhu zbarveném doruda, leží polámané mrtvé tělo pána Dimitrije a upírá slepé oči k nebi. Jeho protivník však nevypadá mrtvý ani trochu, přestože už nepochybně zažil lepší dny, a pomalu se vydýchává po dlouhém boji. Instinkty Aljošovi okamžitě napoví, že rozhodně netouží být u toho, až se muž vzchopí a rozhodne se hledat tu ženu, pro kterou si nejspíš přišel. Rozladěně se otočí zpátky ke sklepení, a nechce se mu odcházet od rozdělané práce, ale pud sebezáchovy nakonec zvítězí, Aljoša vztekle zanadává, a rychle vyběhne ze dveří; proběhne nádvořím k nejbližší bráně, a sotva je za její hranicí, přemístí se pryč+

+hroby mlčenlivě leží v řadě, jeden vedle druhého, každé jméno dražší a milovanější než to předchozí, a mezi nimi tiše zpívá studený vítr. Mrazí víc a hlouběji, než by to obyčejný poryv vzduchu vůbec měl dokázat, a jako by jí našeptával všechno to, co touží zapomenout; opakuje po hlasech v její hlavě,které by ráda umlčela, proplétá se jí ve vlasech a kolem těla, dotýká se jí jako mrtvé, studené prsty. Všechny hroby vypadají čerstvě, a nápisy na kamenech se lesknou do tmy; až na ten v řadě poslední. Hluboká, nedávno vykopaná díra,na jejíž dno se nedá dohlédnout, se do prostoru otevírá skoro lákavě, a temná hromada zeminy čekající na zasypání hned vedle slibuje rychlý konec a dlouhé zapomnění. Jednoduchý kamenný náhrobek u připraveného hrobu nese ve dvou řádcích pečlivě vytesané jméno - její vlastní. Když přijde blíž, uvidí, že v trávě vedle hrobu se cosi leskne, chladně a vyzývavě, jako záblesk smrti, co paprsky měsíce vykouzlí na lovecké zbrani. Mezi hlínou tam leží dýka, její vlastní, jednoduše ale vkusně zdobená, ve všem tom zoufalství nečekaně známá. Padne jí do ruky jako vždycky, její dlaň si rukojeť dobře pamatuje, a sevře se kolem ní s jistotou, která přináší pocit bezpečí. Na čepeli vyleštěné do blyštiva se zaleskne její vlastní odraz, jako by ji zbraň samotná zvala a lákala, a prázdný hrob jako by tichým, konejšivým hlasem šeptal její jméno. Lesklá, lepkavá temnota v její mysli jako by se napjala, protože je blízko, blizoučko svého cíle; smí lákat, smí vábit a svádět, ale nesmí sama zabít - tohle musí udělat ona sama+

+Dimitrij v poslední křeči života svírá hrdlo svého nepřítele, dává do stisku veškerou sílu a nenávist kterou v sobě ještě dokáže vykřesat, samým úsilím ohrne rty a vycení zuby, takže už doopravdy ani jako člověk nevypadá. Z úst mu uniká divoké vrčení, a všechno co v sobě má soustředí na jediný cíl - zabít. Cítí, že má Tonyho smrt nadosah, cítí, jak mu pod prsty uniká Smrtijedův život, a samým vzrušením se mu lesknou oči. Ani nevnímá, že se Dolohov pod ním pohybuje, jen mu tlačí na tracheu a soustředí se na to, ovšem jen do té doby, než mu bok olízne plamen nečekané prudké bolesti. Přestože jeho vůle je stále napjatá směrem k Tonyho smrti, jeho tělo zareaguje lidsky a instinktivně, stulí se okolo rány a zavyje bolestí. Vzápětí se pod jeho krkem octne Tonyho paže, a přestože jeho tělo to ještě nechce přijmout, Dimitrijova mysl už dobře ví, že je konec. Žilami mu projede prudká vlna zklamání, tak silná, že bolest z dýkou rozřízlé kůže nevnímá. Oči mu sklouznou po hořícím domě, skoro slepě, jako by jeho mozek nemohl pořádně zpracovat informaci, že se to děje znovu, a jeho podvědomí stále zůstává napůl uvězněné v tom dni před dvaceti lety. Do očí mu vhrknou slzy, které tenkrát nestihl prolít; ne nad vlastním životem, ale nad těmi dvaceti lety, které zasvětil pomstě, nad vlastním selháním, nad tím jak zklamal Ninu a jejich děti. Tonyho slova vnímá jako v mlze, a je to teprve věta o Borisovi, která ho doopravdy, definitivně a navždy zlomí. Z úst mu uteče napůl bolestný vzdech, a pak už ucítí jen ostrou bolest na krku, podivné vlhko, pocit jako by mu cosi podstatného unikalo, a nekonečnou, hlubokou únavu. Ruka mu v posledním záchvěvu vystoupá ke krku, oči obrátí na tmavnoucí oblohu ozářenou plameny, a uši má plné toho zvláštního zvuku, zvuku který vydává on sám, to podivné, nelidské chrčení, jako když se někdo topí a dusí najednou, a pak mu před očima všechno ztmavne+

[Neferet]

+klečí tam na vlhké studené půdě neschopná se pohnout, jen v tichosti hledí před sebe, klouže pohledem z jednoho náhrobku na druhý a z očí jí stékají tiché slzy. zpozorní, když se pohledem dostane k poslednímu čerstvému hrobu a než si uvědomí co dělá, zamíří k němu dokud nestane nad tou nekonečnou hlubinu, která jí svojí temnotou láká. našeptává jí, aby udělala ten poslední krok a skončila s tou bolestí, která jí rve na kusy a vědomí, že je hrob připraven pro ni, je podivně uklidňující jako by vše mělo být tak jak má. její pozornost upoutá dýka vyčkávavě ležící v trávě, nezaváhá když se pro ní skloní a ten pocit něčeho známého jí doslova dostane do kolen. pamatuje si na to, kde dýku viděla poprvé, kdy jí poprvé sevřela v dlani, na ten pocit hrdosti a zodpovědnosti. možná už nastal čas, zklamala a nechala všechny zemřít, nezaslouží si žít. už jednou se pokusila vzít si život, proč to nezkusit podruhé a uspět. jedno říznutí, poté druhé, pouhá myšlenka a cítí se lépe, jaké to bude až to skutečně udělá. zahledí se na svůj odraz na hladké čepeli, na své rudé oči, uslzené a plné bolesti, když přibližuje ostrou čepel k hladké kůži zápěstí+

[Tony Dolohov]

+ledový vzduch, který po namáhavém boji ztěžka nasává do plic ho přinutí rozkašlat se a při té námaze se okamžitě ozve hluboká rána v prsou. Tony vykašlává krvavé chuchvalce slin a když záchvat konečně přejde, namáhavě se narovná a pomalu přistoupí k Dimitrijovi, aby se přesvědčil, jestli je mrtvý, přestože krvavá jatka kolem něj mluví jasně. V ruce svírá dýku, ze které ještě kape krev, jakoby čekal, že se Dimitrij znovu zvedne a zaútočí. Nohou převrátí mrtvé tělo na záda a pohlédne mu do bílé, bezduché tváře a prázdných očí a hruď se mu dme zadostiučiněním. Jakoby se najednou probudil ze sna, do nosu mu vrazí kouř a za sebou ucítí žár, který mu olizuje hřbet. Otočí se a jen pár metrů od něj spatří ohořelé pahýly hlavní budovy, kterou polykají vysoké plameny a nebe nad ní, zatažené černým kouřem. Bleskově se vzpamatuje. Uvědomí si, proč je tady a rychle začne jednat. Klekne si k Dimitrijovi a uřízne mu hlavu, kterou pak odhodí do plamenů. Bezhlavý trup nechá ležet v krvavém kruhu na zemi, ten už neobživne ani při nejlepší vůli (:D). Otře si zakrvácenou čepel i ruce do kalhot a definitivně se přestane zabývat Radulovem. Rozhlédne se kolem sebe na to rabování, zmatek a paniku, jeho si evidentně nikdo nevšímá. Odhaduje, kde vězní Neferet. Je si jistý, že v hlavní budově to nebylo, podle výjevů v zrcadle to vypadalo na sklepení jedné z budov. Najednou jeho bystré oči zpozorují, jak z jedněch dveří vyběhne ten muž, který ho sledoval v Obrtlé a který má na svědomí únos Neferet. Jejich pohledy se setkají a Tony se bez váhání za ním rozeběhne. Když však vidí, že Aljoša utíká pryč z Pokrovska, nechá jeho pronásledování, teď je pro něj prioritou rychle najít Neferet. Vběhne do dveří, odkud ten muž vyšel a seběhne dolů do sklepení. Proběhne pár cel, než v jedné skutečně najde ležet na zemi Neferet+ Nef! Nef! +klekne si k ní a rychle jí zkontroluje životní funkce. S obrovskou úlevou zjistí, že ještě žije a pak s ní zatřese a snaží se ji probudit+

[Neferet]

+ostrý hrot dýky příliš snadno naruší kůži na zápěstí, není to hluboká rána, jen narušená kůže v místě, ze kterého už jednou kdysi dávno krvácela. tenkrát, když si poprvé sáhla na život. ve stejnou chvíli kdy se jí ve snu na bledé kůži zápěstí zaperlí první kapky, se jí otevře stará jizva na zápěstí a ona začne krvácet i ve skutečnosti. svět se jí ve snu zatřese před očima, když s ní Tony zatřese, ale neprobudí se. dál ve snu sleduje krev stékající jí po zápěstí a v kapkách dopadající na studenou zem. necítí fyzickou bolest jen tu, kterou jí způsobuje vědomí, že selhala, že všechny nechala zemřít+

[Tony Dolohov]

+skloní se níž nad ní, aby si prohlédl její povrchová zranění a přitom postřehne, jak zběsile třepetá řasami a oči jí pod víčky těkají ze strany na stranu, jakoby se jí před nimi promítal nějaký velice živý sen. Ze ztrápených rysů její tváře vyčte obrovskou bolest a kdyby na vlastní oči neviděl, že před ním leží v bezvědomí, myslel by, že prožívá skutečná muka+ Nef! +zkusí s ní ještě zatřepat a v tu chvíli ucítí kouř. Ví, že už nemají moc času. Chce ji zvednout, aby ji odnesl odsud pryč a všimne si jejího krvácejícího zápěstí. Je si jistý, že před chvílí to tam ještě nebylo. Přitlačí jí prsty na ránu, aby zastavil krvácení a jak se jejích stigmat dotkne, ucítí trhnutí tělem jako při přemístění přenášedlem. Jeho astrální tělo se odtrhne od toho fyzického, klečícího pořád na kamenné podlaze v Pokrovsku a najednou se ocitne v úplně jiném, cizím světě. Rozhlédne se kolem sebe. Šedý závoj večerního šera se tiše plazí mezi zmlklými hroby. Hřbitov. Ponuré neznámé místo, kde ještě nikdy nebyl. Prochází kolem náhrobků a čte jména, která nikdy neslyšel. Přesto ví, že jeho přítomnost na tomto místě musí mít svůj důvod. Na konci řady spatří skrčenou tmavou postavu. Zrychlí krok a dojde k ní. Vidí klečící ženu, skloněnou nad otevřeným hrobem, jak si ostrou dýkou otevírá žíly. Její krev, v té tmě téměř černá, jí pomalu vytéká z čerstvé rány a vsakuje se do hlíny, navršené vedle jámy. Tony stojí nad ní a pozoruje ji, v domnění, že se mu to všechno jenom zdá. Když však k němu dívka zvedne bolestí ztrhanou tvář a on ji pozná, zapotácí se+ Nef! +vykřikne úděsem a padne vedle ní na kolena, nedotkne se jí však, jako by byla jenom sen+ Nef... +promluví k ní už tichým, konejšivým hlasem+ ...podej mi tu dýku... prosím... +pomalu k ní natáhne ruku+