Suterén - Vishous / Rhage / Butch

[Vishous]

+V očích mu zablýskne.+ Jak si přeješ +zamumlá jí horkým dechem do kůže, omotá si její vlasy kolem dlaně, zatáhne, div jí nevyvrátí hlavu a pak zanoří špičáky do jemné kůže dvorce kolem bradavky. Prokousne ji a zas ta magická krev skropí jeho jazyk. Vydá téměř zvířecí řev. Prudce se s ní postaví, shodí ji na postel, břichem dolů, její vlasy stále v ruce. Koleny jí rozkopne stehna, s ruko una břichu si přítáhne její klín víš a donutí ji se mu vystavit. Uchopí se do dlaně a navede do ní. Přirazí až po kořen a škubne vlasy. Přiráží krátce, drsně, bezohledně, volnou dlaňí popadne její prohnutý krk a lehce stiskne, a B může dokonale cítit, jak málo by stačilo aby jej rozdrtil.+

[Rebecca Altamirano]

+divoce zasténá, ta ostrá, intenzivní bolest ji sežehne jako lesní požár; pak se náhle ocitne na břiše; rychle se zvedne na všechny čtyři, opře se o lokty a prohne se v zádech; hezky tak na něj vystrčí zadeček. I přes to, že pořád svírá v ruce její vlasy, pootočí hlavu a přes rameno ho probodne planoucím pohledem, z hrdla se jí vydere hluboké, temné zavrčení. Když ale začne přirážet, hlasitě zasténá a vykašle se na veškeré boje o dominanci a kontrolu nad situací; je osvobozující nemuset na nic myslet a soustředit se jen na čistou, divokou a ničím nespoutanou vášeň a chtíč, který jí proudí žilami a z hlavy vyžene jakékoliv myšlenky. Vychází mu vstříc, jak jen může, celé tělo ji brní touhou a cítí, jak se začíná tříštit, rozpadat na tisíce částí, až jí v jediné vteřině před očima explodují galaxie hvězd a celé tělo se jí začne otřásat v divokých, nekontrolovatelných křečích, které se kolem něj až bolestivě svírají; ze rtů jí splyne jeho jméno spolu s posledním výkřikem, než se zhroutí do přikrývek, příliš slabá a příliš dokonale uspokojená na to, aby se dokázala pohnout, nebo jen otevřít oči. Ztěžka oddechuje a tělem jí občas proběhne křečovité zachvění, které z ní pokaždé vynutí další tiché zasténání+

[Vishous]

+Užívá si to malé vítězství moci, nad její vůlí. Buší do ní jako pneumatické kladivo a postupně zrychluje, víc a víc až se pod ním rozklepe a začne se vnitřně rozpadat.To je přesně to, co si přeje, aby se mu odevzdala, na nic nemyslela, jen příjamala to, co jí tak ochotně poskytuje. Stahy jejího těla ho posouvají, ale ještě kousíček... nedovolí jí se zhroutit, podrží si její boky i když přitom pustí její vlasy, ale drží si ji dokud se i on nezačne třást. V koulích mu prudce zaškube a konečně vybuchne hluboko v ní. Až potom jí dovolí klesnout do přikrývek, zalehne ji svým tělem, schová ji pod sebou, ale drží se na rukou. Přece jenom je ho kus hehe. Schová si hlavu do upírčiných vlasů a zavře oči.+

[Rebecca Altamirano]

+je jí úplně jedno, jestli vyhrála, prohrála, nebo jestli třeba umře, nebo už je možná mrtvá. Bolí jí úplně každý sval v těle, ale připadá si tak naživu, jako už dávno ne. Ani trochu se jí nechce hýbat, dýchat, otevřít oči. Možná by se mohla v té rozkoši prostě rozplynout a zmizet. Ta myšlenka jí vynutí na rtech slabý úsměv, tiše si povzdechne a maličko se pod ním zavrtí. Pootočí se a zapíchne mu ukazováček do hrudi+ Hřeješ jak nukleární reaktor. Nejspíš se brzo rozpustím a vsáknu se do postele. +ozve se hlasem ochraptělým všemi těmi výkřiky, ale se stále stejným, rýpavým ostnem, který je asi něco jako její poznávací znamení:D Přesto je jí na tónu poznat i to, že se usmívá, spokojená jako kočka, co dostala celou misku smetany. Nebo spíš co právě vyjedla celé jezírko s okrasnými rybičkami:D+

[Vishous]

Mmmmm +jenom zamručí, příjemně unavený, takový tělocvik je lepší jak hodiny v posilovně. Odkulí se z ní a přitom si taktně zakryje klín kusem peřiny. Dá si paži a hlavu loupne po ní jedním okem.+ Jestli chceš ještě přídavek, stačí si říct +vyzubí se na ni, ruku položenou na hladkém ženském rameni. Zavře oči a dopřává si ty chvilky klidu a pokoje a zas pocítí to opojení+. Jsem z tebe opilý +myslí tím samozřejmě tu její krev.+ Pořád jsi odhodlaná, že půjdeš na ten hřbitov? +zeptá se po chvilce chraplavě, jako by dospěl k nějakému rozhodnutí.+

[Rebecca Altamirano]

Možná pozdějc. +protočí oči, ale musí se usmát+ Jsem jen prostá upírka, víš? Narozdíl od tebe, milý Bože. Nebo Polobože...+rýpne si zase s gustem+ Vážně? To mě ale skutečně těší. Musím říct, že ani já si rozhodně nemůžu stěžovat. Na nic...+dodá významně a přivře oči, podepře si halvu rukou a zadívá se na něj. Přejede pohledem po jeho těle a ten výhled se jí opravdu zamlouvá...i když...uvědomí si, že všechno vlastně ještě neviděla. Na chvíli spočine pohledem v jeho klíně, pečlivě zakrytém dekou. Proč by se chlap, kterej dokáže ženskou vyšukat skoro do bezvědomí, nechtěl pochlubit tím, co z něj toho chlapa dělá? Trochu se zamračí, ale rozhodne se tím teď nezabývat.+ Jo, to teda jsem. +ubezpečí ho bez zaváhání a podezíravě se na něj zadívá+ Proč se ptáš?

[Vishous]

Jak jsem jen na tohle mohl zapomenout +protočí oči.+ Jsem prostě klasa +zahýbe obočím, jo, ego až k apartmánu pod střechou. Sleduje tok pohledu těch jejích už pohasínajících očí a trochu mu ztvrdne čelist, ale jen malinko. Jsou věci, které vidět nemusí. Minimálně dalších několik... jestli k tomu vůbec dojde že:D+ No... +stáhne obočí, až se skoro dotýká a pak se posadí, mrštně na sebe natáhne boxerky a vstane. Přejde do skříně, chvilku tam něco kutí - B může slyšet šustění oblečení jak ho přeskládává, až se probojuje k černé dřevěné truhle kde má schované zbraně. Vezme odtamtud něco zabalené v černém plátně a přejde k ní.+ Něco pro tebe mám. +natáhne obě dvě ruce a drží to před sebou, klečí přitom na kolenách, aby byl stejně vysoko. A až to B rozbalí, najde tam černou dýku, podobnou jak má Vishous, jen jinak zdobenou a menší. Takovou, která jí padne do ruky jak ulitá.+

[Rebecca Altamirano]

+zvědavě ho pozoruje a ani teď jí to neujde - oblékl se. Dál ale drží jen zaujatý, výraz a nedá najevo, že by si toho všimla. Nakloní se trochu dopředu, aby líp viděla, co to tam kutí.+ Něco pro...+zopakuje poněkud zmateně, zvlášť když klesne na kolena. Úplně vyvedená z rovnováhy si to převezme a už když cítí obrysy přes hebkou černou látku, rozbuší se jí srdce rychleji. Napřímí se, takže se jí přikrývka sveze do klína, ale její funkci docela dobře suplují její vlasy, které jí splývají přes ramena až pod prsa. Ruce se jí trochu chvějí, když si balíček položí přes stehna a opatrně ho rozbalí. Zhluboka se nadechne a pomalu, roztřeseně vydechne, oči upřené na tu dokonalou zbraň před sebou. Zvedne ruku a opatrně přejede zdobenou rukojeť; naprosto přijde o řeč, protože si uvědomuje, co pro něj a jeho bratry tyhle dýky znamenají, přestože o tom neví všechno. Ví ale dost na to, aby jí došlo, jak obrovská je tohle pocta. Pomalu k němu vzhlédne a je jí úplně jedno, že se jí v očích třpytí slzy. Tohle ji vzalo dokonale vítr z plachet, vnímá to, jakoby ji přijal mezi ně, přestože jí je jasné, že je to jen jeho osobní rozhodnutí a jeho bratři by k tomu docela určitě měli pár přípomínek. Přesto má najednou absurdní pocit, že někam patří. A v té chvíli ví jistě, že pokud by někdy potřebovali její pomoc, ať už tady nebo za oceánem, neváhala by ani vteřinu a odjela cedit svoji krev do jejich války. Hodně z toho, co jí v těch pár vteřinách prolétlo hlavou, se jí odrazí v očích, když se mu bezeslova dívá do těch zářících, diamantových očí+ Děkuju...+zašeptá pak prostě, protože stejně by nikdy nedokázala vyjádřit žádnými slovy, v žádném z jazyků, které ovládá, co doopravdy cítí a co to pro ni znamená+

[Vishous]

+Chtěl prohodit něco ve smyslu ať se neleká, že ji nejde žádat o ruku, ale moc se to nehodí a i takový pařez jako je V. ví, kdy přibrzdit. Pozoruje její rozechvělé prsty, jak rozbalují tu látku, do které dýku zabalil... Dělal na ní celý včerejší den. Měl neodolatelné nutkání začít dělat novou dýku, a jak byl v tom procesu vzpomněl si na malou drzou upírku, která mu bez váhání sekundovala. A už to bylo. Vytvořil ji k obrazu svému, dal si záležet na sebemenším detailu, a tak je prostě... dokonalá. Teď v tuhle chvíli se jí vpíjí do kůže a vstřebává sebemenší reakci, nechce si nechat ujít ani jeden jediný detail. A pak, když k němu zvedne oči, ví že udělal co měl. Že tak to má být, a že Rebecca je hodna toho, vlastnit jednu z dýk bratrstva. I když o tomto kroku krále ještě neinformoval, samozřejmě mu podal hlášení o jisté malé pomocnici. Docela podrobné hlášení. Například jak to umí s mačetou. Zvedne ruku a pohladí ji drsnou kůží na palci po líčku.+ Bratrstvo černé dýky, skrze ústa Vishousova, syna Stvořitelky a Bloodlettera ti děkuje za pomoc v bojích na Starém kontinentu, a váží si tvých obětí, Rebecco Farah Altamirano. +Pronese ta slova vážně, a ano, teď mluví za celé bratrstvo. +Hlas má hluboký, vážný staletími naplněných přísah. Uh, tak i když je zvyklý na ledasco, stejně je to síla. Pak vstane a vyzubí se.+ že sis nemyslela že tě chci pojmout za shellan co? +vyzubí se ještě víc a nalije jim panáka, vědom si toho že ho sakra oba potřebujou+.

[Rebecca Altamirano]

+usměje se a zadrží dech, když promluví, tak vážně, až obřadně; v krku se jí udělá trochu knedlík, ale ovládne se a ani slzám nedovolí vyklouznout jí na tváře, přestože se jí pořád lesknou trochu moc; na okamžik ji překvapí, že zná i druhé jméno, které už dlouho v podstatě nepoužívá, ale na druhou stranu si je vědoma, že tohle by jí překvapovat nemělo. Když pak vstane a ve svém obvyklém stylu se na ni vyzubí, musí protočit oči a zasměje se, což pomůže výrazně pročistit tu poněkud hustou atmosféru+ To máš naprostou pravdu, to by sis totiž ukousnul trochu moc velký sousto, kocoure. +ušklíbne se na něj drze; celkem přesně pochopila, že shellan bude jejich výraz pro manželku; zabalí dýku zpátky do látky, natáhne se přes postel a položí ji na stolek a přitom velmi zřetelně ucítí všechny následky toho divokého sexu. Protáhne se víc, aby to cítila až v konečcích prstů a tiše zavrní. Pak se natáhne pro skleničku, jako umírající žízní po sklenici vody uprostřed pouště; alkohol teď tedy vážně bodne+