od Victoria » 24 bře 2019 01:18
Zvláštní, že tohle město jí asi nikdy nepřestane vonět. Právě tohle, jako závan nostalgie přinášenej větrem, co se otírá o holý kolena a lýtka spuštěný dolů do prostoru, přes okraj, co si pohrává s jejími vlasy a bere jí od pusy kouř z cigaret. Vítr, kterej s sebou nese zvuk motorů aut a provozu nočního města, a voní jako pocit intenzivní zamilovanosti klouzající do obsese. Připomíná jí dobu, kdy pro ni v klidu vykouřená cigareta nebyla až takovej svátek, a kdy těch několik desítek metrů pod ní působilo spíš jako zvoucí adrenalin než vágní hrozba. Two kids later si člověk nemůže dovolit podobný myšlenky. Někdy se trochu stydí za to, že sem pořád chodí, ale dneska se rozhodla, že tu na to má úplně stejnej nárok. Tohle místo připomíná, že špatný věci mají i dobrou stránku, a že každej potřebuje mít kam jít se nadechnout a myslet.
Tichý prásknutí přemístění za zády jí steče po páteři jako jeho studený prsty, pocit děsu a očekávání naskočí naprosto instinktivně, a stejně rychle zase pomine, vyprchá, jen srdci trvá ještě asi minutu se zklidnit na normální frekvenci.
„Za minutu jsem pryč,“ řekne nahlas a zvedne cigaretu nad hlavu, aby viděl, že jí zbývá jen pár potáhnutí. Nebude před ním utíkat a kličkovat jak zajíc, teď už ne. Odpoví jí jen ticho, ale nemusí se otáčet, aby věděla, že tam je; možná stejně překvapenej, jako ona, aspoň v první chvíli. Zaslechne jen cvaknutí zapalovače a úplně tichý zapraskání, když jiskry hladově spolykají suchej papírek cigarety. „Nenapadlo mě, že by tu mohlo bejt obsazeno,“ dodá s úšklebkem, kterej by se tomu jeho skoro vyrovnal. Je snadný sklouznout do starejch kolejí, zase vyplňuje ticho mezi jeho gesty. Možná to je prostě podstata její role, vyplňovat. Nejen ticho, co ho obklopuje, ale taky prázdný místo vedle něj, a nikdy nebejt dost. Potáhne trochu dehtu do plic a vychutná si ten pocit až v prstech u nohou. Přinejhorším ji shodí dolů a bude pokoj.
„Dean je celkem v prdeli,“ poznamená klidně s očima upřenýma na světla na horizontu a ticho za ní se změní na podstatně podrážděnější. Jako kdyby otevřela manuál na nedočtený stránce.
„Fascinuje mě, jak jste se najednou všechny rozhodly starat se o jeho duševní rozpoložení,“ protáhne Jade s ostnem varování, který ani nepotřebuje. Jasně, že jí do toho nic není. Přesto se na něj ohlídne přes rameno a připomene si, že se změnil. Brzo začne bejt někomu podezřelý, že pořádně nestárne, ale o vrásky ani tak nejde, jsou tu jiný věci, jako to, jak mu zchladly a ztvrdly oči, strnulost v jeho ramenou, sevřenost podél jeho čelisti. A zároveň s uvědomí, že ten pocit v jejím žaludku, kterej ji nutil šílet, je vážně nejspíš nadobro pryč.
„Někdo by měl,“ pokrčí rameny. „Víš, že tohle je vážně hodně blbej věk na to zůstat na věci sám,“ podotkne úplně maličko rýpavě. Jade jí věnuje otrávenej I turned out fine pohled, kterej kontruje svým Did you though, ale víc to nerozebírá. Odklepne trochu popela a cítí, jak se žár hořícího konce pomalu začíná blížit k jejím prstům.
„Zoe… to jméno jsem nevybral já,“ dodá potichu. Možná je to pořád ještě trochu podvědomá potřeba se před ním obhajovat, možná prostě chce, aby to věděl. „To s tím obscurem mě mrzí. Jednou se to povede, určitě,“ pousměje se.
„Nepamatuju se, že bych se tě ptal,“ sykne tiše Jade, dobře cítí, že jeho tolerance se rychle blíží k limitu. Vnímá z něj tu defenzivní napjatost, ostrý ochladnutí, který přichází s tématem, o němž se nechce bavit. Pocítí záchvěv vzteku sama na sebe, a na to, že je pořád ještě tak moc naladěná na nuance v něm.
„Vždycky na Vánoce zapalujeme se Sophií svíčky za mrtvý… Leah tam taky jednu má,“ řekne do větru hodně, hodně tiše. Úkosem se na Jadea podívá a zaznamená půlvteřinovou změnu, nedokázala by přesně popsat, v čem proběhla; jako když se na hladině objeví drobná vlnka vyvolaná pohybem pod vodou, jako když přeskočí jehla na desce gramofonu. Napadne ji, jak je to asi dlouho, kdy někdo před ním naposledy vyslovil její jméno.
„Čekáš poděkování?“ zvedne Jade obočí, z hlasu mu odkapává sarkasmus, varování v jeho očích se změnilo v čirou hrozbu. „Na někoho, kdo tak zuřivě škemrá, abych ho nechal na pokoji, se docela obsesivně šťouráš v mejch záležitostech. Nemám rád volný konce,“ dodá chladně, čímž ji přiměje protočit oči.
„Takže co, shodíš mě dolů?“ ušklíbne se, nakloní se a koukne pod sebe. „Pod náma jsou bílý schody, to je trochu teatrální i na tebe,“ dodá celkem pobaveně, ale pod jeho upřeným pohledem trochu zvážní. „Jade, já nejsem úplně blbá. Vím, co si mám nechat pro sebe,“ koukne na něj a donutí se podívat mu do očí, i když jí po kůži přejede husina. „O tom viteálu jsem nikomu neřekla.“
„Očividně,“ povytáhne Jade obočí a utne tím její snahy.
Nechá si špačka proklouznout mezi prsty a zamyšleně sleduje jeho cestu dolů.
„Víš, mezi náma to nikdy nemohlo klapat, protože jsou věci, který na tobě nedokážu akceptovat. Ale… teďka máš šanci na něco opravdovýho,“ pousměje se. „Na někoho, kdo nebude tyhle věci tolerovat, ale přivítá je. Tak si to neposer,“ uculí se na něj trošku, vyhoupne se na nohy, a koukne na něj. „No jo, už jdu,“ zvedne ruce, v obranným gestu.
This is who I am.
Escapist. Paradise Seeker.