Sophiin pokojíček

[Victoria]

+sotva se jí podaří zpravidelnit si dech, vybalí na ni tohle; kdyby držela cokoliv jinýho než Sophii, nejspíš by jí to upadlo taky. Lžeš, obviní ho její nevěřícnej pohled. Myslíš? odvětí jí jeho koutek, zvedajíc se ještě výš+ Lhal bych ti o tomhle? +dodá nahlas úšklebek, zřetelnej na rtech i v hlase+
Jo. +odfrkne si+ Jo, úplně klidně. Lhal bys mi o vlastní matce - ne, počkej, to už jsi vlastně udělal. +odsekne jedovatě, ale ví, že nelže; čte to v záchvěvu jeho rysů, v kontrolovaný ostrosti jeho dechu, lehce rozvibrovaným nadšení jeho těla, v poodkrytým lesku jeho očí. Nelže. Do hajzlu. Skoro se do těch jeho zkurvenejch očí chytí; skoro cítí pod kůží vzrušení z hledání, hodiny a hodiny, nekonečnou frustraci a teď konečně, možná? Skoro je zase zpátky v tý jeskyni, kam je zavedly falešný stopy, skoro cítí vlhkost ve vlasech a kapky na řasách, ostrou bolest z rány na dlani od krvavýho rituálu. Skoro vidí před sebou ten frustrací zhrublej sex, kterým se vybili přímo tam, v pološeru, jeho zuby na svojí kůži, strhující nenávist v jeho intenzivních dotekách. Skoro chce říct Ukaž, má to na jazyku, ale Sophie se jí v náručí neklidně zavrtí a nespokojeně zakňourá+ Běž pryč. +zamumlá a vytrhne se jeho pohledu. Pohoupe si Sophii na ruce, zašeptá jí pár uklidňujících francouzských slov a uvnitř v puse se kousne do jazyka, aby neřekla něco, čeho by mohla litovat+ Ne, počkej, jak ses kurva dostal přes všechny moje ochrany? +uvědomí si to vztekle a Sophie jí v náručí zkrabatí obličej a rozeřve se jak na lesy+
Vím, jaký použiješ. +ušklíbne se Jade v odpověď a podrážděně koukne na malou+ Silencio je kouzlo výjimečných schopností. +protáhne a přimhouří oči+
Nedívej se na ni! +sykne na něj vztekle, uvědomuje si, jak je to dětinský, ale má v sobě iracionální paniku, pokud jde o něj a o malou, jako by ji snad mohl pohledem uřknout; a popravdě si není jistá, jestli by to vážně nedokázal+ Tiše, koťátko, je to dobrý, šššš... strejda Jade už se pakuje. +sekne po něm pohledovým ekvivalentem obouručního meče+
j

[Victoria]

+záblesk v jeho očích jí dá asi tak zhruba najevo, co si myslí o strejdovi Jadeovi, což Sophii stačí k tomu, aby usoudila, že se jí tenhle strejda nelíbí a rozeřvala se na celý kolo+
Nebudu ji silenciovat za to, že má dobrej vkus na lidi. +odsekne, přitulí si Sophii k sobě blíž a trochu ji pohupuje+ Prosím tě běž. +koukne na něj trochu rezignovaně, nějak nemá sílu se s ním do krve pohádat, snášet všechny jeho argumenty a víc nebo míň zakrytý urážky a nechat se od něj emocionálně vycucnout. Je z toho tak vyčerpaná, a už toho má prostě dost. Stačilo+
Víš, proč jsem tady. +nakloní Jade hlavu na stranu a ignoruje všechny její předchozí invenktivy+
Jo, já vím. +zamumlá Sophii do vlásků a nadechne se její vůně, pudru a mlíka a něčeho miminkovskýho, prostě ji potřebuje cítit+ Já s tebou nikam nejdu. +zvedne k němu oči a použije ten konfrontační tón hlasu, kterej ví, že on uslyší, doopravdy+ Stejně by nám ta tandemovka už neklapala. +ušklíbne se trochu a koukne mu přímo do očí, aby věděl, že to myslí vážně+
A pak kdo komu lže. +odfrkne si Jade rádoby pobaveně, ale oči mu ztvrdnou, zchladnou, zostří. Jako kdyby ji jen jeho pohled mohl zmrazit do morku kostí+ Chceš to pořád stejně. A dokážeš žít s tím, žes to měla na dosah a zahodilas to? +přimhouří oči, koutek mu vystoupá výš, zasranej had pokušitel v ráji, ten tón hlasu, kterej jí klouzal po kůži jako elektrizující závoj+
No, to už bude jenom můj problém, nemyslíš? +pousměje se, tiskne si plačící dítě v náručí, ale je to jako kotva, připomínka, zklidňující, nevinná, konejšivá+ Chtěla bych spoustu věcí, třeba slyšet od tebe omluvu, ale člověk holt nemůže mít všechno. +věnuje mu svoji nejlepší nápodobu jeho sarkastickýho úšklebku+

[Jade]

+chvilku ji pozoruje, upřeně ji analyzuje pohledem a pak se jeho obočí uvolní, jako kdyby našel co hledal+ Dva dny. +protáhne jenom+ Prozkoumáváme terén před akcí. Máš dva dny. +dodá, vstane z křesla a přistoupí k ní blíž, trochu se ušklíbne její podvědomý reakci, když se před ním instinktivně pokusí poodstrčit malou+ Víš, že nemám rád, když mě necháváš čekat. +pousměje se trochu, oči mu blýsknou a pak se přemístí pryč, zůstane po něm jen slabá ozvěna prásknutí a dvojnásobná hodnota jejího tepu+

[Victoria]

+srdce jí buší jako splašený, a když zmizí, prudce vydechne+ No tak, koťátko, vidíš, už je pryč. +posadí se se Sophií do houpacího křesla a jemně ji konejší+ taky ho nemáš ráda? +pousměje se jí do vlásků a houpe si ji u sebe, dokud se neutiší+ Co budem dělat? +pošeptá malý, vtiskne jí pusu na ručku a povzdychne si+ no, nejdřív rozhodně přitvrdíme v ochranných kouzlech. +rozhodne se a zakáže si myslet na to jeho ultimátum. Nikam s ním nepůjde a hotovo+

[Byron]

+dole bouchnou dveře a Byron vyběhne po schodech nahoru+ Ahoj, kočičky moje. +usměje se, když tam dojde a dá jim oběma pusu+ Jak se máte? +usměje se na ně a pohladí Sophii po hlavičce+

[Victoria]

+trochu sebou škubne, když uslyší dveře, a je děsně ráda že ho vidí+ Ahoj. +pousměje se, pevně ho obejme, přitulí se k němu a chvilku ho jen tak drží se Sophií mezi nima a tiše si k němu voní, protože je z toho celá napjatá a nervózní a nejistá+

[Byron]

To je mi přivítání. +usměje se a přitiskne ji k sobě+ Copak se děje, kočko? Děje se něco? +usměje se na ni a vezme si od ní Sophii, aby si ji mohl taky na chvilku pochovat+

[Victoria]

No, já... +podá mu Sophii a prohrábne si vlasy. Pár vteřin zvažuje mu nic neříct, ale pak to zavrhne+ Můžem si promluvit, až usne? +koukne na něj prosebně a okusuje si ret+ Musím ti... no, byl tu Jade. +vysype to rychle, dokud má odvahu+

[Byron]

Jasně, že můžem. +usměje se na Vici a pak se tam houpe se Sophií, a když mu to řekne, poněkud ztuhne a koukne na Vici+ Cože? A co chtěl? +zeptá se+

[Victoria]

já jsem ho nepozvala! +vyhrkne, aby si nemyslel+ přišla jsem a on tu prostě byl. no... chtěl, abych mu pomohla. My jsme... kdysi jsme spolu hledali jeden magickej artefakt, a on ho teď našel. +sklopí oči+ chce abych pro něj šla s ním. +sevře ruce do pěstí a neodváží se na něj kouknout+