Bucuresti, Romania

[Rebecca Altamirano]

Však víš, s prosbama mám problémy. +ušklíbne se ve stejným stylu a nenechá se rušit. Zatímco telefonuje, předstírá, že tam vůbec není+ Páni, šifry. Úplně jak v nějakým akčňáku. +neodpustí si nakonec taky nějaký ten vtipný komentář:D Odmítnutí uspávacího lektvaru tak trochu čekala, přesto si podrážděně povzdechne.+ Jak chceš. +pokrčí rameny, nakonec její tělo, do kterýho se bude řezat, to není:D A částečně to i chápe.+

+dál to tedy neodkládá, připraví si mučící, tedy vlastně, operační nástroje:D Nejdřív rukou zlehka přejede nad jeho tělem a na kůži ho lehce zabrní magie, pomocí které našla uvíznuté kulky. Jsou tři, což je bez uspávadla víc než dost. Označí si místa a pak už přesně podle jeho přání začne. Prořízne kůži a svaly a pomocí magie se dostává hlouběji, až ke kulce. Opatrně ji vytáhne a hodí do misky vedle sebe. Stejným způsobem hned pokračuje i na druhém ozančeném místě. Přestože by jindy dala za možnost řezat do něj, téměř cokoliv, teď pracuje rychle a efektivně. Svými citlivými smysly zároveň kontroluje jeho životní funkce. Po pár minutách v misce zazvoní i druhý projektil. Obě rány vyčistí a obváže a pak se pustí i do vytahování poslední. Ta je ale podstatně hlouběji, musí postupovat mnohem opatrněji a tak to docela trvá. Téměř deset minut, než se dostane k projektilu, i proto, že častěji kontroluje jak na tom je. Když konečně upustí do misky i třetí kulku, uvědomí si, že se frekvence dechu i tepu trochu změnila a usoudí, že konečně omdlel. Zaváhá jen na zlomek vteřiny, když se ale podívá na velkou, krvácející ránu v jeho boku, rozhodne se to zkusit. Přiloží ruce na ránu, zavře oči a vyšle do ní svou léčivou moc. Cítí jak se místo zahřeje a když otevře oči, vidí slabé, bledé světlo obklopující ránu. Po deseti vteřinách je po všem. Po ráně zůstala jen jizva, přestože citlivá. I tuhle vyčistí a obváže jako ty předchozí dvě, pak mu ještě čistým hadříkem, namočeným ve studené vodě otře tvář a omyje i zbytky krve z těla. Nakonec tam kouzlem všechno uklidí a nechá to zmizet. Přetáhne přes něj deku a sama zamíří do koupelny. Jen se rychle osprchuje, natáhne si volnější černé tričko a kalhoty a vrátí se zpátky, přitáhne si k posteli křeslo a hodlá držet hlídku, protože tuší, že by mohl dostat horečku a možná i blouznit. Sama ale cítí, jak na ni doléhá únava, adrenalin opadl a použití léčivé síly ji vyčerpalo víc, než si myslela a tak v průběhu noci usne schoulená v křesle.+

(samozřejmě se mi celý příspěvěk smazal, málem jsem vyletěla z kůže! nechápu, proč mi už nefunguje dát zpět a vrátit se k rozepsanýmu. )

[Syriana Spinnel]

+Horkost se jí rozleje po těle, a následuje ji brnění jako by do ní proudil elektrický proud. Je jako magnet, který přitahuje celé její bytí k sobě, až se musí rozpustit v jeho polibku. V náručí se cítí jak v bavlnce a proto nespokojeně zamručí, když se odtáhne, pak se ale usměje, poněkud potutelně.+ Ano vlčku, pojedeme domů. +A zrovna v téhle chvíli jí moc chybí její magie, normálně by je nejraději přemístila. Tak se jenom spešně přesunou k motorce+ Gabrieli +Otočí se k němu, když už sedí.+ Neříkej mi čarodějko, prosím. +Pak nahodí motor a řítí se zpět domů.+

[Jade]

Všiml jsem si. +neodpustí si s mírným úšklebkem+ Nikdy nevíš, kdo kde poslouchá. +procedí skrz rty, zatímco se mu zrovna rejpe někde po kůží, a prudce vydechne nosem+ a Black Widow vážně je nejlepší Avenger. +dodá trochu udýchaně, když mu dá chvilku pauzu na popadnutí dechu. Pak ho ale humor přejde úplně, strčí si mezi zuby nějakej pruh kůže, nejspíš pásek, a pevně se do něj zakousne, aby si ze vší tý zábavy omylem nepřekousnul jazyk, navíc to efektivně tlumí všechny nadávky, co se mu derou na rty. Zticha vydrží asi tak minutu, dýl už to fakt nejde, i když se pere sám se sebou, a jen se modlí, aby to měla rychle. Pot mu z čela tiše stéká do očí, ale to je ten úplně poslední z jeho problémů, svírá v prstech prostěradlo, trochu funí, a nakonec prostě zavře oči a snaží se to přežít. Dech má dávno poněkud mělkej, a srdce mu divoce buší, povzbuzený adrenalinem, ale ví, že to jinak nejde, tak se snaží udrže v klidu, i když proud jeho volnýho vědomí momentálně akorát opakuje kurva kurva kurva kurva kurva v kadenci stoosmdesát za minutu, a je to taky poslední myšlenka, která mu prolítne myslí, než se propadne do milosrdný tmy. Možná spí, možná je prostě bez sebe, každopádně je nějakou dobu zhaslej jak svíčka; teda aspoň dokud účinky lektvaru na bolest nezačnou opadat, a on se nezačne trochu kroutit. protože zhasnul poněkud neplánovaně, nevzal si samozřejmě svůj doušek bezesnýho spánku. převalí se a přilehne si přitom zataženou ránu. Dech se mu poněkud prohloubí, a ze rtů mu uteče zvuk, cosi jako zakňourání, ale mnohem míň lidský; zvuk, kterej dobře pozná každej, kdo někdy viděl člověka mučenýho Cruciatem. zamumlá pár neidentifikovatelnejch slov, a obličej se mu celej svraští+

[Rebecca Altamirano]

+po nepříliš dlouhé době ji ze spánku vytrhne podivný zvuk. Trhnutím se probere a okamžitě se podívá na svého pacienta. Stačí jí jediný pohled na jeho potem zalité tělo a bolestí stažený obličej, aby si zhruba odvodila, co se děje. Kdyby to byl kdokoliv jiný, prostě by si sedla k němu, znovu ho omyla a snažila se ho z noční můry vytrhnout. Jenže je to Jade, takže si umí celkem přesně představit, co by udělal, kdyby se ho dotkla, když je úplně mimo sebe a ještě v zajetí zlého snu. Pravděpodobně něco podobného tomu, co by udělala i ona sama. Nakonec ale usoudí, že v tomhle stavu ho zvládne a nějakou tu ránu pěstí je ochotná risknout, pokud tak zabrání tomu, aby si znovu otevřel obě sotva zatažené rány. Opatrně přistoupí k němu, vezme si hadřík a v náhlém vnkunutí začne tiše zpívat. Zpívá arabsky, starou ukolébavku, kterou jí zpívala její matka a ona sama jí pak uspávala svoje mladší sourozence. Hlas má konejšivý, zní měkkce a náhle má i silný cizokrajný přízvuk, který jinak vůbec není poznat. Obezřetně ho pozoruje, zatímco mu jemně omývá tvář a tělo zbrocené potem, připravená na instinktivní obranu, která může přijít ve zlomku vteřiny. Nakonec trochu popustí i svou moc, která se mazlivě otře o kůži, jako kočka toužící po pohlazení a zahánějíc neklid a tíseň. Je to, jakoby mezi ním a nočními můrami vztyčila metafyzické štíty, zároveň ale "dobré" sny venku nedrží. Nepřestává tiše zpívat po celou dobu, kdy ho omývá, pak odloží misku stranou a stáhne se zpátky do svého křesla a až tehdy ztichne. Dál ho ustaraně pozoruje, hledá případné další známky neklidu a bolesti. Když se nic dalšího neděje, trochu se uvolní a po chvíli znovu usne.+

(uff no, to byla celkem dřina, nebyla jsem si vůbec jistá, jak reagovat, hlavně netuším, cos zamýšlela dál takže pokud jsi měla konkrétní plán, co by mělo následovat a moje řešení se nehodí, klidně to přepíšu )

[Jade]

+když se ho dotkne, ruka mu i v tom tvrdým spánku instinktivně vjede pod polštář, jako by něco hledal, ale nevypadá naštvaně, spíš trochu zmateně a trochu jako že mu někdo trhá končetiny z kloubů. Neprobudí se, nicméně chladná voda na čele ho trochu zklidní; možná ta a možná něco jinýho, každopádně se přestane pokoušet ze spaní zavraždit matraci, a s jednou rukou uklidňujícně pod polštářem znehybní a dech se mu zase zpravidelní. Noční můry v jeho hlavě najednou zmizí, a to ticho, který po nich zbude, je tak ohlušující a pro něj zvláštní a nepřirozený, že ho to probudí. Otevře oči a zamžourá nad sebe, a ještě než se jeho mozek dostatečně nastartuje, je mu jasný, že tohle není jeho pokoj. Přikrývky voní jinak, a támhleta prasklina v omítce u něj rozhodně nebyla. Zamrká, a okamžitě ho převálcuje pocit, jako by ho včera profackoval ledoborec. Koukne na sebe dolů, a s překvapením zjistí, že z něj nikudy neprosakuje krev; popravdě má dojem, že by mu mělo bejt mnohem hůř. tupá bolest vzadu v hlavě z příliš velkýho množství povzbuzujících lektvarů mu nedovolí znova usnout, tak se trochu povytáhne do sedu, a kousne se do jazyka, aby přitom nevydal žádnej zvuk. rozhlídne se; jejich pokoje vlastně vypadají hodně stejně, totožný nicneříkající nábytek a neutrální tóny hnědý a béžový. Na zemi se válí jeho oblečení, a podle toho, v jakým je stavu, bylo v noci asi docela veselo. Napadne ho, že si myslel že k takový konstelaci dojde za velice odlišnejch okolností, a musí se ušklíbnout. zadívá se na upírku v křesle, vlastně si ji poprvé může prohlídnout pořádně, aniž by se na něj ksichtila, šklebila, nebo ho propichovala pohledem nazpátek. Jen tak se na ni mlčky dívá, pozoruje její tvář jako kdyby každej rys byl dílek skládačky, kterou potřebuje rozebrat a uložit si do mozku pro pozdější účely; neproniknutelně ji provrtává očima a studuje ji tak jak to dělá se vším+

[Gabriel]

+když se k němu na motorce otočí, chytí ji prsty jemně za bradu a zadívá se jí pevně do očí+ Pro mě budeš pořád čarodějka. Moje čarodějka. +řekne tiše a pomalu a důkladně ji políbí.+ ať už kouzlíš, nebo momentálně ne. +dodá, když ji pustí+ Ale tvé přání budu respektovat. +pousměje se, obejme ji kolem pasu a odnaviguje ji zase zpátky k domu+

+když dorazí domů, odstaví motorku zpátky do garáže a zamíří nahoru.+ Nemáš hlad? +zeptá se hned obsedantně, je to už přece jen několik hodin, kdy nejedla:D+

[Rebecca Altamirano]

+spí celkem tvrdě, nejspíš toho měla tady docela dost a tak její tělo využije první příležitost dobít baterky. Přesto její desítkami let vybroušené instinkty a notná dávka paranoie, okamžitě vyšlou signál k jejímu podvědomí, že ji někdo pozoruje. Přesto nějak intiuitivně vytuší, že to není bezprostření hrozba a tak pomalu otevře oči, pootočí hlavu a střetne se pohledem s jeho očima. Chvíli se na něj beze slova dívá, proti své vůli trochu zaskočená tím, že ji pozoroval, když spala. Připadá se tak podivně zranitelná a ten pocit se jí rozhodně nelíbí. Přesto nehodlá být jak osina v zadku sotva se probudí (:D), a tak se prostě rozhodne dělat, jakoby nic.+ Jak se cítíš? +zeptá se místo rýpavých komentářů ve stylu, jestli už se vynadíval, trochu se v křesle narovná a prokřupne si poněkud přeležený krk. Pak si prohrábne rozcuchané vlasy, ale nijak zvlášť je to neupraví.+

[Syriana Spinnel]

+Jeho slova ji zahřejí přímo u srdce, ani netuší, jak moc to pro ni znamená. Cesta jim uběhla rychlostí blesku.+
Hmm hlad mám +mrkne na něj+ mám neskutečné obrovský neutěšený hlad. +Významně se na něj podívá+ Ale jestli myslíš Ten hlad... tak ten nemám. +Zavrtí hlavou, a opravdu říká právdu.+ Možná pozdějc baby

[Gabriel]

+usměje se jen koutkem rtů a je to tak plné věcí budoucích, že už to je téměř jakoby se jí dotýkal+ Tak tohle přání nelze nevyslyšet. +zvedne ji do náruče, jakoby nevážila vůbec nic, což pro něj ani neváží, a hladově ji políbí. Nepřástává ani po cestě domem do jeho pokojů. Jelikož jsou jaksi zatím bez postele, vejde do obýváku a klesne s ní na zem před krbem, na měkkou předložku z ovčí vlny. Položí ji na ni a na okamžik se na ni zadívá, světlo ohně z krbu ji zalévá měkkou září a její vlasy vypadají jakoby plameny obživly.+ Pořád nemůžu uvěřit, že jsi opravdu tady....+zašeptá trochu chraplavě, skloní se k ní a jemně přejede svými rty přes její+ Nehodlám tě znovu ztratit...+zašeptá jí do rtů, než jí znovu začne líbat a zní to jako slib. Nebo možná přísaha...+

[Jade]

+i když se probudí a tak trochu ho nachytá na švestkách, neuhne pohledem a nepředstírá, že se nedíval, prostě jí jen pohled dál opětuje, a nijak to nekomentuje+ Jako by mě někdo sejmul zeměkoulí. +odvětí, a hlas mu zní trochu chraplavě, jako kdyby si v noci nějak odvykl ho používat. chvíli mlčí, počítá si kosti v těle, a nakonec se rozhodne, že by mělo bejt poměrně bezpečný pokusit se vstát+ měli bysme odsud vypadnout. +poznamená+ nejspíš brzo zjistí, že jim ten miloučkej záměr tak úplně nevyšel. A o tomhle hotelu vědí. +taky si trochu prohrábne přeležený vlasy; je pěkně zpocenej, a nejradši by se tak na půl hodiny naložil do sprchy. odhodí peřinu stranou, a pokusí se dostat na nohy, nicméně jeho tělo zaprotestuje tak vehementně, že toho musí nechat+ nebo možná až za chvíli. +usoudí, a rozhlídne se po něčem k pití, jelikož je mu jaksi žinantní si o to říkat+