Jadeova pracovna s knihovnou

Moderátor: Victoria

Re: Jadeova pracovna s knihovnou

Příspěvekod Jade » 30 pro 2019 00:49

+trochu ho překvapí, když se jeho agresi poddá; vždycky ho nakonec poslechla, ale vždycky se taky neopomněla trochu vymezit vůči jeho postupu. v tomhle případě je to ale rozhodně správnej krok, protože mu to umožní vrátit situaci do správnejch kolejí a pevně se chopit otěží. A ta možnost udávat na chvilku tempo je vlastně skoro jako odměna. Koutek se mu lehce zvlní, když se na něm začne pohybovat; evidentně ví, co chce, a nemá problém si to vzít, cože je něco, co spolu sdílí, a taky to je neoddiskutovatelně sexy. Soustředí se na to, jak ho do sebe vtahuje, jak mu gravitace pomáhá brát si ji až na dno, jak hluboko se do ní dobývá. I tenhle vjem se mu zdá znásobený, její nitro je hedvábnější, horkost a vlhkost pohlcující jeho nervová zakončení intenzivnější, všechny smysly zostřené. Rozkoš v něm roste rychle a on nemá důvod ji nějak brzdit, a tak se prostě jen dívá; na její výraz, když se poddává slasti, na plynulý pohyb jejích prsou, když se na něm pohupuje, na to, jak se plně odevzdává jízdě k orgasmu. Když na něm vykřikne a stahy jejího klína mu dají najevo, jak silnou extázi prožívá, pustí její ruku a chytne ji za boky, a ještě několikrát si ji na sebe tvrdě narazí, ze rtů mu uteče tiché zasténání, a s očima upřenýma na její tvář propadne vlastnímu vyvrcholení, hluboko v ní. Ještě chvilku jí pevně svírá boky, se skloněnou hlavou rychle oddychuje, tvář napůl schovanou ve stínu, a když zvedne hlavu, už má dech zase pod kontrolou, ovládá se. Sklouzne jí prsty po stehně skoro v pohlazení, a aniž by přerušil oční kontakt, natáhne ruku. V rohu pokoje, kde předtím byla jenom holá stěna, se objeví dveře z jednoduchého tmavého dřeva. Zatímco se na ni dívá, cosi se mu v očích mění, tím způsobem, který už viděla několikrát, z obyčejnýho ošukám tě na ublížím ti, z lovce na predátora. Přestože ji má pořád na sobě a teprve teď z ní samovolně vyklouzne, jako by už celá jeho mysl byla o krok napřed, a cosi v jeho ramenou se napne tím způsobem, který slibuje bolest. Jeho prsty jí lehce přejedou ze stehna na bok a do podbříšku, a i samotný ten dotek se mění, najednou je v něm cosi majetnického, když jí sklouzne rukou do ještě přecitlivělého klína, lehce ho roztáhne a dvěma prsty do ní vklouzne, jen tak na jeden článek, a ucítí v ní směsici pozůstatků jejich společný rozkoše, a svoje vlastní stopy v jejím lůně. Oči mu dravě blýsknou; než s ní skončí, bude na sobě mít mnohem víc stop toho, že mu na chvíli patřila, a oba to dobře vědí. Nepatrný pohyb jeho prstů dveře pootevře, hladce a tiše, žádný hororový vrzání, a Jade lehce nakloní hlavu na stranu v pozvání a výzvě, troufneš si, upírko? Je to drobný popíchnutí a taky její poslední šance odejít teď, s příjemným orgasmem v krvi, aniž by to kdokoliv z nich zmínil. Jeho poloviční úšklebek a mrazivé plameny v jeho očích dávají jasně najevo, že jestli těmi dveřmi projde, dává mu svolení se vším, co bude chtít. Jade mlčky vyčkává, nechá jí na to rozhodnutí čas, a i potom ještě chvilku sedí v křesle a dá jí prostor se s tím místem seznámit a vybrat si, jak na něj bude čekat. Když projde otevřenými dveřmi, na vteřinu jí vtáhne magie, která prozradí, že se jedná o portál vedoucí kamkoliv se mu zrovna zachce; ta místnost, do které vejde, s jeho pracovnou vážně nesousedí :D. Zařízená je poměrně střízlivě, žádná sklepní mučírna ani červenej pokoj; spíš minimalisticky zařízený prostor bez zbytečných ozdob a okras. Její pravý účel prozrazuje několik háků ve stropě, oka na řetězy ve stěnách, pár jednoduchých neprůhledných skříněk podél jedné z kratších stěn. Část druhé stěny pokrývá zrcadlo, momentálně mléčně zaslepené, takže se v něm nevidí, ani kdyby chtěla. Některá oka na řetězy jsou rozmístěná v jasné struktuře velkého X, jiná nechávájí prostor pro kreativitu, a uprostřed místnosti se od stropu k podlaze tyčí dvě bar připomínající, stříbrem se lesknoucí tyče, které však ze stříbra ve skutečnosti nejsou. Na chvilku je v pokoji sama, jen ona a ticho a pár nebezpečně neutrálních skříněk, a pak se ozvou jeho kroky, klapnutí zavřených dveří, a slabé zacinkání starého známého stříbrného kříže na řetízku, který si natáhl přes hlavu, a jehož ostrá vůně se spojí s pachem stříbra na jeho prstenech. Tetování na prsním svalu pořád slabě žhne, ale nijak si nezadá s chladným, stále ještě zcela kontrolovaným požárem v jeho očích+
I'll wrap my hands around your neck so tight...
...with love.
Uživatelský avatar
Jade
Mág
 
Příspěvky: 856
Registrován: 21 črc 2013 01:56
Bydliště: New York

Re: Jadeova pracovna s knihovnou

Příspěvekod Rebecca Altamirano » 30 pro 2019 20:07

+pomalu vrací dech i tep do normální frekvence, konečky prstů zlehka přeběhne po jeho hrudi, ale tetování se opět pečlivě vyhne. Už to nechce pokoušet znovu. Sleduje, jak se výraz v jeho očích mění a když ji krátce polaská prsty v klíně, zachvěje se a tiše zavrní. Vnímá slabý závan magie a objevení dveří jí neujde. Dívá se, jak se pootevřou a je to jako lákání můry do plamenů; vstane z něj a pomalu k těm dveřím vykročí. Cítí magii na kůži, jako drobné brnění statické elektřiny a ví, co to znamená. Ta místnost není tady. Po páteři jí přejede slabé zamrazení; váhá mnohem déle, než kdykoliv předtím. Ptá se sama sebe, jak moc mu opravdu věří; věří mu natolik, aby vešla někam, kde ví, co se bude dít a bez ohledu na to, jak moc to chce, nejen že nikdo nebude vědět kde je, ale nebude to vědět ani ona sama. Zhluboka se nadechne a udělá ten poslední nutný krok, aby překročila práh. Magie ji pohladí po kůži, až se slabě zachvěje a pozorně se po pokoji rozhlédne. Oceňuje, že jí i teď dává čas. Lehce se dotkne prsty jedné z vysokých stříbrných tyčí, i když ví, že stříbrné nejsou, necítí to z nich. Pak ticho naruší jeho kroky, přídá se i pach stříbra; klapnutí zavřených dveří a známá kombinace strachu a vzrušení jí v břiše utvoří tvrdý uzel. Dýchá trochu mělčeji, ale když se k němu pomalu otočí a podívá se mu do těch ledově modrých a přesto žhnoucích očí, už zná odpověď na svoji otázku. Ano, ač tomu napůl sama nevěří, tak ví, že mu věří natolik, aby to riskla.+
I become one with my demon
My dark side keeps me alive
Become one with my demon
Let the beast outside of my mind
There are two sides to everyone
I have become one
With my demon
When I’m bleeding
The pain lets me know
Just how much I need it
Uživatelský avatar
Rebecca Altamirano
VIP Member
 
Příspěvky: 4872
Registrován: 28 pro 2008 21:42
Bydliště: New York City

Re: Jadeova pracovna s knihovnou

Příspěvekod Jade » 30 pro 2019 23:28

+sleduje její záda, když míří ke dveřím, a její váhavost mu neujde, provrtává očima její páteř, jako kdyby byl na lovu, a když překročí práh a on ucítí to kratičký magický vzepětí, a je to jako šlehnout si přímo do žíly, to vědomí, jak moc se kvůli němu překonala. Cestou za ní si zapne kalhoty, a když mu na hrudi spočine chladný stříbrný kříž, jako by vklouznul do určitý role, do čehosi známýho a vzrušujícně povědomýho. Nasadí si několik prstenů, a za pas zastrčí svou oblíbenou dýku s příměsí. Místnost není nijak velká, ale nepůsobí klaustrofobicky, přesto jako by v tom prostoru její obavy mohl vdechovat, vyzařují z ní ve vlnách; rty mu zvlní úšklebek+ Ublížím ti... a hodně. Ale kdybych tě chtěl mrtvou, nedělal bych kolem toho takový drama. +protáhne skoro s náznakem pobavení. Přeměří si ji očima, jako by něco odhadoval, a pak otevře první ze skříněk a vytáhne dva lesklé kovové kolíky, asi dvě stopy dlouhé, koutek se mu lehce zvlní, jako by si představoval, kam všude je může strčit :D a teprve teď si může všimnou, že na vnitřní straně mají ty dvě tyče sérii otvorů, skoro jako posilovací stroj. Vybere si dva otvory naproti sobě a do každého z nich vsune jeden z kolíků ve vzdálenosti pěkný kus nad její hlavou. Tyče jsou od sebe tak akorát daleko, aby se mohla postavit mezi ně, a každý z nově vytvořených výstupků, nebo snad rukojetí, se nachází přesně tak daleko, aby se musela natáhnout trochu na špičky, aby se jich chytila+ Ruce. +přeruší její myšlenky a představy jeho hlas jako tichý ostrý prásknutí bičem; zatímco si prohlížela svoje nový místo, vytáhl ze skříňky její starý známý speciálně upravený kožený pouta, možná jsou ještě cítit její bolestí. Počká, dokud sama nenatáhne ruce, a pak jí je pomalu, metodicky nasadí; je to jen další z vrstev, kterými se mu odevzdává, a klouže hlouběji a hlouběji. Řetěz mezi pouty je ale tentokrát delší než obvykle, a když Becca zaujme svoji polohu mezi tyčemi a chytí se rukojetí, zahákne Jade řetěz z hák nad ní na stropě. I kdyby ji slabost nebo vyčerpání přiměly se pustit, řetěz ji tak udrží... když ne vestoje, tak rozhodně alespoň v kleče. Pro její ramena by nicméně ten krok moc příjemnej nebyl. Pomalu ji obejde, jim oběma tak dává čas si na tu situaci zvyknout, a vstřebává všechny vjemy, který z ní cítí; pohled na ni, vůni její touhy a strachu, svůj vlastní pach, který na ní pořád ulpívá, chvilkoý slabý třas v jejích svalech, jak si zvykají na novou pozici, prohnutí jejích zad, k němuž ji tenhle postoj nutí, její zrychlený dech. Jeho vlastní dech se trochu prohloubí, ale tep si udržuje klidný a stabilní, vplouvá do toho stavu zostřeného soustředění+ Roztáhni nohy. +přikáže tiše, nepotřebuje zvyšovat hlas, aby jí ta slova okamžitě vklouzla pod kůži a tón jeho hlasu se jí zaryl do morku kostí+ Ještě. +protáhne, a pokračuje, dokud nestojí rozkročená natolik, že se kotníky dotýká kovových tyčí, které ji obklopují jako slavobrána. Teprve pak ze skříňky vytáhne o něco větší kožená pouta, téměř identická s těmi zápěstními, jen očividně určená na kotníky. Jade sleduje její výraz, hledá každý záchvěv reakce, a až potom se skloní a navleče jí je kolem kotníků. Nepoznamená nic o tom, že by na nich bylo stejný magický překvápko se stříbrnými ostny, může se nechat překvapit. Tentokrát je ale nespojuje řetěz, každý kožený nákotník má svůj vlastní, a Jade ho použije, aby ji připoutal ke každé z tyčí, ne moc pevně, ale dostatečně. Sklouznou na kolena jí nezabrání, ale rozhodně jí nedovolí dát nohy k sobě, stisknout stehna a ukrýt svůj klín před jeho pozorností. Závan vzduchu na těch citlivých, stále ještě vlhkých místech ji na to rozhodně upozorní. Jade o krok poodstoupí, jako umělec kriticky hodnotící vlastní dílo, a záblesk v jeho očích prozradí, že se mu líbí, co vidí. Pomalu ji obejde a zůstane stát za ní, přitiskne se k jejím zádům, takže může cítit horkost jeho kůže, o něco teplejší tam, kde má tetování, a taky obrys jeho kříže, kterej se jí hladově přisaje mezi lopatky. Jeho rty jí sklouznou na krku, za vlasy jí lehce nakloní hlavu na stranu, a pohybem ruky nechá mléčně bílý zrcadlo zprůhlednět, aby na sebe viděla, tak jak ji vidí on; jak tam stojí, v podstatě roztažená do X, jako kdyby vážně byla přivázaná k ondřejskýmu kříži, jenže nemá za sebou jeho oporu, jen ohraničení dvou tyčí nalevo a napravo, zranitelná a přístupná jeho péči zezadu i zepředu. Na ňadrech a dekoltu má znatelné stopy jeho předchozího laskání a zubů, rty má napuchlé a v očích cosi nepojmenovatelnýho. Místo stěny nebo kříže za ní stojí on, jednu ruku v jejích vlasech, druhou na jejím břiše, a pomalu s ní klouže dolů, neomylně najde ten hrbolek v jejím klíně, co ji nutí zasténat, a beze spěchu ji začne laskat+ Řekni mi co vidíš. +zašeptá jí do kůže, jeho hlas svléká další z těch vrstev jejího bytí a dotýká se čehosi hluboko v ní, jazykem polaská to místo pod uchem+ řekni mi... co chceš. +dodá a jeho dech ji přitom skoro pohladí, nebezpečně svůdnej, jeho prsty zabloudí ke vstupu do jejího těla, chce ji slyšet, než přestane být schopná dát dohromady větu, chce, aby to dala do slov a přiznala jim oběma, co chce její tělo, její mysl, její duše, a chce se jí dívat přes zrcadlo do očí, až to vysloví. Teprve pak ji pomalu pustí, vlhké prsty si otře o její bok, a z kapsy vytáhne známý černý šátek, natáhne ruce dopředu, před její tvář, a s pohledem upřeným do její tváře ji zbaví i zraku a Beccu pohltí tma. Jeho přítomnost může pořád vnímat za sebou; kříž, kterej se jí otře o kůži s každým jeho přemístěním, pohyb jeho svalů, pod kůží, teplo, co z něj sálá, a tichá slova u jejího ucha, která se obtočí kolem její duše, jako tichý zaklínadlo, který vždycky odstartuje hru, a zároveň povolení pro ni se rozpadnout na prach. Neexistuješ. Neexistuje čas, neexistuje strach, neexistuje tvoje já. Je jenom bolest, rozkoš, a odevzdání.+
I'll wrap my hands around your neck so tight...
...with love.
Uživatelský avatar
Jade
Mág
 
Příspěvky: 856
Registrován: 21 črc 2013 01:56
Bydliště: New York

Re: Jadeova pracovna s knihovnou

Příspěvekod Rebecca Altamirano » 01 led 2020 03:13

+při tom jeho úšklebku se jí na okamžk krátce, vztekle zableskne v očích, ale pak jen pokrčí lehce rameny+ Já vím. Ale strach nepracuje s logikou ani racionalitou. +poznamená suše+ Tohle vlastně spíš vypadá, že se nebojím dostatečně...+podívá se významně kolem a pak se mu znovu zadívá do očí+ Jsem tady, nahá, úplně beze zbraní, přičemž ty zůstaly bohovévědí kde. A ani nevím, kde jsem...+když to takhle vyjmenuje, najednou to vypadá jako opravdu hodně blbý nápad. Ale dobře si uvědomuje, že je to přesně tak, jak řekl. Takhle ji nezabije. Přinejmenším ne záměrně...Sleduje ho pohledem, když přejde k jedné ze skříněk a zadívá se na předměty, které drží. Nedá nijak najevo, co si myslí, stejně jako on, i ona se teď má plně pod kontrolou. Prozatím. Stará známá pouta samozřejmě pozná a když natáhne ruce, aby jí je nasadil, dívá se mu do očí; bez slova, zdánlivě bez nejmenšího vzdoru, i když před každým vyplněním jeho příkazu si dá několik vteřin, několik úderů srdce, kdy se na něj jen dívá, jakoby přemýšlela, jestli poslechne, nebo ne. Prostě proto, že může. Postaví se mezi tyče, zvedne ruce a chytí se za výstupky, které vytvořil. Vzhlédne a sleduje, jak řetěz zahákne za hák nad její hlavou a srdce se jí rozbuší trochu rychleji. Zhluboka se nadechne a přinutí se trochu se uvolnit, protože ví, že jestli zůstane napjatá, brzo ji začnou bolet všechny svaly, od zad, přes ramena až po paže. Pomalu, kontrolovaně vydechne a současně s tím se uvolňuje, zavře oči a cítí, jak ji napětí v zádech a ramenou trochu polevuje. Jeho další příkaz způsobí, že se slabě zachvěje; je to skoro až podvědomá reakce jejího těla na tenhle jeho tón, na jeho hlas, když říká tyhle věci. Rozkročí se, oči pořád zavřené, ale když řekne “ještě”, otevře je a podívá se na něj. Přitiskne kotníky k chladnému kovu a dech se jí prohloubí ještě víc; cítí se odhalená, jakoby až teď byla úplně nahá a skutečnost, že to tak zůstane, dokud on bude chtít, způsobí, že se jí břišní svaly trochu zachvějí, sevřou se, jakoby musela chvíli bojovat s nutkáním dát nohy zase k sobě. Znovu pomalu vydechne a zadívá se přímo před sebe, do zamlženého zrcadla. Přiměje se zůstat uvolněná, což je o trochu těžší, když ji obejde a postaví se za ni. Zachvěje se, když se k ní přitiskne a při kontaktu své kůže se stříbrným křížem sebou trochu trhne a tiše zasykne; stříbro se teď její kůží propaluje pomaleji než dřív, ale i to stačí, aby nechalo stopy déle, než cokoliv jiného. Podvolí se tahu jeho prstů ve svých vlasech a nakloní hlavu bokem; do zrcadla se stále dívá a když teď náhle zprůhlední, na chvilku jí ten pohled téměř připraví o dech a má co dělat, aby se přinutila zůstat bez hnutí; je to tak vzrušující a dekadentní pohled, až cítí, jak znovu zvlhla. Neschopná odvrátit pohled sleduje jeho ruku, klouzající po jejím břiše níž, až dospěje do svého cíle a začne ji laskat s pečlivostí, cílevědomostí a určitou mírou krutosti, která je mu vlastní. Kousne se do rtu, ale přesto jí ze rtů unikne zasténání. Prsty pevněji sevře výstupky, kterých se drží, teď spíš jako záchraných kotev, než něčeho, co jí brání v pohybu. Tělo má stále rozcitlivělé skoro až bolestivě a nepřekvapí ji, že teď už jí oči znovu zezlátly. Dívá se jak jeho prsty mizí v jejím klíně a musí se soustředit na to, co říká. Najde v zrcadle jeho oči, které jí v tom paradoxně pomůžou.+ Chci, abys mi ublížil. Chci abys mi dal všechno, co potřebuju. +vydechne a tělem jí proběhne zachvění, jak se uvnitř ní dotkl toho správného místa+ A i já ti dám všechno, co potřebuješ...+dodá sevřeným hlasem, ale nepřestává se mu dívat do očí, dokud ji o zrak nepřipraví černý hedvábný šátek, kterým jí zakryje oči. Skloní trochu hlavu, až jí několik kratších pramenů lemujících její tvář, sklouzne přes rameno. Pod krátkými doteky stříbra na kůži sebou pokaždé slabě trhne, ale ze všeho nejvíc se soustředí na jeho hlas a slova, která se jí vpíjí do kůže; rozpouští její vědomí, všechno nepodstatný, až zůstane jen ona, odhalená až na dřeň, ale připravená na všechno...+
I become one with my demon
My dark side keeps me alive
Become one with my demon
Let the beast outside of my mind
There are two sides to everyone
I have become one
With my demon
When I’m bleeding
The pain lets me know
Just how much I need it
Uživatelský avatar
Rebecca Altamirano
VIP Member
 
Příspěvky: 4872
Registrován: 28 pro 2008 21:42
Bydliště: New York City

Re: Jadeova pracovna s knihovnou

Příspěvekod Jade » 01 led 2020 22:23

+Strach nepracuje s logikou. Zlehka se jí pousměje do kůže na krku+ Pořád se mně bojíš? +protáhne pobaveně cestou prsty do jejího klína.Good. Měla by. Ještě chvilku ji pomalu, líně laská, aby si zvykla na tuhle polohu, smyslovou deprivaci, zvláčněla mu v prstech, uvolnila se a přestala myslet. Dívá se přitom na jejich odraz naproti, jak se jí změní držení těla, rytmus dýchání. Na to naprostý odevzdání, který vyzařuje. Ale ještě to není dost, ještě ne. Trochu se od ní odtáhne a pustí ji, horkost jeho těla zmizí a na kůži jí z toho nečekanýho kontrastu s chladným vzduchem vyskočí husí kůži. Pomalu ji obejde a vychutnává si ten pohled, v hlavě mu zní její slova, nahá a beze zbraní, tady a teď, a chce, aby jí ublížil. Soustředí se na ten výhled před sebou, na to, jak si lehce přešlápne, svaly na zádech se jí zavlní, rty se jí pootevřou; a taky na pravidelnost svého dechu, na dravost těch plamenů v sobě, a jak jim musí povalovat pomalu a stabilně, aby neprotrhly hráz. Zastaví se za ní a letmo ji phladí konečky prstů po páteři, od šíje až po bedra, a zase zpátky, sleduje výstupky obratlů a jizvy, na které narazí, a pak, aniž by vynechal byť jen sekundu, jeho prsty nahradí hrot dýky. Lačně ji popálí hned nahoře, kde končí linie jejích vlasů, a klouže dolů; perfektně ostrá, takže jí kůží projede jako máslem, ani nemusí moc zatlačit, v pečlivě rovné lince sjede až dolů, kolem spálenin od kříže. Další vede kolem její pasu, dokola, v precizním okruhu. Její pokožka se ani moc nebrání, a na smetanové kůži se jí zalesknou karmínové kapky krve, a pomalu následují jeho postup, stékají po její kůži a zanechávají za sebou rudé cestičky. A pak zapíchne dýku kamsi pod její lopatku a několika promyšleně vedenými tahy čáry pospojuje, ANGER. SCREAM na levý bok, kopírujíc jeho křivku. ALONE, podél vnitřní strany její paže; BROKEN nad linkou klíční kosti. PASSION mezi jejími ňadry směrem dolů, dech se mu prohloubí ještě víc, čelist má pevně sevřenou. CONTROL, téměř jako náhrdelník kolem jejího hrdla, FEAR nad pupík, HURT propletené s jizvami na jejích předloktích. Všechny smysly zostřené, má pocit, že skoro může slyšet, jak se krev dychtivě vyhrne z řezů a zaplaví písmena, na moment je přiměje jí na kůži krvavě zazářit a pak je rozmaže, jak začne stékat dolů. Vnímá každý záchvěv její reakce, zvuky, které jí unikají ze rtů, cílevědomě jimi přiživuje ten tlak v sobě, ale ovládá se. TRUST přijde nad výstupek pánevní kosti, SUBMISSION na řádek vytvořený kolem jejího pasu, SLAVE na stehno. Pokrývá její tělo písmeny, někde menší, jinde větší, přesně tak hluboko, aby hojení nepřišlo okamžitě, a čím hustší je jeho síť slov, tím pomaleji se hojí. Vzadu na jazyku cítí ten železitý podtón vůně krve ve vzduchu, jako by zaplnila celý pokoj, skoro až dusivě; přidá SUFFOCATE na bok a FATHER na žebra, tam kde kůže leží skoro na kosti, a kde to zabolí dvojnásob. HUMILIATION těsně nad zadek, POWER pod pravé prso, SENSITIVE přímo na citlivý kopeček, nebezpečně blízko bradavky. Osekává z ní nánosy reality a emocí a nechává jen její nejčistší podstatu, aby pak mohl rozbít i tu. Zaplňuje kanvas její kůže, nechává slova splétat se dohromady, pokrývá její kůži tím, co je pod ní, a nechá ty emoce, koncepty, pravdy, vyvěrat z jejího těla společně s krví, nechává je odtékat, mizet, odplout. ABANDONED, WHORE, INSUFFICIENT, BEAST, DESIRE, USED, EXHAUSTED, ORGASM, SHAME, HUNGER, KILLER, RESPONSIBILITY, LONELY, SCARED, EMPTY, DEATH, FAULT, WORTH, REALITY, FIGHT, GUILT, VAMPIRE, pod její kůží i na povrchu, HATE, CONFIDENT, MONSTER. Nepřestane, dokud nevypadá jako dekadentní umělecký dílo, dokud její receptory nezaplaví bolest do té míry, že ji skoro přestane registrovat; dokude necítí, že se mu prsty na dýce trochu chvějí a čelisti ho skoro bolí, jak pevně je svírá. Místo mezi pánevními kostmi, na měkké kůži podbříšku, nezabraly slova, ale cosi jako symbol, trochu neplánovaně mu vytanul na mysli, okrouhlý a propletený, dosahuje nebezpečně nízko, ale ne tak nízko, aby se stříbro dotklo jejích nejcitlivějších míst. Na moment zachytí svůj vlastní pohled v zrcadle, svůj výraz, temnotu v očích. A za sebou ji, svým způsobem děsivě dokonalou, písmena na její kůži křičí, odplavují z ní její špínu, a možná i jeho špínu? Otočí se, aby ji měl před sebou v plný kráse, zakrvácenou, rozechvělou bolestí, na jiný dimenzi vnímání; i přes šátek na očích jí ve tváři jasně čte emoce. Pomalu k ní dojde, jeho kroky v místnosti rezonují, i když je bos. Ostřím dýky jí naplocho nadzvedne bradu, aby zvedla tvář k němu, stříbro ji popálí, a hned vzápětí tu ostrou bolest přehluší jeho rty, když si vezme její ústa v polibku, dravě, ale kontrolovaně. Líbá ji dráždivě, provokativně, tak trochu tvrdě, ale účelově, jako kdyby se jejího těla zmocňoval víc než jedním způsobem. Dlaní jí sjede po boku, přečte prsty slovo SCARS, jako braillovo písmo, a vychutná si, jak sebou škubne, pokračuje na zadek a trochu ho sevře, natiskne ji k sobě, klínem na klín, a na hruď se mu přitom obtiskne několk slov z její kůže; nepřestane ji líbat, dokud mu bezmocně nezasténá do rtů, a teprve pak odtrhne rty od jejích. Jeho prsty čtou na jejím těle, překvapivě něžně, ale čerstvé rány na jejím těle přece jen protestují, přes ruce mu stéká její krev, a vzhledem k množství ran nijak zvlášť nezvolňuje, směřuje dolů, níž a níž, stejně jako jeho doteky, přes symbol v jejím podbříšku, a když se dotkne jejího klína a zjistí, že je ještě pořád vlhká, rty mu zvlní úšklebek. Rezervy tu zjevně pořád jsou. Dívá se na to drobný tělo před sebou, občas protknutý slabou křečí, ať už bolesti nebo slasti; sklouzne na kolena, tenhle symbolismu je ochotnej snést. Palci lehce rozhrne její klín, má ji přímo před sebou, vzrušenou a zmučenou; doteď se tomu místu mezi jejími stehny vyhýbal, ale teď to hodlá napravit. Tam dýku pustit neplánuje, a i teď ji odloží na zem, nechá ji cinknout o podlahu. Místo chladného ostří ucítí na obnažené citlivosti nejdřív jeho dech, slabé fouknutí, a pak na ni nečekaně zaútočí jeho jazyk, přisaje se k jejímu klínu a laská ji, intenzivě, dráždivě a promyšleně, jeho prsty proniknou do ní a najdou to místo, z kterýho šílí. Střídavě zvolňuje a přidává, a nedovolí jí vystoupat na vrchol a přepadnout přes okraj, vždycky ji dovede tak blízko, že se může propasti podívat do očí, ale než jí tělo zachvátí křeč, trochu se stáhne, jeho doteky zpomalí, jen natolik, aby ji udržoval v permanentním napětí podobnýmu šílenství. Erekce ho v kalhotách tlačí, ale teď ji odsune do pozadí, vnímá jen její chuť na jazyku, a velmi ostře si uvědomuje krev, která jí po těle stéká i přes podbříšek, a že vlhkost, kterou jí v klíně slízává, chutná i trochu železitě+
I'll wrap my hands around your neck so tight...
...with love.
Uživatelský avatar
Jade
Mág
 
Příspěvky: 856
Registrován: 21 črc 2013 01:56
Bydliště: New York

Re: Jadeova pracovna s knihovnou

Příspěvekod Rebecca Altamirano » 02 led 2020 20:34

Asi nějaký zbytky pudu sebezáchovy. +poznamená s nepatrným úšklebkem a vypadá to, že nemá nijak velký problém s tím, to přiznat; nic víc k tomu nemá co říct, z části proto, že se soustředí na mnohem zajímavější věci, než mluvení. Pomalu, zhluboka se nadechne a zatímco stejně pomalu, kontrolovaně vydechuje, upřeně sleduje jeho ruku ve svém klíně, jak v ní pomalu ale jistě znovu rozdmýchává tu známou, spalující bouři rozkoše. Ví ale, že velmi brzy ji nahradí symfonií bolesti, až nebude schopná odlišit jedno od druhého. Netrvá to nijak dlouho, tělo má pořád vydrážděné, klín citlivý až bolestivě a po chvíli ji ze rtů splyne první tiché zasténání, které ztlumí zkousnutím spodního rtu. Trochu se narovná a zaposlouchá se do zvuků, ve snaze odhadnout, co dělá, kde je a k čemu se chystá, i když ví, že přinejmenším to poslední nemá šanci odhadnout. Pevně rukama sevře výstupky, kterých se drží, ale dává si pozor, aby nijak neškubla za pouta; stříbrné ostny by prozatím ráda vynechala. Pod náhlým a nečekaně lehkým dotekem jeho prstů na páteři sebou trhne, ale hned zase znehybní a snaží se uvolnit; už teď začíná cítit mírné pnutí v ramenou, přestože má oporu a může se držet, ale ruce má pořád dost vysoko na to, aby to bylo dlouhodobě pohodlné. A pak náhle jemnost jeho prstů nahradí ostrá bolest stříbra a první říznutí, tak nečekané, až sebou škubne a tlumeně vyjekne. Okamžitě se znovu kousne do rtu, i když ví, že velmi brzy už výkřiky zadržet nedokáže, ani kdyby chtěla. Sevře teď výstupky v prstech tak pevně, až jí zbělají klouby, dech se jí prohloubí a pod šátkem křečovitě stiskne víčka k sobě; jak přemáhá bolest je poznat i na pevně stisknutých rtech; cítí, že se říznutí nehojí, jak do rány okamžitě pronikne stříbro a proces hojení zpomalí. Že to jsou znovu slova si uvědomí až u čtvrtého, nad její klíční kostí a to je chvíle, kdy se zasténáním dlouze vydechne a konečně se té bolesti poddá, přijme ji do sebe a nechá ji, aby ji zcela ovládla. Skloní hlavu a drží se teď za výstupky celou vahou, v podstatě na nich visí, ale pořád se snaží zabránit tomu, aby se pověsila do pout, protože odměnou budou stříbrné ostny v zápěstích. Snaží se dýchat pravidelně, i když je to čím dál těžší, jak si stále stejně ostrá, intenzivní bolest krade veškerou její pozornost. Cítí, jak jí krev stéká po těle v množství pramínků, některá slova dokáže odhadnout, ale většinu ne, počítat přestala u desátého a to z větší části proto, že si nemohla vybavit jaké číslovky následují... Netuší, jak dlouho to mohlo trvat, ale má pocit, že na těle snad nezůstalo jediné místo, které by nezdobilo nějaké slovo, jen pozná, že v podbřišku to je symbol, stříbro ostře pálí a hojení se zastavilo už dávno. Také si uvědomí, že už se nedrží za výstupky a v poutech už visí, ramena bolestivě vyvrácená. Olízne si rty a ochutná z nich vlastní krev; prokousla si spodní ret na dvou místech a taky neví kdy se to stalo. Zpoza pout jí stéká krev ze zápěstí probodnutých stříbrnými ostny, tiše jí stéká po pažích dolů a spojuje se s desítkami dalších více či méně krvácejích ran. Do šátku se vpily slzy a několik jich vyklouzlo i spod něj, stekly po tváři a na prchavý okamžik ostře zaštípaly v ranách na krku, téměř to ale necítila. Bolest se stala její součástí, starou známou, nejlepeší a nejvěrnější kamarádkou. Přinutí své rozbolavělé tělo narovnat se, řetěz spoující pouta obtočí prsty a přitáhne se, aby získala lepší stabilitu. Ani kdyby chtěla, nedokáže zadržet bolestné zasténání, mohla by přesně popsat, které sotva uzavřené rány znovu začaly krvácet a křečovité zachvění jí projede celým tělem. Vzápětí zjistí, že to byl dobrý nápad, protože se jí dotkne v klíně a kontrast slasti s předchozí bolestí způsobí, že znovu zasténá; a pak vezme její klín útokem, až sténá rozkoší nepřetržitě, svíjí se pod jeho doteky, nakolik jí to pouta dovolují, což je ale skoro vůbec. Každým okamžikem už si myslí, že do té propasti musí spadnout, ale pokaždé ji stáhne zpátky, nedovolí jí k tomu uvolnění dospět a po chvíli už jí ze rtů unikají spíš vzlyknutí, rozkoší, ale i frustrací a vztekem prodchnutá zakňourání.+ Zabiju tě...ty bastarde...+podaří se jí ochraptěle procedit skrz zuby mezi několika zasténáními; bolest z desítek, možná spíš stovek řezných ran, jakoby nepatrně ustoupila do pozadí, i když sebou trhne pokaždé, když se některé z nich dotkne a do výkřiků slasti pronikne další spíš bolestný; ani bolest už ale nedokáže utlumit rozkoš, která jí stoupá celým tělem a soustředí se v jejím klíně, spíš naopak a má pocit, že jestli s tím mučením jejího už téměř bolestivě vydrážděného klína brzo nepřestane, nejspíš definitivně zešílí...+
I become one with my demon
My dark side keeps me alive
Become one with my demon
Let the beast outside of my mind
There are two sides to everyone
I have become one
With my demon
When I’m bleeding
The pain lets me know
Just how much I need it
Uživatelský avatar
Rebecca Altamirano
VIP Member
 
Příspěvky: 4872
Registrován: 28 pro 2008 21:42
Bydliště: New York City

Re: Jadeova pracovna s knihovnou

Příspěvekod Jade » 04 led 2020 18:26

+Jo. Ten moment, kdy jí poprvé prořízne kůži a ona sebou zaškube ve snaze zpracovat ten útok na vlastní tělo, to se prostě nepřejí. Uloží si ten pohled mezi diapozitivy ve svojí paměti, a pousměje se. Je fantasticky citlivá, a když se promyšlený krutosti jeho doteků takhle stoprocentně odevzdá, dokáže na něj hrát jak na hudební nástroj. Její frustrace je ve vzduchu skoro hmatatelná; ohne v ní prsty přesně tím správným způsobem, a cítí, jak se mu třese pod rukama. Už to není jen touha, ale potřeba, hluboká niterní potřeba dosáhnout určitý formy vykoupení. Koutek se mu zkroutí v úšklebku, může to cítit v klíně, a najednou jsou jeho prsty pryč, a mezi stehny má jenom vzduch+ To jsou celkem silný slova na nekoho ve tvojí pozici. +poznamená jeho hlas těsně u jejího ucha; nehtem obkreslí prostřední S ve slově Submission a přiměje ho znovu krvácet. Dívá se na ni do zrcadla, jak tam napůl stojí napůl visí, naprosto vystavená jeho rozmarům, rozpálená skoro doběla, rozdrážděná a rozdivočelá, kdyby do ní teď proniknul, nejspíš by vybuchla ještě než by přirazil na dno; krvácí pro něj a vlhne pro něj a obojí hodlá vybičovat ještě mnohem dál. Vnímá ten oheň i v ní, možná to je ten důvod, proč někde uvnitř cítí potřebu si ji podmanit, jen na chvilku, a přimět její požár hořet podle jeho pravidel. A vzhledem k tomu, že si umí představit, co přesně by jí mohl udělat... je to kurva zvláštní forma masochismu. Sleduje, jak prudce oddychuje a snaží se udržet pohromadě, hlavu skloněnou, vlasy spadlé do tváře, ukazováčkem se dotkne mokré cestičky na jejím obličeji; na jazyku mu chutná slaně. Ne, nebude se před ním schovávat. Bude mu vystavená ve všech smyslech toho slova. Vplete jí ruku do vlasů a škubne jimi dozadu, aby se musela narovnat. Pásek mu do ruky vklouzne skoro sám, ani si neuvědomuje, že by tu myšlenku vyslal; jeho magie jakoby bublala pod povrchem, stejně nabuzená a na hraně jako on sám. Utáhne jí ho kolem krku; ještě tam m od předtím slabounkou růžovou stopu, kterou může použít jako šablonu, a konec pásku zahákne k řetězu, do háku na stropě, takže jí kůže udržuje hlavu vzpřímenou a její tvář odhalenou jeho pohledu. Pomalu ji obejde kolem dokola, dotýká se písmen v některých slovech, vychutnává si ten pohled a každý záškub v jejím těle, a zároveň kontroluje sám sebe, rychle prozkoumá svoje rozpoložení a sebekontrolu. Otevře jednu z dalších skříněk, oči mu blýsknou. Rukojeť mu padne tak akorát do ruky, sevře ji v prstech, a otočí se k ní. V napětí jejího těla čte očekávání, nejistotu, obavy; ví, že cítí pach stříbra, intenzivnější než předtím, protože už nejde jenom o příměs. Lehce prsty pohladí všech devět stříbrných řemínků s drobnými uzlíky na konci. Je zachycená v tom delikátně ambivalentním stavu, když se její tělo instinktivně obává bolesti, ale její duše po ní touží a chce jí vyjít vstříc. Cítí z ní tu potřebu, jako by nepojmenovatelně vyzařovala ve vlnách z jejího nitra a rezonoval s čímsi v něm, s jakýmsi hluboko pohřbeným nutkáním, které se mu celkem úspěšně daří krotit. Srdce mu teď buší rychleji a svému pohledu v zrcadle se vyhýbá. Hojení její kůže jde pomalu, ale některé rány už se přece jen začínají zacelovat, z některých slov brzy budou jizvy a pak vyblednou, a jejich význam se jí vpije zpátky pod kůži... ale tolik času jí nedopřeje. Natáhne ruku a seznámí ji se svojí speciálně upravenou devítiocasou kočkou; řemínky jí jen lehce sklouznou po boku, ani nemusí vyvinout moc snahy, a linky tvořící slovo SCREAM se spijí, znečitelní. And scream she does. Jednotlivé řetízky k její kůži přilnou a zanechají po sobě ostrou bolest a spálenou kůži, a její reakce ho nijak nezklame. Zastaví se za ní, záda se jí chvějí napětím, jak sama ví, že přijde další bolest, vnímá Jadea za sebou, ale nemůže se skoro pohnout; napřáhne se a uhodí ji doprostřed zad. znovu a znovu, beze spěchu, nechá ji každou ránu procítit, prožít každý úder od krátkého zasvištění vzduchem, chvilky, kdy se jí stříbro hladově zakousne do kůže, krátký moment klidu, než znovu napřáhne. Pomalu a systematicky ničí všechna slova, která do ní vepsal, všechny ty jistoty a nejistoty, nálepky a definice, které dávaly dohromady její já, a kterými ji poznamenal; ted ztrácí tvar a význam, mizí, a s nimi i její moc nad ní. Přestože fyzicky nemůže nic, než se tomu poddat, jako by s každou ránou rozbíjel neviditelná pouta okolo jejího já. Jako by pokaždé, když stříbrné uzlíky roztrhnou tenkou pokožku, a bolest ji odnese o kus hlouběji do temnoty, spaloval všechny mosty, co ji vážou k realitě. S každým pramínkem krve, který jí steče po kůži a připojí se k malé kaluži pod jejíma nohama, jako by zároveň přestávala existovat. Mizí závaží minulosti a strach z budoucnosti, mizí obavy, fobie a hrdost, mizí všechno, čím definovala sebe sama a čím ji definovali ostatní, mizí tahle místnost i on, bastard, kterýho zabije. Je jenom bolest, zalije ji jako všeobjímající vlna, zaplní každý milmetr v ní, a neponechá prostor ničemu jinému, kromě tvrdého uzlu rozkoše, což je totéž, jenom v jiném odstínu. Všechno zredukované do jednoho vjemu, který je zároveň tisíc vjemů, je to nic a všechno najednou, malý výbuch vesmíru v jejím těle; a i její tělo ztratí hranice, už nepatří jí, ale bolesti, a skrz bolest jemu. Tentokrát ji nepotřebuje přimět to říct, nepotřebuje jí to vepsat do kůže, protože to oba vědí s naprostou jistotou. Patří mu. Too much, napadne ho v zajetí toho tranzu. Jeho ruce se pohybují se skoro nepatřičnou lehkostí,jistě, s precizním množstvím síly a míry. Vynechává jen její obličej a klín, soustředí se na každý svůj nádech i výdech, aby se udržel nad hladinou; aby on sám mohl kontrolovat, kdy a jak hladina stoupne. Ramena ho bolí napětím, všechny svaly má stažené snahou udržet si kontrolu, skoro jako kdyby se z něj cosi pokoušelo dostat ven a jediná věc, která v tom brání, je jeho vůle. Too much, ale pro něj nebo pro ni? Pořád vnímá její dech, tep, každý záchvěv, stejně ostře, jako by šlo o jeho tělo; už mockrát navíc dokázala, že její tolerance je trošku jinde, ale... teď jí tělo křižují tenké dlouhé rány od řetízků, slova dávno přestala být čitelná a její výkřiky a pach krve zahltil celý pokoj; proniká mu do pórů, zaplňuje všechny smysly, a spolu s ním i ten vodopád jejích emocí, to uvolnění, co z ní vyvěrá. Jo, je to rozhodně too much. Na moment ho napadne, že by to tady měl ukončit. I kdyby existovalo nějaký safeword, ona nevypadá, že by byla ve stavu ho použít. Pulzující tvrdost v jeho kalhotách se dožaduje svýho uvolnění, jeho tělo i mysl je na hraně, a ví, že teď už ten ventil povolit musí, ale poprvé po dlouhý době si není úplně jistej, jestli je to dobrej nápad. Naposledy se rozpřáhne, stříbro ještě jednou tvrdě polaská její kůži, a pak přestane. Slyší jen bušení tepu ve vlastních spáncích a její trhaný oddechování. Podívá se na poněkud zakrvavený stříbro ve svojí ruce, a přiměje se pomalu odlepit prst po prstu. Dlaň má mokrou potem, další kapky ho šimrají na čele a hruď se mu leskne. Neřekne nic, slabiky se mu na jazyku jaksi nechtějí změnit do slov, a ona stejně nejspíš momentálně není schopná koherentní debaty. Natáhne se a vyhákne pásek i řetěz jejích pout ze stropu. Bolest si vzala svůj díl, a teď je čas přimět ji rozpadnout se ve všech ostatních významech toho slova.
I'll wrap my hands around your neck so tight...
...with love.
Uživatelský avatar
Jade
Mág
 
Příspěvky: 856
Registrován: 21 črc 2013 01:56
Bydliště: New York

Re: Jadeova pracovna s knihovnou

Příspěvekod Rebecca Altamirano » 05 led 2020 00:02

+na to mu zůstane dlužna odpověď, jednak to vyžaduje příliš soustředění a jednak na to správná odpověď stejně neexistuje. Trhne sebou, když nehtem obkreslí jedno z písmen, ale bolest je pořád stejná, ta na kterou si už zvykla. Tuší, že tohle rozhodně není konec a instinktivně se snaží připravit, i když neví na co. Pevněji sevře prsty kolem řetězu pout a trochu se přitáhne; bolí ji ramena a záda a uvolnit se je čím dál těžší, protože když to udělá, cítí, jak se jí chvějí svaly. Když vrátí do hry i pásek kolem krku a přinutí ji tak zvednout hlavu, dech se jí znovu zrychlí; rychle prozkoumá svoje nitro, krátké sevření paniky ji donutí trochu zalapat po dechu, ale když pásek zahákne a ona se narovná úplně, zjistí, že má přesně tolik prostoru, aby si nepřipadala jako oběšená a to jí stačí. Ty chvíle zdánlivého klidu se snaží využít, aby se trochu posbírala, ale daří se jí to jen zčásti, protože veškerou její pozornost si krade ostrá bolest z mnoha řezných ran a ten zbytek...on. Za ní...Pach stříbra, mnohem intenzivnější než před tím; tiché zacinkání; zvuk, který vydává jediná věc a za tu dobu, co už je na světě, pozná tenhle zvuk mezi stovkami jiných. Tenké řetízky z čistého stříbra, které se jí vzápětí otřou o bok jsou jen jako potvrzení, že se nemýlila. Bolestně zasykne a trhne sebou. Aniž by si to uvědomila, zadrží dech, na ten okamžik téměř ohlušujícího ticha, do kterého zní jen jejich zrychlený dech a tiché zacinkání řetízků, když se napřáhne...A pak přijde první rána, přesně do středu jejích zad, přes desítky stále krvácejících a částečně zhojených ran a ona hlasitě vykřikne; nedokázala by to zadržet, ani kdyby chtěla, ale o přemáhání už to teď ani náhodou není. Devět tenkých stříbrných řetízků dopadá na její tělo, krev jí stéká po těle v pramíncích a spojuje se do silnějších stružek, které by nejspíš lechtaly, kdyby byla schopná to cítit. Po chvíli už neslyší ani své vlastní výkřiky a sténání; řetěz ze sevření pustila už dávno a znovu v poutech spíš visí, do krku se jí zařezává pásek, ale není utažený tak pevně, aby nemohla dýchat. A i kdyby byl, nenašla by v sobě ani dost síly začít panikařit. Do jejího bolestí a množstvím stříbra už trochu zamlženého vědomí vpluje neurčitá myšlenka, na nějaké slovo, které by možná dnes měla poprvé vyslovit, ale nedokáže si vybavit, jak zní, ani jak se skládají písmena do slov. Vzápětí si uvědomí, že další rána už nějakou chvíli nepřišla, tělo má jako v ohni, v podstatě už neschopné vnímat další bolest a když náhle přijde další rána, je to tak nečekané, až vykřikne znovu, křečovitě sebou škubne a zprudka, namáhavě oddechuje. Netuší, kolik těch ran bylo, ale tahle poslední jakoby uzavřela nějaký kruh. Hrdlo má rozbolavělé z výkřiků i od opasku, který se přece jen stáhl trochu víc, než byl, ale než to uvědomění dojde až do jejího mozku, sevření kolem krku zmizí a povolí i řetěz nad její hlavou. Obličej se jí stáhne bolestí, když může trochu uvolnit ruce a na okamžik je ta bolest horší, než všechny ty krvácející rány na jejím těle. Když teď už není nucena stát a nehrozí, že se oběsí, jakoby to její rozbolavělé tělo vzalo jako pokyn k uvolnění a ona klesne na všechny čtyři; nohy má stále připoutané, takže má stehna doširoka roztažená, chladný vzduch ji polaská stále trochu vlhký klín a ze rtů jí ten pocit vynutí tiché vzdychnutí. Skloní hlavu a vlasy jí sklouznou dopředu a skryjí její tvář; zaposlouchá se do ticha, které se rozhostilo. Trochu napjatě očekává, co přijde dál; slyší Jadeův dech a jeho zrychlený tep, který zní skoro stejně divoce, jako její vlastní, který jí rezonuje v uších. Cítí svou krev ve vzduchu, kde se mísí s pachem potu i vzrušení. Zhluboka se nadechne a pomalu vydechne, nepatrně zklidní divoce bušící srdce. Olízne si napuchlé rty, na kterých jí už zaschla krev, když si ho asi před tisícem let prokousla a přestože má stále šátek přes oči, zadívá se přímo na něj+ Sundej mi šátek...chci se vidět...+řekne tiše, hlas má ochraptělý ze všech těch výkřiků, trochu rozechvělý, ale pevný+ Prosím...+dodá potom, skoro jakoby si vzpomněla dodatečně a přes rty jí přeběhne slabý úsměv+
I become one with my demon
My dark side keeps me alive
Become one with my demon
Let the beast outside of my mind
There are two sides to everyone
I have become one
With my demon
When I’m bleeding
The pain lets me know
Just how much I need it
Uživatelský avatar
Rebecca Altamirano
VIP Member
 
Příspěvky: 4872
Registrován: 28 pro 2008 21:42
Bydliště: New York City

Re: Jadeova pracovna s knihovnou

Příspěvekod Jade » 05 led 2020 02:42

+ticho. teprve teď, když nejsou slyšet její výkřiky, ani svist stříbra a jeho kroky, její škubání na řetězu, teprve teď si uvědomí, jak ohlušující ticho se rozhostilo. Za jiných okolností by se možná víc soustředil na to, v jakým je ona stavu, ale teď mu stačí slyšet, že tep má sice zrychlený, ale pravidelný; sice sklouzne na kolena, ale zvládne se udržet na čtyřech, a vzduch pořád prodchává vůně jejího vzrušení. Na chviličku ho napadne, co by vlastně musel udělat, aby ji doopravdy zlomil, a pohled mu mimoděk sklouzne k jedné ze skříněk až v rohu. Dojde až k ní a pod chodidly ho vlhce zastudí její vychladlá krev, která se tam nasbírala. Stříbrná dýka pořád leží jen kousek vedle, magie mu ho přivolá rovnou do dlaně+ Ty teďka určuješ pravidla? +zeptá se s trochou jízlivýho ostnu v hlase, a za bradu si zvedne její tvář k sobě; hlas má trochu zhrublej a zastřenej+ Hm? +ušklíbne se trochu a palcem poodhrne její spodní ret poznamenaný zaschlou krví, lehce se dotkne špičáku, a pak sklouzne k tomu druhému. Někde hluboko v centru intuice v podvědomí mu zabliká kontrolka, ale momentálně nemá dost kapacity na to, se tomu pocitu věnovat, skloní se k ní níž, až mají obličeje přímo naproti sobě, a jeho dech ji zalechtá na rtech+ já rozhoduju, kdy se uděláš, kdy se uvidíš, kdy odejdeš. A jak. +protáhne tím tichým autoritativním hlasem. Písmena CONTROL jí svítí přímo pod okrajem pásku, před jeho očima. Vklouzne za ni, protože moc dobře ví, jak ji ro znervózňuje, a jeho tělo začíná protestovat proti tomu, jak moc velkýmu čekání ho vystavuje+ Co dostaneš... a kdy. +dodá, a sklopí oči k dýce v ruce. Teď, když ten pocit už dokáže rozeznat, v sobě cítí počínající účinky její krve, nastupují pozvolna, ale jistě. Dávání a braní. Dlaň zatne v pěst, a rychlým, zkušeným tahem se řízne na předloktí, dostatečn hluboko, aby začal krvácet, ale ne nebezpečně. Přesně na ní pozná, kdy vůni jeho krve ucítí, jako kdyby se jí v hlavě zapnula nějaká podvědomá virgule. Svým způsobem tím pořád pohrdá, hluboce a niterně, ale tahle malá session je o rovnováze. Pomalu, beze spěchu přiloží svoje předloktí k jejím rtům, aby se musela trochu natáhnout, pokud ho chce ochutnat, a nepochybuje, že to udělá. Nůž pořád drží v druhé ruce, skoro křečovitě pevně. I když už ji předtím párkrát svoji krev pít nechal, nikdy ne takhle, nikdy ne dokud byla pořád v jeho žilách. Její rty se lehce obemknou kolem rány, ucítí slabý náznak jejích zubů, který mu v krvi vyvolá vlnu adrenalinu a přinutí ho sevřít dýku ještě pevněji, ale neodtáhne se. Ten pocit je nepopsatelně ambivalentní, stvořený k tomu, aby byl formou rozkoše, a přesto se tomu vědomá část jeho já prudce brání. Rána nekrvácí moc, přece jen to není zápěstí, nebo hrdlo, ale přesto z něj pár doušků vytáhnout může, než uslyší Dost. Pevné a rezolutní a s tak výhružným podtónem, že není pochyb, co by následovalo, kdyby nepřestala. Zírá na ni přes zrcadlo, rty má pořád zbarvené jeho krví, na kolenou, připravená pro něj, a z jejího výrazu se nemůže zbavit dojmu, že... nejenže jí jeho krev přináší jistý zdravotní benefity, ale ještě k tomu jí chutná. Někde v sobě ucítí záchvěv iracionálního vzteku. Jeho racionální stránka to vyhodnotí jako poměrně špatný znamení, emoce má už moc vyhrocený, už na sebe tlačí trochu moc silně trochu moc dlouho, aby to všechno ukočíroval. Pustí dýku na zem a odstrčí si ji z dosahu. Jen pro jistotu. Potřebuje ventil, a to rychle, jeho prsty najdou zip poklopce a rozepnou ho. Sleduje její reakci na ten zvuk a trochu se koutkem ušklíbne. Zajímalo by ho, jestli někdo ví, co všechno mu dává+ Chceš vidět, jak vypadáš? +protáhne, chladně, trochu krutě, jako obvykle, ale přesto se mu v hlase odrazí jistá napjatost. Chytne konec pásku, který má ještě pořád kolem krku, a prudce zatáhne, aby se mohla trochu narovnat, aby měla tvář nastavenou k zrcadlu, a druhou rukou uvolní uzel na hedvábí+ Vypadáš jako moje děvka. +vydechne, druhou rukou ji chytne za bok, bez ohledu na spálené rány, a na jeden příraz do ní vklouzne. Tentokrát vážně nemusí kontrolovat, jak moc je připravená, pouta na kotnících mu ji naservírovala v ideální pozici, a její vlhkost a vidí a cítí i vkleče. Na jazyku má ještě něco, ale pak ho obklopí její horkost jejího těla a slova přestanou existovat. Je to jako malá smrt, jako vždycky. Perfektní a mučivý zároveň. Na krku mu vystoupí šlachy, jak se v něm vzedme všechno, co do teď držel v pozadí. Přeruší ten spalující oční kontakt přes zrcadlo, a přeruší se v něm i všechno ostatní; je to jako by se snažil udržet v dlaních litr vody, jako kdyby krotil příliv. Tetování na hrudi znovu slabě rudě zažhne a plameny v něm, přiživené její krví a tou příliš dlouhou dobou čekání ho skoro sežehnou zevnitř. Všechno v něm i na něm se napne, jeho boky se samy pohnou, začne si ji brát v čirým instinktu, tvrdě a rychle, žádný postupný zvykání; ta pouta na kotnících se docela hodí, protože jí zabrání popojíždět po podlaze kluzké její vlastní krví. Teď už by nedokázal zastavit ani kdyby prosila, v tomhle okamžiku už ví, že pokoušet se ovládnout by ho mohlo stát víc, než je ochotnej připustit. Jednou rukou jí bolestivě svírá bok a tou druhou pořád drtí v prstech konec pásku, a teprve když donutí svoje oči zaostřit, uvědomí si, že pořád táhne, že Becca už nedosáhne rukama na zem, a že její výraz v zrcadle je poněkud zvláštní. Too much, proletí mu myslí, teď už ji škrtí, a ne tím sexy způsobem. Prsty má jako v křeči, vyšle pokyn, aby pásek pustily, ale jeho tělo už funguje o vlastní vůli, to temný a spalující v něm se neptá na jeho názor, jako by se stával čistou energií. A pochopí, že ten pásek nedokáže pustit, ne dokud nebude po všem, dokud nebude pozdě. Magie v něm víří těsně pod povrchem, hladová, divoká, ale jeho, mazlivá i smrtící, a tolik živá. Dří než tu myšlenku stihne zformovat, závan magie ji pohladí po kůži a přesekne ten koženej pruh zhruba u písmene L; pásek povolí, zůstane mu v ruce, a fyzikální setrvačnost Beccu, když už ji teď nic nedrží, vrhne dopředu. Pouta jí ale nedovolí mu odpadnout pryč, kotníky ji pořád pevně drží, takže z ní nevyklouzne, a jeho boky zrychlí, přivlastňuje si j každým pohybem, skoro brutálně, dech se v něm zadrhává, už to nebude trvat dlouho. Možná v hloubi duše vážně nechce, aby umřela, napadne ho, než se tomu všepohlcujícímu víru v sobě poddá a všechno v něm vybuchne zevnitř, vstříc tolik potřebnýmu uvolnění+
I'll wrap my hands around your neck so tight...
...with love.
Uživatelský avatar
Jade
Mág
 
Příspěvky: 856
Registrován: 21 črc 2013 01:56
Bydliště: New York

Re: Jadeova pracovna s knihovnou

Příspěvekod Rebecca Altamirano » 05 led 2020 17:32

+rozhodne se brát to radši jako řečnickou otázku a když ji donutí zvednout hlavu a slyší to napětí v jeho hlase, trochu zalituje, že nebyla radši zticha. Neodvažuje se pohnout, když se dotkne jejích špičáků a i když ho nevidí, má pocit, že balancuje na hraně něčeho, co by se jí nemuselo ani trochu líbit. Nedokáže potlačit zachvění, protože tahle slova, v téhle situaci a po to všem, zní možná až výhružně. Obzvlášť ta část o tom, kdy a jak ji nechá odejít. Přinutí se pomalu vydechnout, protože si ani neuvědomila, že zadržela dech, ale jinak se nepohne. A pak se k vůni její krve ve vzduchu přidá ta jeho; ví, že má jeho ruku před sebou a pomalu udělá ten jediný nutný pohyb, aby na něj dosáhla. Zlehka se otře svými rty o jeho předloktí, smočí je v krvi pomalu vytékající z rány a neodolá, aby ji nejdřív neolízla z jeho kůže a až pak opatrně přiloží rty přímo k ráně a začne pít. Oči pod šátkem má zavřené, ale teď je ráda, že jí ho zatím nechal, protože ví jistě, že právě teď je tam její temné Já s nimi. Dává si pozor, aby se ho špičáky dotkla co nejméně, pokud možno vůbec, ale úplně tomu zabránit nedokáže. Plně si uvědomuje, jak moc se musel přemoct, aby jí tohle dovolil a zapůsobí to na ni jako to nejlepší afrodiziakum, cítí jak znovu zvlhla a tlumeně mu zasténá přímo do rány. Dřív, než by se jí líbilo práskne do ticha jeho “Dost” a ona okamžitě přestane, stáhne se a trochu skloní hlavu. Musí si dát pár vteřin, aby trochu zklidnila divoce bušící srdce. Slyší cinknutí dýky o zem a je ráda, že doteď nevěděla, že ji celou dobu držel a pak nezaměnitelný zvuk, když si rozepne poklopec. Zachvění ji projede tělem a kousne se do rtu, který ihned uroní pár kapek krve. Jeho hlas v tomhle tónu se jí vpije do kůže, jakoby řezal stejně účinně, jako dýka a když prudce škubne za pásek, okamžitě se narovná a sykne bolestí, když ten náhlý a rychlý pohyb znovu rozehraje ostrou, intenzivní bolest ze všech zranění, i když cítí, že se pomalu začíná hojit; množství stříbra v těle ale rychlejší regeneraci pořád brání. A pak je náhle šátek pryč a ona se uvidí; ten pohled jí na okamžik vyrazí dech. Tušila, že asi vypadá hůř, než kdykoliv předtím, ale tohle trochu překvapilo i ji. Zachytí v zrcadle jeho pohled a z toho, co v nich vidí jí po páteři sjede zamrazení. Možná se nebojím dostatečně...vybaví se jí její vlastní slova, která ale nejspíš vyslovila v jiné dimenzi, možná i v jiné galaxii. Jo, nebojí se dostatečně, teď to ví jistě+ Ano...a taky jí právě teď jsem...+vydechne ochraptěle, hlasem zastřeným bolestí i vzrušením a slova zaniknou v zasténání, když je náhle hluboko v ní, prsty jí tiskne do zraněné kůže na boku, ale nevadí jí to, protože vzrušení, touha, syrová potřeba dojít na konec tohodle šílenství odsune bolest do pozadí, je jen jako koření toho všeho. Přizpůsobí se jeho rytmu, přijíímá ho do sebe a nadokáže odtrhnout pohled od zrcadla. Cítí, jak se pásek kolem jejího krku ještě o trochu stáhne a instinktivně jde za tím tahem, až dokud už nemá kam víc uhýbat. Ale tah nepolevuje a v tu chvíli si uvědomí, že ani nepoleví. Jadeův výraz jí poprvé vyšle do těla skutečný strach, hlavně proto, že on se do zrcadla nedívá, jakoby tam ani nebyl. Zvedne si ruce ke krku, ale není tam ani milimetr, pod který by mohla strčit byť jen nehet, natož aby ho mohla roztrhnout a ve stejné chvíli, kdy začíná cítit, jak se jí zrak začíná trochu kalit se znovu setká s jeho planoucíma očima v zrcadle. A přesně ví, co ten výraz v jeho očích znamená, ví, že pásek chce pustit, ale nemůže. Ve stejné chvíli, kdy ucítí na kůži závan jeho magie, se vzedme i její vlastní, ale vzápětí pásek povolí a konečně se může volně nadechnou. Dopadne na dlaně, ale pak klesně ještě níž, opře se o předloktí a prohne se tak proti němu ještě víc, vystaví se jeho tvrdým přírazům tak moc, jak to jen jde a i když jí dech do plic proudí jakoby byl z ohně, cítí, že už jí chybí jen kousek...A když uvnitř ní vybuchne v orgasmu, je to všechno co potřebuje a ten zničující hurikán ji strhne do toho víru s sebou...Má pocit, že nejspíš umře, opírá se o studenou podlahu i tváří, oči zavřené a snaží se dýchat opatrně, protože každý nádech a výdech bolí, ještě pár minut jí trvá, než dokáže dech zpomalit a trochu zklidnit. Tělem jí probíhají další a další křečovité vlny zachvění a víčka má těžka jako z olova...Too much...almost. zazní jí v hlavě a není si jistá, jestli to byla její myšlenka nebo spíš jejího temného dvojčete...+
I become one with my demon
My dark side keeps me alive
Become one with my demon
Let the beast outside of my mind
There are two sides to everyone
I have become one
With my demon
When I’m bleeding
The pain lets me know
Just how much I need it
Uživatelský avatar
Rebecca Altamirano
VIP Member
 
Příspěvky: 4872
Registrován: 28 pro 2008 21:42
Bydliště: New York City

PředchozíDalší

Zpět na Jade

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 5 návštevníků

cron