od Rebecca Altamirano » 04 zář 2016 17:17
+Během té doby, kdy seděla na dně roury a stříbro stále víc pronikalo do jejího oběhu, dávno ztratila přehled o čase. Dokonce už nevnímala ani bolest v místech, kde měla stříbrné řetězy vpálené hluboko do kůže, prostě si na ni zvykla a přijala ji jako něco, čemu prostě neuteče. Nepřítomně sledovala slabé sluneční paprsky, které pronikaly mříží, ale neměly takovou sílu, aby jí z nich byť jen zabrněla kůže. Což je dobře, protože si vzpomínala, co naposled dokázalo sluneční světlo ve spojení se stříbrem. Po nějaké době ji z toho podivného stavu, kdy nebyla zcela při vědomí, ale ani v bezvědomí, probere škubnutí, jak ji bezduchý vytáhne ven. Na nějaký útok a pokus o útěk neměla ani pomyšlení, za to její vědomí, jakoby se vydralo na světlo z nějakého uzavřeného místa, kde bylo ukryté. Otevře oči, poněkud zakalené a lesknoucí se horečkou, její kůže je ale extrémně chladná. Když z ní začne doslova odlupovat řetězy, chvíli trvá, než to její receptory bolesti zaznamenají. Pak ji ale bolest zaplaví s novou intenzitou a přestože opravdu zoufale nechtěla křičet, nemohla si pomoct. Neměla ponětí, jak dlouho tam ležela, střídavě v bezvědomí, nebo zcela při vědomí, kdy přímo cítila, jak jí realita pomalu odplouvá a prolíná se s temnotou, která jakoby ji zaplňovala. Děsilo ji to, ale zároveň v ní bylo něco uklidňujícího. Bolest v ní téměř neexistovala, jen jako vzdálená ozvěna. A když pak bolest ustala, téměř jí to bylo líto. Zamrkala a rozhlédla se po pokoji a měla pocit, jakoby nebyla zcela sama sebou. Oči se jí leskly zvláštním, trochu zneklidňujícím světlem a když je upřela na bezduchého, který se nad ní skláněl, bylo to, jakoby se na něj díval někdo jiný, než před pár hodinami. A pak se zasmála. Byl to vysoký, děsivý, neveselý, ale přitom nějak rozpustilý a hravý smích, ze kterého tuhla krev v žilách.+ Páááni, to byla ale sranda! +hlas měla zcela cizí, ochraptělý hodinami křiku, ale stále s tím znepokojivým podtónem smíchu. Pak otočila hlavu a upřela temné, studeně se lesknoucí oči na Omegu; přestože byl částečně skrytý ve stínech, viděla ho dokonale.+ No néé, i pan Nejvyšší osobně. +znovu se zasměje a pak se směje celou dobu, co ji bezduchý nese zase ven a shodí ji zpátky do jámy. Dokud se nachází v té měkké, uklidňující temnotě, necítí žádnou bolest a tak si ji hýčká, nechává se jí naplnit, aniž by si uvědomovala, že s tím vzdává části toho, kým ještě ráno byla…+
There's hell in your eyes
So let your demons dance with mine
We'll kill each other some day
But now is not the time