od Payne » 15 lis 2020 22:37
+Je to už skoro dva dny, co je Dean na té misi, o které mluvil před pár týdny, když se tak nečekaně vrátil Vishous. A když si s Deanem vyměnili ten slib. I když sama to bere jako mnohem víc. A ona se už celý den snaží ignorovat ten vtíravý, nepříjemný pocit, že je něco špatně. Žaludek jakoby měla stále trochu sevřený, je poněkud nervózní a podrážděná. To všechno teď ale musí odsunout co nejvíc do pozadí, protože sama má těsně před akcí. Co se týče jejího plánu na osvobození Motýlů, všechno vyšlo víceméně jak chtěla. Výpovědi na policii už má za sebou a v následujících týdnech bude soud, nejdřív s otcem a pak i starším synem. Teď se ale musí soustředit na další větší akci s Anvilem. S tím, jak se zlepišla situace mezi ní a Deanem, zvládla být v blízkosti Billyho celkem v pohodě, přestože ta prokletá přitažlivost, kterou vůči němu pociťovala, bohužel nezmizela a rozhodně z toho neměla radost. Nicméně aspoň už se zvládla mnohem líp ovládat. Dnes mají poslední trénink, nebo spíš doladění posledních detailů před misí. Ví, že jde o “black ops” akci, o které nikde nebudou žádné záznamy. Respektive nikde veřejně, ona je ale z hlubin dark netu dostat dokáže. Vejde do haly, kde už jsou všichni, kdo budou členy týmu, i s ní a s Billym jen šest lidí. Pravidlo číslo jedna u akcí tohoto typu “čím míň lidí o tom ví, tím líp”. Samozřejmě, že její “osvobození motýlů” neuniklo pozornosti jak jejího šéfa, tak i ostatních jejích kolegů, ale až na pár zkoumavých pohledů a ujištění Billyho, že “ne, mojí práce se to nijak nedotkne” o tom nepadlo ani slovo. A ani nebylo třeba, o moc víc, než co bylo prakticky denně ve všech zprávách a novinách skoro po celých Státech, by jim stejně neřekla. Sedne si k ostatním a pozorně poslouchá poslední detaily a plány, které jim Billy jako vždy vyloží do nejmenších podrobností. Potom se rozdělí po dvojicích na trénink boje a docela se jí uleví, že tentokrát na ni nevyšel šéf. Na jeho skill level se dnes úplně necití, takže s Coreym je úplně spokojená. Na rozcvičení začnou jen něčím lehčím, ale postupně přitvrzují. Nikdy ale nezapomínají, že jde jen o trénink a není žádoucí kohokoliv zranit. Zvlášť těsně před spuštěním akce. Trénink už skoro končí, oba jsou zpocení a pár modřin si rozhodně odnášejí, ale v zásadě to bylo prostě bezva uvolnění, vybití nahromaděnýho stresu i napětí; náhle se halou rozlehne hlasité zvonění mobilu, je to spíš alarm jako při poplachu a všichni se okamžik trochu zmateně rozhlížejí, odkud to jde, až nakonec neomylně lokalizují její tašku. Sama nechápe, co to má být, protože takový zvuk její mobil nikdy nevydával a ani si nebyla vědoma, že by tam něco takovýho nastavila. Vyloví tu ječící věc z tašky a pečlivě ignoruje Billyho zdvižené obočí a poněkud zaťatou čelist. Jo, řešit tady osobní věci opravdu není žádoucí. Otevře zprávu u které není žádné číslo a cítí, jak jí srdce na několik tepů zastavilo, jen co její mozek zpracoval těch pár slov a došlo jí, že ten nepříjemný pocit právě dostal reálnou podobu. Hodí telefon zpátky do tašky, sebere ji ze země a otočí se k Billymu a svým kolegům. Nepotřebuje nad tím ani déle uvažovat, v tomhle směru má priority jasný. Vlastně vždycky měla...+ Mrzí mě to, ale musím jít. A na tu akci nemůžu. +řekne tiše, ale zcela zřetelně, jistě to nikdo přeslechnout nemohl...+
I'm not a victim. I'm a survivor.