od Jade » 19 úno 2020 02:05
Evidentně. +ušklíbne se a sleduje její zápěstí, to rádoby podvědomý protočení mačety, který ve skutečnosti slouží jako velice zřetelný varování, odpověď, s rozmyslem vynesená karta. Její výraz, její pohyby, dělá to zase; zrcadlí jeho samotnýho, kontruje jeho rozpoložení, jeho hranice. Survival move. Pozná ho moc dobře, protože se to sám naučil skoro dřív, než mluvit. Ne být ten, kdo určuje situaci, ale ten kdo se přizpůsobí, přečte situaci a přežije ji. I dneska je to pro něj niterně nejpřirozenější reakce, hrát s kartama těsně u těla, dorovnávat, nedat najevo ani o náznak víc, než je třeba. Jenže jeho současná role vyžaduje víc. Tlak jeho magie ve vzduchu sotva patrně ztěžkne. Je to reakce někoho, kdo překonal mentální zneužívání, manipulaci, nějakou formu nátlaku a týrání ve formativním věku. Zajímavý. Analytická část jeho mysli nepřestává konstantně vyhodnocovat a ukládat ani teď. Možná proto je v nejprazákladnější podstatě celá jejich interakce právě taková; on kreslí tvary, vytyčuje hranice, a ona je dorovnává zevntř, vyplňuje barvama+ Ne, to není ta otázka. +zvedne koutek v úšklebku bez pobavení, jeho oči ji provrtávají, protože oba vědí jaká ta opravdová otázka je. Nakloní hlavu na stranu, snad jako zvědavostí+ Protože o tohle tu přece jde, nebo ne? +roztáhne ruce, aby obsáhl tu spoušť kolem nich+ O tu brutalitu. Provokace. Zkurvený mrtvoly rozesetý po ulicích. +ušklíbne se poněkud jedovatě, skoro jako by mluvil k někomu dalšímu, jako by tušil, že se kromě ní dívají ještě další oči+ Jde o to, abys mě viděla takhle? +zvedne obočí a hlas mu zbarví skoro otrávený pohrdání, podtón mírnýho znechucení nad tou zoufalou neoriginalitou+ Abych si připomněl, co jsi zač. +poslední tři slova protáhne, jako by po nich na jazyku zůstávala slabá pachuť, povlak na jazyku, sklo mezi nima+ A abysme skončili přesně takhle... +dodá skoro tiše, jeho oči pálí chladem, nehtem poklepe na stříbro nože v dlani+ Protože někdo moc dobře věděl... +udělá těch posledních pár kroků k ní, beze spěchu, ruku s nožem u těla, poněkud tvrdě ji přitiskne na zeď za ní. Je to pohyb, kterej už je jim skoro vlastní, ale je to kontrolovaná agrese, skoro líná; něco, čím by se nikdy nezdržoval, kdyby na ni chtěl zaútočit doopravdy, a proto ví, že mu to dovolí. Je to balanc na ostří, ale ještě nepadá, ne. Nepokusí se ji odzbrojit, aby poznala, že jí po krku nejde, ne teď a ne takhle, jen předloktí jí přitiskne na krk, na ty blednoucí podlitiny, a přiměje ji tak trochu zvednout obličej k němu; mohl by ji políbit, kdyby chtěl, je to asi tak pět čísel+ ...že si všimnu otisků těch zubů. A že jsou moc blízko u sebe. +zasyčí tiše, očima sklouzne trochu níž, možná na ostrost jejích špičáků, a možná na její rty, ale ten moment a jakýkoliv si nese náboj přeruší váha jeho slov, jejich implikace, mrazení do morku kostí; špičáky moc blízko u sebe, moc malý čelisti+
I'll wrap my hands around your neck so tight...
...with love.