The World

[Rebecca Altamirano]

+kousne se do rtu, když na to citlivé místo zatlačí ještě víc, ale zasténání zadržet stejně nedokáže. Skloní lehce hlavu a vlasy jí přepadnou přes jedno rameno; pootevře rty pod tlakem jeho prstů a olízne ho, špičkou jazyka přes něj přejede a krátce kolem něj sevře rty. Tlumeně se zasměje, když jí sevře krk pevněji, dobře ví, jaký následky tyhle její pokusy o to, nechat na něm taky nějakou tu stopu, mají, ale rozhodně si to nemůže odpustit. Ale když jí po kůži přejede uvolněná magie, na okamžik zadrží dech a slabě se zachvěje. Pomalu vydechne a znovu se kousne do rtu, aby zadržela zasténání; trhnutí, když ji štípne ale potlačit nedokáže....+ Já? Vždycky...+vydechne tlumeně a pak je náhle přemístí pryč, což teda takhle bez varování fakt asi moc neocení:D+

[Jade]

+Tyler is good at reading people. Most importantly, he became good at reading Jade. This line of job, this life, it didn't allow to much for any sort of routine. Not for the two of them. Sometimes, he wasn't sure if it was dark outside or not. But he rarely missed his cue. He knew trouble when he saw it. And right now, under the cold stark light of the lamps of the lab, he could see trouble in Jade's eyes. Despite what people believed, it wasn't that common. Having a reputation of a calculated person capable of fits of insane rage worked for Jade, so he didn't really do anything about it. But Tyler knew the reality, knew his rage, and knew the really cold overwhelmingly suffocating fury, the icy resolution. Knew that it didn't come very often and knew that the true danger that it held. Which is why his breath caught in his lungs, when their eyes met over the dead body of that girl. Damn, they really have stood over a disturbingly high number of dead girls' bodies in their time+
What do you need? has become his mantra by now, he barely even needs to say it. But he knows the answer already, before it even comes out of Jade's mouth. Anger like this always brings the same answer. Tyler really fucking hates it. He hates being in this position. He's not afraid to speak his mind when he has to, and give Jade shit when shit is due. But when things get like this, there's nothing he could say to make him change his mind. The air is till slightly charged with Jade's rage, even now, when he's gone. Tyler looks down at the girl's ripped throat. He could still go after him and tail him, the magic is still fresh enough. But they both know Tyler is too responsible for that. That's why Jade picked him, after all. What was in that fucking vial? he asked, and that made Jade pause, for a tiny moment, just enough so that Tyler knows he struck a nerve. It scares him. He knows that she wouldn't send it, if it wasn't the worst things. It scares Jade a little bit, too, but not enough to stop him. He's been trying to keep that kid alive ever since he found him washing the blood off of his sister's hands. It's... so quiet, he said back then. Fuck. He's supposed to be Jade's eyes for the blindspots. And these seem to be really fucking blind right now. Tyler fishes his phone out of his pocket. He has the number from her file. Shit, he's gonna get so much crap from Jade for this. But... to give him crap, Jade needs to be alive, when it's all over. It goes against all of his instincts, so he presses the green button before he can really think it through. His eyes wander over the edges of the girl's wounds. When she picks up the phone, he doesn't introduce himself.
I have no fucking idea what the fuck the two of you are doing, but he's gone and he's about to do something incredibly stupid.

[Jade]

+So. Fucking. Mad.
Vztek mu proudil žilama jako ledová řeka, jenže tenhle druh znal dobře, intimně. Celý roky to byla síla, která ho držela při životě a ukovala jádro jeho vůle. Znal ho stejně dobře, jako sám sebe, vlastně to do jistý míry byl on sám. tenhle vztek mu dodával jistotu, uměl ho vybrousit jako ostří, přetavit ho do kulek. Upíří krev v jeho systému dosahovala ideálního levelu. Tohle nebyl druh boje, kdy by se chtěl předvádět; šlo prostě o řezničinu bez zbytečnejch ceremonií, ani pohyb navíc. ty zubatý svině po něm šly rychle a tvrdě, ale... tohle dělá celej život. Magie mu tančila na kůži skoro sama, stačil jen náznak myšlenky, jako by svébytně hladověla po upířích mozcích rozprsknutých po zdi. Nepotřeboval ani zostřený smysly, aby dokázal cítit pach masa spálenýho stříbrem. Bojoval rychle, efektivně a brutálně, malej orgasmus nenávisti a žádný kličky navíc nebo nablýskaná technika, naprosto napojený na svoje tělo a jeho reflexy, ve svým živlu. Sám sebe zase pevně v otěžích, a přesto skoro vibroval vztekem, vzduch se kolem něj skoro chvěl, možná magickým nábojem a možná něčím jiným. Tohle byl jenom předvoj, pár ubohejch světloplachejch bestií, protivně rychlejch a otravně zákeřnejch, a slabě krvácející rána na jeho paži jako by je jen rozdováděla. Všichni si zasloužili umřít extrémně bolestivě, pomalu a v utrpení, ale tohle jako zpráva postačí. Jestli chtějí nechávat zahnívající lovenotes po městě jemu, musí počítat s odpovědí. V otočce se prudce rozmáchl a letící upíří hlava plynule následovala křivku jeho pohybu a tlumeně narazila do zdi, ale jeho chladně hořící oči se jí přestali zabývat hned, jak přestala bejt spojená s krkem. Její magii rozeznal hned, jak se tam přemístila; i kdyby teprve před pár hodinami nebyl v ní, už ji poznal, aniž by se musel snažit, ale neměl v úmyslu nechat se rušit. Měl tu něco na dodělání, a navíc těch kreatur bylo trochu moc na to, aby se přestal soustředit+

[Rebecca Altamirano]

+zvonění jejího mobilu jí pronikne do únavou a spánkem zamlženého vědomí poněkud se zpožděním. Zvoní už skoro minutu, než se jí povede vymotat se z přikrývek a najít mobil pod polštářem. Ani se nepodívá na číslo, když pořád se zavřenýma očima a napůl spící, hovor přijme.+ Jestli to není...+začne, ale skoro hned se zarazí a naráz je dokonale vzhůru. Ví, kdo volá, i když s ním vlastně nikdy nemluvila a dá se říct, že ze všech Jadeových lidí byl pro ni nejhůř čítelný. Tím spíš jí ale fakt, že jí zavolal, napověděla, jak moc vážný to asi je. Přímo bleskově se oblékne a ozbrojí, okamžik váhá, jestli to something incredibly stupid bude tak zlý, aby to vyžadovalo i katanu, nebo bude její mačeta stačit. Nakonec usoudí, že stačit bude a navíc se líp schová; natáhne si páteřní pouzdro s mačetou a přemístí se+

+ačkoliv je to poprvé, co záměrně použije tuhle "krevní GPS", je to tak snadné, že to překvapí i ji. Prostě přesně ví, kam se musí přemístit. A že je tam správně, pozná hned, aniž by potřebovala něco vidět. Cítí ve vzduchu krev a tolik magie, až skoro vidí, jak se kolem chvěje vzduch. Vklouzne tiše do uličky a to co uvidí...no, řekněme, že tohle trochu zarazilo i ji. Na nějaké delší obdivování jeho práce ale nemá čas, protože sotva se stačí rozlédnout, vrhnou se na ni tři pořádně načuřený pijavice. Skoro škoda, že proti ní jsou až zoufale pomalý. Uhne výpadu jednoho a během zlomku vteřiny má v ruce mačetu a z otočky usekne nejdřív jednu a pak druhou hlavu. Třetí se na ni vrhne znovu, ale zase mu uhne a když ji míjí, popadne ho za ruku, prudce je přetočí, takže mu zkroutí ruku za záda a nepřirozený úhel se odmění ostrým prasknutím kosti. Upír zařve bolestí, ale to už mu zboku do krku vrazí čepel mačety a prudkým trhnutím dekapituje i jeho. Celé to zabralo asi deset vteřin od chvíle, kdy vešla do uličky, do okamžiku, kdy třetí mrtvola dutě žuchne na zem+ Ty tu pořádáš párty a ani mě nepozveš? +ušklíbne se a otře zkrvavenou čepel o torzo jedné mrtvoly+ Má tohle nějaký hlubší smysl nebo se ti zachtělo prostě jen trochu...zábavy? +zamíří k němu, jakoby vážně procházela sálem někde na párty a ne v několika centimetrech sedající krve, usekaných konečetin a dalších zbytků mrtvých upírů+

[Jade]

+samozřejmě vnímá, že se taky pustila do boje, a uvolní mu to ruce k tomu, aby konečně dorazil jednoho obzvlášť dotěrnýho hajzlíka. A pak je po všem, tak rychle, že by se normální pozorovatel sotva stihnul rozkoukat. Otočí se k ní a trochu se ušklíbne, ne že by nečekal, že se Tyler uchýlí k tomuhle kroku, ale přece jenom je zajímavý zjistit, je k tomu vážně ochotnej. A taky zjistit, že ho dokáže takhle neomylně vystopovat. S tím bude muset něco udělat. Magie se pomalu líně vsákne zpátky do něj, ale nepřestává být ve střehu, protože se kdykoliv můžou objevit další. Tý propastný nenávisti v jeho očích ale trvá trochu dýl, než vklouzne zpátky pod povrch, a blýskne v ní cosi podobnýho podráždění+ Zjevně ti to nijak nebrání v tom se pozvat sama. +ušklíbne se trochu jízlivějc, než mívá vůči ní v poslední době zvykem. Sehne se a z jednoho z těl vytáhne svůj stříbrnej nůž a lehce znechuceně otře ostří o upírovu košili. Očima se do ní zavrtí, jak se tak k němu blíží vší tou krví. Působilo by to skoro mysticky, kdyby to nebyla nechutná zaplivaná ulička v Bronxu+ Nemůžeš to beze mě vydržet ani den? +zvedne obočí lehce sarkasticky+ Končím s čekáním. Vypálím jim to zasraný hnízdo do základů. +poznamená prostě, bez emocí v hlase; od něj to nezní jako hrozba nebo vychloubaní, prostě to jen předloží jako fakt. Jen nepatrný detaily ho možná prozrazují; rty sevřený trochu pevnějc než obvykle, ostrost jeho pohybů, a to, jak se ten obvyklej mrazivej žár v jeho očích někdo hluboko uvnitř proměnil v černou díru. Není to dlouho potlačovaný napětí před výbuchem, ostatně sama byla svědkem toho, jak ho před krátkou chvílí uvolnil. Tohle prostě mode switch. Na moment těma očima přejede přes stopy na jejím krku, který se ještě nestihly úplně zahojit. That... happened. Připomene mu to ten pocit ztráty sebekontroly, ten krátkej moment, kdy mu došlo, že ji zabije, a to podráždění v něm jen vzroste. Teď zrovna si rozhodně nechce připomínat vlastní slabost. Nakloní hlavu na stranu a oči mu trochu zledovatí. Pár kroky jí vyjde vstříc, nůž ještě pořád nezastrčil do pouzdra a dobře si to uvědomuje+ Nebo se prostě budeš vracet dokud tě jednou vážně nezabiju? +jeho hlas získá ten otevřeně jedovatej osten, podtón provokace, jako by zvažoval, že jí to čekání rovnou zkrátí. Ví, že cítí všechno to stříbro, kterým je ozbrojenej po zuby, a všechna aura jeho magie ještě ze vzduchu nezmizela. A taky na ní vidí, že si uvědomuje, že tahle situace je trochu jiná, a má trochu jiný pravidla, než ta, v níž spolu byli jen před pár hodinama+

[Rebecca Altamirano]

+jeho ne úplně standardní rozpoložení zaregistruje celkem rychle a musí přiznat, že když dává najevo emoce takhle moc, je to mnohem znepokojivější než jeho obvyklá chladná odměřenost.+ Ne tak docela sama...ale ne, nemám s tím problém. +pokrčí s úšklebkem rameny+ No jasně, neměla jsem na práci nic lepšího, než si užívat tvý roztomile jízlivý společnosti. +nehodlá mu zůstat nic dlužna; když může být nepříjemnej on, může i ona:D+ Hmmm, to je fantastickej nápad. +poznamená když jí vyloží svůj jednoduchý plán+ A to jsi mě nedávno obvinil z toho, že nemám žádný pud sebezáchovy. +ušklíbne se sarkasticky. Přestože se tváří celkem uvolněně, obezřetně ho pozoruje, všímá i každého výrazu, každé emoce, která se mu objeví v očích a neujde jí ani okamžik, kdy se podívá na blednoucí podlitinu na jejím krku. Jo, na zamaskování tak nějak nebyl čas. Sklouzne pohledem na nůž v jeho ruce a pak se mu znovu zadívá do očí. Ty její jsou jako dokonalý protiklad k těm jeho, temné a právě teď skoro dokonale bezvýrazu+ To je právě ta otázka, viď? Kdo koho by vlastně zabil? +poznamená tiše a nakloní hlavu nastranu, jakoby ji odpověď zajímala víc, než cokoliv jiného. Lehce rozpaží ruce od těla a protočí mačetu v dlani, aniž by se mu přestala dívat do očí.+ Ale víš jistě, že tohle je ta pravá chvíle na to, abysme to zjišťovali? +zadívá se na něj tázavě, pořád tak stoicky klidná a chladná; přinejmenším navenek+

[Jade]

Evidentně. +ušklíbne se a sleduje její zápěstí, to rádoby podvědomý protočení mačety, který ve skutečnosti slouží jako velice zřetelný varování, odpověď, s rozmyslem vynesená karta. Její výraz, její pohyby, dělá to zase; zrcadlí jeho samotnýho, kontruje jeho rozpoložení, jeho hranice. Survival move. Pozná ho moc dobře, protože se to sám naučil skoro dřív, než mluvit. Ne být ten, kdo určuje situaci, ale ten kdo se přizpůsobí, přečte situaci a přežije ji. I dneska je to pro něj niterně nejpřirozenější reakce, hrát s kartama těsně u těla, dorovnávat, nedat najevo ani o náznak víc, než je třeba. Jenže jeho současná role vyžaduje víc. Tlak jeho magie ve vzduchu sotva patrně ztěžkne. Je to reakce někoho, kdo překonal mentální zneužívání, manipulaci, nějakou formu nátlaku a týrání ve formativním věku. Zajímavý. Analytická část jeho mysli nepřestává konstantně vyhodnocovat a ukládat ani teď. Možná proto je v nejprazákladnější podstatě celá jejich interakce právě taková; on kreslí tvary, vytyčuje hranice, a ona je dorovnává zevntř, vyplňuje barvama+ Ne, to není ta otázka. +zvedne koutek v úšklebku bez pobavení, jeho oči ji provrtávají, protože oba vědí jaká ta opravdová otázka je. Nakloní hlavu na stranu, snad jako zvědavostí+ Protože o tohle tu přece jde, nebo ne? +roztáhne ruce, aby obsáhl tu spoušť kolem nich+ O tu brutalitu. Provokace. Zkurvený mrtvoly rozesetý po ulicích. +ušklíbne se poněkud jedovatě, skoro jako by mluvil k někomu dalšímu, jako by tušil, že se kromě ní dívají ještě další oči+ Jde o to, abys mě viděla takhle? +zvedne obočí a hlas mu zbarví skoro otrávený pohrdání, podtón mírnýho znechucení nad tou zoufalou neoriginalitou+ Abych si připomněl, co jsi zač. +poslední tři slova protáhne, jako by po nich na jazyku zůstávala slabá pachuť, povlak na jazyku, sklo mezi nima+ A abysme skončili přesně takhle... +dodá skoro tiše, jeho oči pálí chladem, nehtem poklepe na stříbro nože v dlani+ Protože někdo moc dobře věděl... +udělá těch posledních pár kroků k ní, beze spěchu, ruku s nožem u těla, poněkud tvrdě ji přitiskne na zeď za ní. Je to pohyb, kterej už je jim skoro vlastní, ale je to kontrolovaná agrese, skoro líná; něco, čím by se nikdy nezdržoval, kdyby na ni chtěl zaútočit doopravdy, a proto ví, že mu to dovolí. Je to balanc na ostří, ale ještě nepadá, ne. Nepokusí se ji odzbrojit, aby poznala, že jí po krku nejde, ne teď a ne takhle, jen předloktí jí přitiskne na krk, na ty blednoucí podlitiny, a přiměje ji tak trochu zvednout obličej k němu; mohl by ji políbit, kdyby chtěl, je to asi tak pět čísel+ ...že si všimnu otisků těch zubů. A že jsou moc blízko u sebe. +zasyčí tiše, očima sklouzne trochu níž, možná na ostrost jejích špičáků, a možná na její rty, ale ten moment a jakýkoliv si nese náboj přeruší váha jeho slov, jejich implikace, mrazení do morku kostí; špičáky moc blízko u sebe, moc malý čelisti+

[Rebecca Altamirano]

+nepohne se ani když dojde až k ní, ale nepřestává ho pozorovat, vyčkávavě, obezřetně; jsou chvíle, kdy by opravdu moc ráda věděla, co se mu honí hlavou a tohle je rozhodně jedna z nich. Drží dál stejně neprostupný výraz, i když ví, co tím myslí. Kdyby šlo jen o to, kdo koho zabije na základě síly, schopností...bude to asi snadné. Jenže sama si je vědoma, že do téhle rovnice by už dnes musela započítat ještě jednu neznámou. A to takovou, která by ten pomyslný jazýček vah mohla vychýlit na opačnou stranu. Nechá tu větu viset ve vzduchu bez odpovědi, kdyby to popřela, jen by to vyznělo jako jasné potvrzení. Nad tím dalším poněkud teatrálním prohlášením, nepatrně povytáhne obočí a rozhlédne se kolem a pak pohledem přejede i místa utopená ve tmě, rozvrzaná požární schodiště, střechy... Pak znovu sklopí pohled k němu, zadívá se mu do očí a pouměje se, skoro pobaveně+ Jestli šlo o tohle, tak si klidně mohli ušetřit námahu. +poznamená s úšklebkem+ Oba moc dobře víme, co jsme zač...+protáhne tiše a trochu zvedne hlavu, když jí přitiskne předloktí na krk, ale nepokouší se mu vysmeknout, jen bez hnutí stojí, ruku s mačetou volně podél těla a dívá se mu do očí. A i když by jí mohlo být až trapně z toho, jak snadno, rychle a ochotně by se nechala znovu strhnout tím jeho ohněm, ledovým žárem jeho očí, uvědomuje si, že teď je to trochu jiné. A taky jí ihned dojde, co tím myslí. Oči jí potemní a zledovatí a ze rtů zmizí i ten poslední náznak úsměvu.+ Tak to vypadá, že asi máme práci, hm? +vydechne pořád tak blízko, že mu její dech horce pohladí rty+

[Jade]

+její nedostatek reakce je tak trochu reakce sama o sobě, zkroutí mu koutek vzhůru v úšklebku; veškerýho popření se přece jenom nezbavila. zábavný. Že je někde někdo sleduje, je celkem jistý, a umí si představit taky na co asi tak čekají, že si navzájem roztahají střeva po uličce+ Víme? +zvedne lehce jedno obočí, tázavě. Z číhavosti v jejích očích dokáže odhadnout, jak teď asi působí. Ostře vnímá teplo kůže jejího krku, její blízkost, někde v podtónu bude tahleta touha asi pořád+ My? +protáhne skoro pobaveně nad tím, jak rychle adoptovala množný číslo. Jedna věc je mít společnej cíl a s jistou nevraživostí spolupracovat, naučit se krýt si navzájem záda. My zní jako tým. Týmy se snadno komplikujou+ Nehodlám je klepnout přes prsty. Spíš jim ty prsty utrhat. +poznamená, tak napůl varovně+ A je mi jedno, jestli s tím máš problém. +dodá,s očima upřenýma do jejích+ Vyříkávat si to pozdějc někde uprostřed akce by se nemuselo vyplatit, že jo. Sklouzne jí očima ke rtům, a v tom vzduch ztěžkne další přítomností; je čas zmizet+

[Rebecca Altamirano]

+samozřejmě, mlčení je taky souhlas, takže vlastně je jedno jestli vůbec něco řekne:D Ani na tu lehce pobaveně vyslovenou otázku neřekne nic; jen povytáhne obočí v nevysloveném "a ne snad?"+ Jo, my. Nebo máš v plánu jít tam sám a umřít? +zadívá se na něj teď trochu pobaveně ona+ A proč přesně bych s tím měla mít problém? +nakloní tázavě hlavu nastranu, ale hlas jí trochu ochladne; vážně už zase tohle?+ Zabíjela jsem upíry dávno předtím, než ses narodil. A nemám s tím problém ani teď. +odsekne studeně a očima před jeho pohledem neuhne+ A obzvlášť ne u těchhle. +dodá tiše a vzhlédne k okraji protější střechy+ Ale radši až za chvíli...+dodá a v další chvíli ho k sobě přitáhne a přemístí je na střechu pár bloků odsud+