The World

[Jade]

+jo, čekali něco podobnýho, ale stejně je skutečnost vždycky ještě horší, než představa. Trosky budov se válí na zemi, kouř a betonovej prach jim ulpívá na kůži i na oblečení, a ve vzduchu se vznáší pach zoufalství a zkázy. A je ticho, tak nepřirozeně ticho, který probouzí studenej pot na zádech. Jade se obezřetně rozhlídne, vyhodnotí situaci, a pak si najde přirozeně krytý místo u kraje cesty+ Tak jo. +zkontroluje všechny pohledem+ Liv, jdi na to. +zavelí, Olivia jen krátce přikývne, a pak zavře oči. Vzduch kolem ní se trochu zavlní, vzduch naplní vůně květin, a z její vysoký, štíhlý postavy jako by vyzařovaly vlny zvláštně svůdný magie. Cizí, nová, vábivě přitažlivá magie ve vzduchu. Obscurus musí zareagovat, nebo ne? Jade sevře hůlku pevnějc, Maria a Sven si vyberou pozice ve dvou dalších rozích toho nově vzniklýho náměstíčka, a čekají. Chvilku je ticho... a pak se země zachvěje. Obloha potemní, a asfalt na zemi začne praskat. Jade potlačí zachvění, a donutí se soustředit. Cítí ho dřív, než ho uvidí, než se vynoří zpoza rohu; dusivá, zběsilá, nesmírně silná přítomnost čehosi lepkavě černýho, hledá je, nemůže nepřijít, ale zároveň se bojí, tak šíleně, zvířecky se bojí. A pak se objeví, svíjí se ve vzduchu jako stovky hadů, jako černej kouř, neustále se smršťuje a zvětšuje, a blíží se k nim+

[Rebecca Altamirano]

+postaví se trochu bokem, ale pořád dost blízko, aby mohla případně zasáhnout a zadívá se na Olivii. Zároveň, ale vnímá i všechno kolem, jak pozici ostatních, jejich malýho týmu, ale ostřeji si uvědomuje i magii. Nejen svou vlastní, ale i jejich. Jadeovu vnímá nejintenzivněji, protože už ji zná a to celkem...důvěrně. Oliviina ji zaujme tou čistotou, nebo jak jinak to nazvat a naprosto chápe, proč je nejspíš ideální k tomu, aby ji zkusila uklidnit. Proto sama drží svoji moc pečliviě v sobě, protože ví, že je temnější, syrovější a není si jistá, jak by na ni obscurus mohl reagovat. Od doby, co potkala toho prvního se hodně změnila jak ona sama, tak i její magie. A najednou zachytí ten záchvěv; vztek, zlost, ale ze všeho nejvíc je to strach. Ulpívá jí na kůži, cítí ho jako hořkosladkou příchuť na patře a zcela automaticky se zadívá přesně do místa, kde se objeví, ještě před tím, než se to stane. Na chvilku zadrží dech a znovu se zadívá na Liv, připravená kdykoliv jednat, ať už vyslat na pomoc svoji moc a nebo to...skončit.+

[Jade]

+Olivia vypadá klidně, vlasy jí lehce povlávají v imaginárním větru, kterej zvedá její vysílaná magie. Láká obscura blíž, k nim. Neotvírá oči a možná je to dobře, protože kdyby viděla, co se na ni řítí, asi by zpanikařila. Obscurus klouže směrem k ní, černý dým jako by se ovíjel kolem stěny napůl rozpadlé budovy, a i to mini tornádo vyjadřuje ostražitost. Sven a Maria ani nedýchají, tiše čekají na svoji chvilku, a když je obscurus skoro u Olivie, Jade jim oběma dá znamení. Jako myšky tiše začnou, vytažené hůlky pomalu, obezřetně tkají jemné předivo štítu. Sven pracuje rutinně a opatrně, ale Maria lehce mává hůlkou jako by se pro tohle narodila, a pomalu obehání obscura magickou bublinou. Ať už to dopadne jakkoliv, jestli štít bezpečně uzavřou, neměl by se dostat mimo tohle náměstí. Maria se přes délku ulice střetne pohledem s Beccou a nepatrně kývne, aby začala pracovat ze svojí strany.
Jade vnímá, jak magie Liv lehce zesílí, květinová vůně jako by zintenzivněla, a obscurus to cítí. Když ale ten černý dým poprvé uvidí, hrdlo se mu stáhne, a jeho obličej se automaticky změní ve vyžehlenou masku. Nadechne se, aby se ovládl. Automaticky vyhodnotí magickou situaci. Doprdele, je mocná, daleko mocnější, než si dovedl představit. Pořád v tom podivným zámotku černý mlhy vnímá dítě, ale je daleko, hrozně moc daleko. Daleko víc cítí strach, nenávist, frustraci, bolest, proplétají se přes sebe ve vířícím klubku emocí. Dostala se za hranu a nedokáže se vrátit zpátky. Už je jen kousek, kousíček od Olivie, fascinovaně se k ní blíží, jako by ho vílí magie hypnotizovala. Tu změnu postřehne o vteřinu dřív, než doopravdy nastane, a bleskově před Liv vztyčí štít. Jen o zlomek sekundy později ji naplno zasáhne obscurův černý blesk, a štít před ní se zlatě rozzáří, pukne, a ohodí ji sprškou štěrku, ale neublíží ji, až na pár drobnejch oděrek. Jade se prudce postaví+ Hej! +zavolá, a vystřelí do vzduchu magickou jiskru, aby upoutal obscurovu pozornost, a zároveň, Liv gestem naznačí, aby se stáhla kousek dozadu+ Hej! Tady jsem! +zavolá, a jeho hlas zazní kovově a autoritativně. Vyleze zpoza kamene, za kterým se schovával, předstoupí až k Liv, před ni, skoro k Obscurovi, a pak... pomalu zastrčí hůlku do kapsy+ Jsem tady. +zopakuje, a jeho hlas se změní, jako kdyby v sobě přepnul vypínač. Obezřetně se dívá na obscurův střed, přímo do té nejčernější temnoty+ Jsem tady. +řekne ještě jednou, a zní to... konejšivě? skoro hřejivě. Tak nečekaně vřele, že Sven na okamžik přestane kouzlit a otočí se, jako kdyby si myslel, že s nima musel přijít ještě někdo další. Jade je ignoruje a věří jim, že dodělají svoji práci, nedívá se na ně, upírá oči přímo na obscura, a pomalu zvedne ruce a ukáže jí je, dlaněmi napřed+ Ublížili ti, já vím. +řekne tiše+ Nenávidíš je. Zlomili ti duši. +pokračuje, a obscurus se divoce zamele, ale nezaútočí, skoro působí, jako by ho pozoroval+ Já vím, že trpíš. +dodá, a pomalu přistoupí o krok blíž, hypnotizuje obscura očima, a jeho hlas je tak plnej citu, jako by ani nebyl jeho+ Už to brzo skončí. Přišli jsme ti pomoct. +protáhne, úkrok stranou, a ještě o krok blíž+ Bolí to, cítím to. Už ne moc dlouho. +slíbí, a zní to snad i upřímně+ vím co cítíš... nedá se to snýst, rve tě to na kusy. tvůj strach... znám ho. +zašeptá skoro, ještě krok, a v hlase má cosi co zní podezřele jako soucit+ Cítíš můj? Cítíš moji bolest? +zeptá se, sáhne do sebe, a něco v sobě otevře, možná si to vymyslel, možná jsou to nějaký skrtý vnitřní dveře. Posunkem naznačí Liv, co chce udělat a napojí se na ni. Olivia zachytí magicky zesílený emoce a její květinová vlna je lehce popostrčí směrem k obscurovi, kterej jako by se pod jejich náporem zmenšil; jeho pohyby se zpomalí, zvláční+ Cítíš to, že jo? Můžu ti pomoct, když mi to dovolíš. +zašeptá vemlouvavě+ Cítíš mě? +zabrouká, možná skoro něžně, přistoupí ještě o krok blíž, skoro jako kdyby hrál na kočku a na myš, Liv ochotně pracuje se vším, co jí dá, a vtahuje obscura k nim. Maria mezitím dokončí past kolem celýho náměstí, a tiše začne pracovat na menší, pevnější bublině, do který se pokusí chytit obscurovu přebytečnou magii+ Jsem tady... vidím tě. Cítím tě. +pokračuje Jade tiše, jako kdyby uspával dítě, kdyby ta představa nebyl tak absurdní... a ve středu obscurovy moci problikne obličej+

[Rebecca Altamirano]

+zachytí Mariin pohled a velice pomalu a opatrně se začne přibližovat a vyšle zatím jen drobný záblesk magie, potřebuje nejdřív zjistit, jak bude reagovat s ostatními i když problémy nepředpokládá. Sice se liší, ale základ, jádro jejich magie je stejné. Cítí jen slabé zabrnění, když přijde do kontaktu se Svenovou a Mariinou mocí a tak pošle trochu víc a začne posilovat štít spolu s nimi. Zároveň pozoruje i Liv a nemůže popřít, že ji ta koncentrovaná, divoká magie obscura fascinuje i děsí zároveň. Už má dojem, že se to povede, ale najednou se emoce změní, tak prudce a rychle, až se lekne, že to Liv sejme. Ale to se naštěstí nestane, protože Jade to stihne, vyšle štít mezi ni a ten temný šlahoun syrové magie. Sleduje ho a napadne ji, že Oliviina magie možná byla příliš...dobrá, příliš jako něco, co to dítě nezná a nevěří tomu. A tak se rozhodne, nadechne se a uvolní víc své moci, teď už ale té své, specifické. Kolem zavíří teplý vítr, prosycený vůní tureckých růží a konvalinek, exotického koření, ale opět s tím zvláštním spodním tónem chladného lesa, přítmí a ticha přerušovaného jen občasným vlčím zakňučením a táhlým vytím, které jakoby se dotýkalo samoty uvnitř každého; protože každý je ve své podstatě osamělý. Poslouchá Jadea a i ji ta změna v jeho hlase, trochu zaskočí, ale dál se pomalu blíží, až stojí jen kousek od něj, vlastně taky trochu kryje Liv a dívá se přímo na obscura. Všechny ty negativní emoce jsou jako bodající jehly a strach stále převažuje nad ostatními. Uvědomuje si, že všichni pořád pracují na pevnějším štítu; ten hlavní je už uzavřený, takže se z něj stáhne a zaměří se víc na střed obscura, kde náhle probleskne drobný, bledý obličej.+ Pomůžeme ti...ale musíš nás k sobě pustit. +zašeptá vymlouvavě a dívá se přímo do místa, kde je stále zřetelnější tvář, oči, které je sledují ostražitě, ale zároveň s neurčitou touhou vyhovět. Pak se černý mrak kolem náhle velmi znatelně smrskne ještě víc a v dalším okamžiku už tam není žádný. Místo toho před nimi stojí hubená holčička; vlastně spíš dívka, protože ta hubenost způsobuje, že vypadá mladší. Má tmavé, podivně střapaté vlasy, skoro jakoby je někdo stříhal schválně tak, aby byly jako vrabčí hnízdo a velké, oříškově hnědé oči, rozšířené strachem a ten vztek, hněv a všestravující nenávist číhá jen kousek za těma laníma očima, připravená kdykoliv znovu převzít kontrolu a zabíjet+ Nikdo mi nemůže pomoct....+zašeptá slabě a hubenýma ručkama si obejme útlá ramena.+ A já už to ani nechci. +stiskne rty do tvrdé linky, příliš tvrdé na svůj věk a upře pohled na Jadea; má strach, ale zároveň je jím podivně fascinovaná. Zalétne pohledem i na Liv kousek za ním, její magie se jí líbí, je jako teplá deka, voňvavá, hřejivá, slibující bezpečí, ale to jsou věci, které nikdy neměla a nevěří jim. Pak se podívá na Beccu a nadechne se, jakoby do sebe chtěla nasát víc její magie, líp ji poznat; libí se jí taky, ale jinak, je v ní chald, bolest, samota. A tyhle věci zná, zná je tak důvěrně, že jim snadněji věří, dokáže se s nimi ztotožnit...+

[Jade]

+dívá se, jak se promění, a musí polknout. Proboha, je jí tak jedenáct, možná dvanáct. Na těle má semtam modřiny, oděrky, jasný stopy domácího násilí. Přinutí se ovládnout a nechá rty zvlnit do polovičního úsměvu+ Ne, to máš pravdu. +přikývne na rovinu+ Ale můžeme tu bolest zastavit. A taky... +zaváhá, a nakonec pomstu vynechá, aby ji nerozčílil+ postarat se, aby se to nestalo nikomu jinýmu. +dodá+ Jak se jmenuješ? +zeptá se a přistoupí ještě o krok blíž+ Purity. +zamumlá děvče a Jade a povzbudivě přikývne+ Kdo ti ublížil, Purity. +zeptá se tiše, a sleduje, jak se jí ve tváři vzedmou emoce, a její ruce a nohy probliknou zpátky do dýmu, ale nepromění se+ Oni... +zajíkne se trochu, a bělmo jí trochu zbělá+ Nepatříš k nám. +zachraplá tiše, jako v tranzu+ Máš šmejdskou krev. Nezasloužíš si dar magie, ty bastarde. +zavrčí tónem, kterej k ní vůbec nepatří+ Purity. +přeruší ji Jade, než se to zase stihne zvrhnout+ Víš co Purity? +usměje se široce, ale vypadá to hodně, hodně děsivě+ oni ti závidí. +zašeptá+ Můžou se zalknout závistí. +protáhne+ Bolí to. +zakňourá Purity a celá se zkroutí, jako by z ní něco chtělo vystřelit ven a ona se to snažila napustit+ Já vím. +přikývne Jade tiše, konejšivě+ Rve se to z tebe ven, ale tys to vydržela tak dlouho. Nedovolilas to. Jsi silná, Purity, silnější než kdokoliv z nich, šeptá jí vemlouvavě, zatímco se Maria a Sven se k ní nenápadně přiblíží zezadu+ Už nemůžeš, já vím. Ale ještě chvilku, ještě chviličku. +zašeptá Jade+ Pusť ji ven. My tě chytíme. +slíbí jí vážně. Maria a Sven nachystají bublinu na přebytečnou magii, ale Jade cítí, jak se mu zvedají chloupky na krku. Vůbec z toho nemá dobrej pocit+

[Rebecca Altamirano]

+kdyby to neviděla na vlastní oči, nikdy by nevěřila, že Jade dokáže mluvi tak...nejadovsky. Ale přitom nemá pocit, že by nějak hrál, nebo jakkoliv předstíral. A vypadá to, že to docela zabírá. Skoro bez dechu sleduje, jak se k ní dostává blíž a taky, že se Sven a Maria opatrně posouvají k ní. Ta slova, která pronese tím cizím hlasem jí projedou skoro jako zášleh fyzické bolestí a stiskne rty pevněji. Teď jim do toho nezasahuje, cítí, že jsou blízko, že by se to možná opravdu mohlo povést. Purity se dívá přímo na Jadea a rty se jí trochu zachvějí, ale nepláče, plakat se odnaučila už dávno. Nedávat najevo emoce, bolest, osamělost, strach, vztek, všechno držet hluboko v sobě, spolu s tím horkým, vroucím magmatem její magie, jejího prokletí, ale i něčeho, co je její částí, stejně jako kterákoliv část těla+ Bojím se...já...+zajíkne se a tělem jí projede křečovité zachvění, které jí drobný obličejík zkřiví bolestí+ ...nechci ji ztratit úplně. +zašeptá pak a upře na něj ty obrovské, vyděšené, ale vzdorovité oči a sevře ruce do pěstí, jakoby se tak ukotvovala, snažila se to ovládnout+ Neztratíš, můžeš mu věřit. +ozve se znovu tiše Becca a zjistí, že tomu věří i ona sama+ Neboj se, uvolni ji...+pobídne ji tichým, konejšivým hlasem a sleduje, jak těkne očima z ní na Jadea. Vidí ten okamžik, kdy se odhodlá, ale v tu chvíli se stane několikk věcí najednou. Ozve se několikero prásknutí a kolem jejich zaštítěného prostoru se objeví několik postav a vzápětí do něj narazí kletby z několika hůlek. MACUSA dorazila a jak je jejím zvykem, všechno ve vteřině podělala. Jako ve zpomaleném záběru vidí, jak sebou Purity vyděšně trhne a z jejího těla vyšlehne černý mrak magie. Ví, že má jen zlomek vteřiny, aby ji mohla ještě zastavit a využije okamžiku, kdy se jí dívá přímo do očí, těsně před tím, než se promění úplně. Vnoří se do těch očí svou mocí, tou, která jí umožňuje ovládat mysl, emoce, přivlastnit si je, podmanit a jedinou vlnou všechnu tu bolest, vztek, zmatek a strach v ní spoutá a pevně ji drží. Ani neví, kdy se to stalo, ale najednou klečí na zemi, její drobné, lehké tělíčko tiskne v náručí k sobě a dívá se jí do očí, náhle tak klidných, protože poprvé v životě se nemusí pokoušet ovládnout sama všechnu tu magii v sobě, ale udělá to někdo jiný, pomůže jí.+ Bude to dobrý, neboj se. +šeptá jí Becca a jemně ji pohladí po střapatých vláskách+ Už se nebojím. +usměje se smutným, ale smířeným úsměvem. Becca je stále v její hlavě, na té metafyzické úrovni; vidí kolem sebe spoustu vířících vzpomínek a žádná není dobrá, žádná není taková, jakou si dítě zaslouží. Svůj vlastní vztek zamkne hluboko v sobě, teď tady musí být pro ni, aby aspoň teď, poprvé, teprve na konci svého krátkého života, cítila trochu bezpečí a tepla. Becca popustí trochu své hřejivé moci, která je pohladí jako teplý vánek, přinášející vůni moře, rozpálený písek pod nohama, slunce laskající pokožku a Purity se usměje, cítí to, zvedne ruku, jakoby se chtěla toho vánku dotknout. Pak ji nechá klesnout a prsty sevře Beccyino zjizvené předloktí, na chvilku jakoby ji to zaujalo, pohladí ji po nich a znovu se jí zadívá do očí+ Jsem už moc unavená. Necháš mě jít? +zeptá se tiše, ale v hlase má jen zvědavost, žádný strach. Becca trochu ztěžka polkne a pomalu přikývne, na rtech smutný úsměv+ Ano, nechám. Jsi moc statečná, víš. +usměje se na ni a prstem jí jemně setře slzu, která jí vyklouzla z koutku oka a vytvořila cestičku v její zaprášené tvářičce. Pak se skloní níž a něco jí pošeptá do ucha; Purity přikývne a pak se jí upřeně zadívá do očí, vůbec nemrká a její tělo se viditelně ještě víc uvolní a na rtech se jí objeví šťastný, uvolněný a spokojená úsměv. Ovládla její mysl a vytvořila iluzi, která způsobí, že nebude cítit vůbec nic, jen klid a bezpečí. Beccy s v ruce objeví drobná dýka, s ostřím tak úzkým a tenkým, až vypadá spíš jako jehla a je tak křehké, že by se dalo zlomit mezi prsty, přesto je to ale smrtící zbraň, zbraň na doslova neviditelné zabití. Nepřestává se jí dívat do očí ani když hrot dýky přiloží k tomu mělkému místu těsně za uchem a pak zatlačí. Ostří projede tkání bez jakéhokoliv odporu a tělíčko v jejím náručí se uvolní úplně a jiskra života v oříškových očích pohasne. Až teprve pak stáhne svou moc zpátky k sobě, nejen z její hlavy, ale i z prostoru kolem sebe, kam se rozlila a zastavil ji až štít, který vytvořili. Připadá si úplně vyčerpaná, ne fyzicky, ale psychicky, emocionálně i magicky a tak tam dál sedí na zemi, tiskne ji k sobě a ani si neuvědomuje, že i jí po tváři sklouzly dvě neposlušné slzy, že ji stále jemně hladí po vlasech a že do štítu kolem narážejí kouzla bystrozorů MACUSY...+

[Jade]

Já vím, že se bojíš. +přikývne vážně+ Nikdy nedovolím, aby ses k nim vrátila. Ať to dopadne jakkoliv, už ti neublíží. +slíbí jí, a oči mu blýsknou, v břiše cítí zvláštní sevření, který už necítil spoustu let. Na tomhle mu vážně záleží+ Neztratíš. Ne úplně. +zavrtí hlavou, olízne si rty, a pohledem zkontroluje ty dva. Olivia za nimi jen usměrňuje konejšivé vlny svojí magie, aby udržela Purity co nejvíc v klidu. Tu vteřinu, kdy se to posere, vnímá skoro zpomaleně. Sven a Maria zareagují okamžitě, vztyčí kolem sebe štíty a vrhnou se za nejblížší ruiny, aby se kryli. Olivia se soustředí na svoji magie, což ji vždycky uvádí do zvláštního tranzu, takže tu Jade odhodí proudem magie za roh, a hned vzápětí bez zaváhání vyšle bleskovou Avadu směrem k Purity. Nehodlá dopustit, aby se znovu proměnila. Jenže mine, protože Purity už nestojí tam co předtím; teď leží Beccy v náručí, a jeho zelený paprsek se neškodně rozbije o zeď nad jejich hlavami. Projede jím vlna bezmoci, měl to na dosah, a jestli něco nesnáší je to bezmoc. Sevře hůlku pevněji a přejde k nim, odhodlaný Purity aspoň dopřát rychlou smrt, ale když přeskočí napůl zhroucenou stěnu, jako rána pěstí ho sejme vlna upírčiny moci, až se zapotácí a chytí se kamene. Purity leží nehybně, oči obráceně do nebe, a zpod ucha jí vytéká slabý pramínek krve. Ale i kdyby ji neviděl, cítil by, jak se ve vzduchu cosi změnilo, ta zuřivá, bouřící moc pohasíná, až zmizí docela, a o chvilku později se stáhne i exoticky hřejivá vlna upírčiny magie. Pár vteřin nad nimi stojí a bez pohnutí se dívá na Purity, na ztuhlý úsměv na jejích suchých rtech, a pokud přitom něco cítí, ve tváři se mu to nepromítne, možná jen v ostřejší hraně jeho čelisti. A ty dveře, které pro Purity odemkl, teď v sobě zase velice pečlivě zamkne. Neřekne nic, jen mávne prsty, a Puritino tělo se pomalu začne rozplývat, jako by bylo z popela a rozfoukával ho vítr. Pomalu se Beccy rozpadne v náručí a rozletí se lehce do všech stran, až narazí na štít. Jade stiskne zuby a štít pukne, rozletí se v tisícovce zlatých jisker a bere černý prach z Purity s sebou, nad lidmi Macusy a dál. A Jade už nad ní nestojí, otočí se k jednotce bystrozorů a kráčí k nim, pevně, kameny mu uhýbají z cesty a zbloudilé kletby, které už teď nemá co zastavit, se neškodně odrazí od štítu kolem něj. Pomalu zvedne ruku, a spolu s ní se do vzduchu vznese kus stěny z jedné z rozvalených budov, a vrhne se jejich směrem+ Vypadněte odsud. +zavrčí, nijak nezvyšuje hlas, ale to ani nemusí. Hned na to na bystrozory Macusy zaútočí půlka stánku se zmrzlinou, která se povaluje vedle, a dvě bystrozorky ji jen tak tak zblokují+ Tahněte do prdele! +zahřmí, a vlna jeho magie z něj vybuchne jako malá tlaková vlna, jejich směrem, a všechny je přirazí ke zdem. Neublíží jim, nemá v plánu je zranit, jen je chce dostat pryč. Magie poleví, a půlka bystrozorů se sesune k zemi. A pak se konečně začnou přemisťovat pryč, jeden po druhým, až tam zůstane zase jenom jejich pětka. Jade chvilku stojí zády k nim, a pak se otočí, obličej zase pečlivě bezvýraznej+ Řekl bych, že jsme tu skončili. +protáhne prostě+ Můžete se vrátit. Tyler vám spustí bariéry. Počkejte ještě na výsledek průzkumnýho týmu, ale evakuaci můžeme pomalu ukončit. +rozdá stručně povely, evidentně se neplánuje vrátit s nima. Skoro ji zachránili. Mohli, šlo by to. Oči mu zlostně blýsknou. Svoji práci ještě nepovažuje za ukončenou+

[Rebecca Altamirano]

+nemá tušení, jak dlouho tam klečí s jejím tělem v náručí a pocit, převažující nad všechny ostatní, je bezmoc, zoufalství, ale tím vším se začíná plížit i syrový vztek a jí tak velice známá touha po pomstě; ublížit těm, kteří ubližovali dlouhé roky a vyžívali se v tom. Ví, že kousek od ní stojí Jade, ale nepodívá se na něj, ale to ani nemusí. Pozná ho podle magie, která zavíří vzduchem a snese se na tělo v jejím náručí, které se začne pomalu rozpadat v prach. Pomalu vstane, kolem se vznáší zbytky štítu spolu s černým prachem a když se otočí a vidí ty idioty z Macusy, pocítí téměř neodolatelnou chuť všechny je roztrhat na kusy; je proto ráda, když se o ně postatrá Jade a se studeným úsměvem na rtech sleduje, jak rychle jeden po druhém mizí. Dojde k nim a zatímco Jade udílí pokyny, pozoruje černá bouřková mračna, která se zlověstně formují nad vysokými budovami. Před očima se jí jako film odvíjí útržky vzpomínek, které viděla během té chvíle, kterou strávila v hlavě dítěte, sraženého na úplné dno. Ne. Ani náhodou se ještě nevrací. Otočí se k ostatním, aby jim to oznámila, ale sotva se stihne nadechnout, když zachytí Jadeův pohled, to mrazivé blýsknutí v jeho očích a nemusí se ptát, aby věděla, že ani on se nevrací. Vybaví si jeho hlas, když s Purity mluvil a pořád jí přijde trošku zatěžko uvěřit, že to byl opravdu on. A možná proto ji ani moc nepřekvapí, že i on to chce dotáhnout do úplnýho konce.+

[Jade]

+normálně by se sám sobě vysmál. Není to jeho problém, a co se stalo tomu dítěti je sice politováníhodný, ale netýká se ho to. Mstít se za ni není jeho práce. Jenže zároveň ví, že v tomhle případě to je osobní, a tomu pocitu se neubrání ani kdyby chtěl. Takže je lepší se o to nepokoušet. Dopřát si to, vymazat harddisk a popojet. Dokázal to dřív, a dokáže to znova. A navíc... slíbil, že už to nikomu neudělají. Pod povrchem v něm doutná zlost, ovládaná, ale intenzivní. Je mu jasný, že ty vzpomínky v něm zůstanou, utrpení obscuriala je něco natolik drsnýho, že se to člověku jen tak z hlavy nevykouří; spíš se obtisknou do duše. Nebo do jejích zbytků. Vnímá, že Maria cosi namítne; hm, asi jim došlo, že on se s nima nevrátí. Jen se na ni podívá, a v očích se mu evidentně promítne záblesk čehosi, co má v plánu, protože okamžitě zmlkne a už se nepře. Nacvaká si cosi na hodinkách a o chvilku později se ti tři jeden po druhým přemístí pryč. Olivia krátce koukne na Beccy, ale když neprojeví žádnou touhu se s nima vrátit, ona to navrhovat nebude, a přemístí se taky+ Dean ti tu tvou květinku přivede domů. +poznamená lehce sarkasticky Jade, jakože do bunkru se vracet nemusí, otočí se, a pomalu se vrací na místo, kde Purity zemřela+ Tady jsme skončili. +dodá, a chystá se obrátit tohle zatracený město naruby, dokud nenajde její rodinu+

[Rebecca Altamirano]

+sleduje, jak se všichni postupně přemisťují a když se na ni Olivia podívá, jen nepatrně zavrtí hlavou a trochu se pousměje. Na tu jeho poznámku jen zvedne poněkud chladně obočí, ale neřekne na to nic; žádná vtipná odpověď ji nenapadla a ty ostatní nejsou ani trochu milý a ani zdvořilý, takže je lepší, nechat si je pro sebe:D Pozoruje ho, jak přejde k místu, kde zemřela, to napětí v jeho těle a napadne ji, že v módu "pomsta" ho nejspíš ještě neviděla a má takový pocit, že to asi bude stát za to.+ Jade. +zavolá za ním a když se otočí, zadívá se mu přímo do očí a se slabým, chladným úsměvem na rtech řekne jenom tři slova+ Vím, kde jsou. +natáhne k němu ruku a nebýt toho chladného lesku v jejích očích a toho, že to je úplně obyčejná věta, znělo by to podivně svádivě, jakoby ho lákala k trochu odlišné zábavě, než je pravděpodobně několikanásobná vražda.+