Pokoj s výhledem

[Syriana Spinnel]

Zjeví se na balkóně v apartmánu. Odsune skleněné dveře a vejde dovnitř, nechává za sebou cestičku z krvavých kapek. Najde ten nevětší a nejpevnější pytel, co doma má a nacpe do něj ufiknutou hlavu, kterou následně na nerezovém tácu šupne do mražku. Jak tak k němu kráčí, zahlídne se v zrcadle... pane jo, to je ale podívaná, že by si udělala selfíčko? Sprcha, nutně potřebuje sprchu.... stráví v ní asi hodinu a když konečně vyleze ven, cítí se.... naprosto fantasticky. Popadne mobil a naklove smsku:
Brouku, výměna skončila, začínám balit. Mám dobré zprávy, ale to až osobně. Dej vědět, kdy mě čekáš. Líbá S: PS: neskutečně jste mi chyběl vaše chlupatosti.
+Odešle a začne balit všechny svoje věci, což jí zabere několik dalších hodin, ale vůbec se necítí unavená, právě naopak, má tolik sil, že by jich mohla rozdávat. V pohodě si u toho pokuřuje, muzika vyhrává no na celé patro, ale kdo by se tím vzrušoval, když je majitelka že. Sem tam se koukne do zrcadla a nepřestává ji udivovat, jak má teď bílé zuby, tak je na sebe furt cení. Až někdy nad ránem, o spoustu papírových krabic s věcma později to zalomí na pohovce.+

[Syriana Spinnel]

+Jakmile sem přijde ze suterénu dá se do práce. Pracně zakouzlí všechna okna tak, že jimi neprostoupí ani jeden jediný paprsek slunce. Zase posundává plachty z nábytku a pak si sedne a zavolá B.+

Kotě? jo... to jsem ještě já. Poslyš mám tu takový problém. Vypadá to, že se sem někdo vloupal. Jo díky, počkám na tebe.

+Je za tři minuty dvě ráno. Nejvyšší čas zmizet. Na stole jim nechá bílý arch papíru, na kterém je jen napsané: Poděkovat mi můžete později. S. a přemístí se do Bucureště, kuplířka jedna.+

[Rebecca Altamirano]

+po tom telefonátu se v ní okamžitě nastartovaly instinkty, které upozadily všechno ostatní takže se jen v rychlosti ozbrojí svým glockem, jednu dlouhou armádní dýku si připne na stehno, pouzdra s menšími na zápěstí a aniž by se zdržovala převlékáním, přemístí se do apartmánu. Trochu ji překvapí, že se nedostala rovnou dovnitř, ale před vstupní dveře, ale usoudí, že Syr prostě provedla pár rychlých zabezpečení a víc se nad tím nepozastavuje. Vezme za kliku a vejde dovnitř.+ Syr? +zavolá a jde dál, něco jí na tom nehraje, ale zatím nedokáže přijít na to, co. Obezřetně se rozhlíží, nic podezřelýho ale nevidí a tak dojde až do hlavního pokoje+

[Vishous]

+Vydusá po schodech až nahoru, otevře si a okamžitě má pocit, že tam někdo je. Divné, zrzka přece říkala že to bude prázdné ne? Dlaň mu zklouzne na dýku u pasu a potichu se krade chodbou až k hlavnímu pokoji kde... Ježiši. Ten náraz ho málem položí, je to jako kdyby do něj naboural kamion. Jeho žena přechází kolem oken, zády k němu, tak... krásná... napjatá, obezřetná, pátrající. Nejradši by tu vzdálenost mezi nimi překonal jediným skokem a sevřel ji v náručí, pak si ale vzpomene jak se od něj přemístila pryč a zarazí se v pohybu. Nemá na to právo. Nemá nejmenší právo chtít po ní cokoliv. Ale neodepře si těch pár chvilek, kdy se na ni může dívat.+

[Rebecca Altamirano]

+trvá to jen několik úderů srdce, než jí dojde, že ji někdo pozoruje. Skutečnost, že si to neuvědomila hned jí prozradí, že to není nepřítel. Okamžitě si uvědomí, že to na ně Syr narafičila a v tu chvíli si všimne i papíru, který před tím přehlédla. Zákeřná malá kuplířka. Přes rty jí přelétne prchavý úsměv, ale když se pomalu otočí a zadívá se na něj přes místnost, jak stojí ve dveřích a bezezbytku je vyplňuje, sevře se jí hrdlo a není schopná jediného pohybu, nebo jasné myšlenky. Trochu ztěžka polkne, když se mu zadívá do těch třpytících se diamantových očí a je to přesně tak, jak se bála. Nemá nejmenší tušení, co říct, co udělat.+ Hmm, ahoj? +je nakonec jediné, co ze sebe dostane a nejistě a opatrně to zní i jí samotné+

[Vishous]

+Sleduje, jak se pomalu otáčí, poznáním, že není sama. Jak se jí oči lehce rozšíří, když ho uvidí. Jak je najednou celá nesvá a snad ještě menší než kdy dřív. Nejradši by ji objal, přitulil si ji v náručí a šeptal jí do ucha, že je to dobrý, že je všechno v pořádku, že je v bezpečí. A přesto tam pořád jenom stojí a civí.+ Ahoj +odpoví jí chraplavě, a má strach z toho, že se ho bojí? že se bojí toho, jak zareaguje. Co udělá... Položí věci, co drží v rukou a sklouzne podél stěny na zem. Natáhne svoje děsně dlouhé nohy, opře se zátylkem o stěnu a prohrábne si vlasy rukou. Pohled poněkud zoufalý, ztracený, ztrápený.+ Omlouvám se... za to... +vpíjí se těma svýma diamantama do Beccyiných mandlových oček. Kdyby to mohl ovlivnit a ušetřit ji toho, bez váhání by to udělal.+

[Rebecca Altamirano]

+sleduje ho, jak sklouzne na zem a když se dívá do jeho viditelně ztrhané tváře poprvé ji bodnou skutečné výčitky kvůli tomu, co udělala a přestože ví, že to potřebovala, v tuhle chvíli by hrozně ráda vrátila čas a ke svýmu opíjení se, si vybrala jinou hospodu. Ani neví přesně kdy přešla těch pár kroků blíž k němu a zastavila se od něj na dosah, stále se mu dívajíc do očí+ Ty se nemáš za co omlouvat...+zašeptá sevřeným hlasem+ To spíš já. Že jsem zase tak zbaběle utekla. Že jsem se ti neozvala...a kdybych neměla tak skvělou kámošku, určitě by to ještě nějakou dobu trvalo. +potřese hlavou a sklopí oči k zemi+ Problém není v tobě, nebo v tom, co se stalo, víš? +řekne po chvíli tiše a znovu se mu zadívá do očí+ Ale ve mě. Děsí mě, jak moc...+hledá chvíli správně slovo+ ...intenzivní s tebou všechno je. Mám strach, že mě to zase pohltí, že když do toho dám všechno, zase to zmizí a nezůstane mi nic, jenom další prázdnota. +je vidět, jak moc těžký pro ni je, tohle všechno říct nahlas, ale ví, že mu to dluží, že se musí aspoň pokusit mu vysvětlit, proč reagovala tak, jak reagovala, i když má pocit, že si odpuštění rozhodně nezaslouží. Zvedne ruku, jakoby ho chtěla pohladit po tváři, ale všimne si, jak se jí rukáv maličko vyhrnul a na chvilku odkryl zápěstí, stále nesoucí pozůstatky stříbrných ostnů. Nechá ruku klesnout a doufá, že si toho nevšiml, nechce aby to viděl a z toho, že by mu musela vysvětlit ještě tohle, se jí kolem srdce sevře ledová ruka strachu.+ Mrzí mě, že jsem ti ublížila...+řekne místo toho a zadívá se mu naléhavě do očí, jakoby ho prosila, aby jí uvěřil, protože myslí vážně úplně každé slovo, které řekla+

[Vishous]

+Nemá ani odvahu se na ni podívá, hle ho, velký polobůh a nemá síly se dívat, jak zas odchází. To ho roztrhá na miliony kusů.+ Co.... +zvedne k ní oči a je to fakt divný pocit dívat se na ni zespodu. Bože byl to ale sobec, vůbec nikdy ho ani nenapadla myšlenka, že třeba někdy někoho měla, vážně, a nedopadlo to dobře.+ Je to malá vychytralá potvora +prohodí a poněkud to postrádá ten říz, který to obvykle mývá.+ Nechci tě nikam tlačit +řekne měkkce a myslí to smrtelně vážně.+ Máš tolik prostoru, kolik jen chceš +rozhodí rukam, poněkud zoufale. Tady fakt není Beccy v pozici, nějakých svázání, nebo ultimát. Je to přesně naopak.+ Přestaň +nechce poslouchat omluvy, chce ji mít u sebe. Chce se jí dotýkat, líbat ji.+ Hrozně jsi mi chyběla +řekne když tu svou drobnou ruku zase spustí dolů. Klekne si na kolena, před ni, hlavu ve výšce bříška a kouká na ni nahoru. Aby bylo jasno, kdo je tady teď ten dominantní.+ Neutíkej přede mnou, +položí si hlavu na její tričko.+ prosím +Mazlí se o její bříško a v duchu se modlí ke své matce, aby ho neodstrčila, neodkopla. Tak zranitelný se cítil jen s ní, když odhalila jeho tajemství. Zdá se, že pořád bude s Rebeccou nějaké poprvé.+

[Rebecca Altamirano]

To je a taky jí za to budu muset poslat aspoň kamion čokolády. +pousměje se trochu+ Já vím, že ne. Jen mi pořádně trvalo, než mi to došlo. +prohlásí sebekriticky+ Ty mě taky, víš. +přizná tiše a dívá se na něj, jak před ní klečí a nějak jí to nepřijde správný, nechá to ale být, protože má zvláštní pocit, že on to potřebuje. A tak mu jen zajede prsty do vlasů a zvedne si jeho tvář k sobě, aby mu viděla do očí+ I když nechápu, jak je to možný, když jsi tak nesnesitelný. O sobě radši vůbec nemluvím. +cukne trochu koutky, prostě si nedokáže tyhle svoje průpovídky odpustit; pak ale zase zvážní a klesne dolů k němu, dlaně po stranách jeho tváře+ Už nebudu utíkat. Ani před tebou, ani před sebou. Slibuju. +zašeptá a poslední slovo už vydechne do jeho rtů, než ho konečně políbí, dlouze, pomalu a přitom vášnivě, pohrává si s jeho rty a má pocit, jakoby to bylo v určitém smyslu poprvé.+

[Vishous]

+Poslušně zakloní hlavu pod tlakem jejích prstů ve vlasech, a bože ten pohled vzhůru si zapamatuje navždycky. To jak jí vlasy lemují tvář, jak se jí lehce chvějí koutky rtů...+ to víš, jsme naprosto neodolatelní +cukne mu koutek. Možná proto, že jsou oba dva tak absurdně protivně nesnesitelní, je to k sobě táhne. Zatím se jí nedotýká, dlaně má volně podél boků, v absolutně submisivní póze. Pomalu, pomalounku mu dochází, co řekla. Že jim dala zelenou. Srdce se mu rozběsní pod kůží pod tím čistým návalem endorfinů. A už má rty, ty hebké rudé rty na svých tvrdých a nepoddajných. V tu chvíli ji popadne kolem pasu a přitáhne k sobě, aby ji cítil celým svým tělem. Exotická vůně koření se kolem nich zvedne, prýští z každého Vishousova póru a usazuje se na Beccyiných vlasech, řasách, pokožce, obleční, vpíjí se do ní, obaluje je a proplétá mezi sebou.+ Děkuju +hlas má zhrublý emocema a pak ji líbá. Líbá ji tak, až z toho cítí, jak mu celý ten týden chyběla, jak když žíznivý najde fontánu s božskou ambrozií.+ Pošlem jí ty kamiony radši dva +vydechne jí do rtů a pak ji děsně něžně pohladí po tváři, otře se svou kozí bradkou o hebké líčko a usměje se na ni.+