Gabriel píše:+stojí opřený dlaněmi o zeď, hlavu skloněnou, kloubě prstů sedřené do krve, která mu tiše stéká i po předloktí. Slyší Syr za sebou a taky cítí její strach, cítí její emoce; i oni mají silné pouto, přestože Syr není lugaru. Když na něj pak promluví, skloní hlavu ještě níž, ale je dobrý znamení, že před jejím dotekem neuhne.+ Já....+vím, chce říct, ale nedokáže to, zatím ne. Pomalu se otočí, zadívá se jí do očí a to co v nich vidí, ho skoro zničí. Tak moc chce věřit, ale pokaždé se mu před očima promítne obrázek toho, jak se k Ozerovi tiskne, hlavu položenou na jeho hrudi....a prostě to nedokáže.+ ...nemůžu. Ne teď. +řekne tiše, hlasem sevřeným emocemi. Zvedne ruku a lehounce ji přejede prstem po tváři. Pak se bez dalšího slova otočí, vyjde ze dveří, pak z domu a do lesa už vbíhá velký, temně šedočerný vlk+
+přejede dlaní mezi širokými lopatkami a když se otočí, ruku stáhne. Pátrá mu v tváři. Hledá odpovědi a nenachází je. Cítí se tak. zoufale, jak ještě nikdy. Chce se jí křičet a plakat zároveň. Nechce aby se na ni díval takhle. Zničí ji to. Bohové. Oči se jí pomalu rozšiřují hrůzou. Co to znamená, ne teď. A kdy? chce se jí říct. Jenže to už je k ní zády a odchází pryč. Odchází od ní pryč. Od nich. Od nich. Prudce se otočí a vyzvrací se do květináče vedle. Je jí zle, vlčice uvnitř ní táhle vyje a volá svého druha a chtěla by za ním běžet. Ale nemůžou. Nemůžou za ním běžet, protože by ho zabily. A Gabriela by to pak, jednou, zničilo. Vzlyky, které se jí vyderou z hrdla jsou hodně podobné vytí. Pláče. Pláče tak dlouho, až má opuchlý obličej a hrozně ji bolí hlava. A nejenom hlava. Taky ruka, jak jí vůbec neulevila. Minuty se přelily v hodiny a když se Gabriel pořád nevrací, plakat přestane. Utře si nos a zvedne se. Odjistí pokoj a odebere se do jejich ložnice. Po chodbách stojí strnulý vlci a zírají na ni. Nechápou co se to děje. Nemá sílu jim něco říct. Zavře za sebou a jde rovnou do koupelny. Nechá puknout sádru a stoupne si pod proud teplé vody. Zakloní hlavu a voda se zase smísí se slzami. Sedne si na kachličky a jak z ní voda odplavuje Ozerův pach, cítí se strašně moc sama. Zrazená, opuštěná, zoufalá. Podívá se dolů, na svoje břicho, jakoby tam měla něco vidět. Nevidí, a přesto tam uvnitř je. Little G.+ Neboj se, +zašeptá, hlas chraplavý pláčem.+ Táta nás má rád, nenechá nás v tom. +A hrozně moc se modlí k tomu, aby to byla pravda.+