Hospital wing

[Jade]

Well this went to shit real fucking fast. Mud was clinging to Tyler’s boots like shit to a blanket, his side was absolutely killing him and he felt like his lungs were about to burn through his ribcage. Not to mention all the blood that was soaking his clothes. The more concerning part of the whole shebang was that the blood wasn’t his; not for the most part, anyway. As he dragged Dean’s limp body through the tree line at the beginning of the forest, he felt his knees giving up. The whole operation was obviously lost, and he could only hope that his signal to abandon that godawful factory came in time for everyone to run. This thing was supposed to be ridiculously easy, almost a formality, just to keep him warmed up for all the major shit to come. Just to flex his muscles and to some reconnaissance. But lo and fucking behold, he was currently grinding his teeth to powder just to be able to stand upright and get the kid to the checkpoint. Cause there was no way in hell Dean was kicking the bucket on his watch. He was pretty sure that the stray bullet that hit his side was still in there, or at least it felt like it. He was losing quite a bit of blood, too, and the knee got pretty fucked up as well. The weight of Dean on his shoulder was way more pressing, though. The entire left half of his body way slick with the boy’s blood; fuck, he was bleeding all over Tyler. That feeling of utter powerlessness and sheer force of will was giving him serious war flashbacks, but there was not time to feel sorry for himself, or give in to a delicious ptsd break in the narrative. His vision was starting to blur a little, when he finally heard the sound of familiar boots on dried leaves.
“Take him to the portkey, go on,” he breathed out and felt Nina taking over Dean’s body. The kid was pale, so pale, almost lifeless. Tyler cursed under his breath, leaned on Jack and limped to the other portkey. A swishing sound announced that Dean was being moved to the hospital wing. He would have loved to follow up, but there was so much shit he had to shovel through first. Number one was making sure that everyone made it back in one piece, more or less. His mind offered him an image of Jade’s smirk; that was something that he kept bitching about with Jade’s habits. But yeah, once you slipped into the leadership position for a sec, it was easy to see why the regard for his own health kind of came second. A third of his mind was still with Dean, although he knew that by now, several people would be running circles around him to keep him alive, activating all the protocols. He briefly wondered, whether Dean’s emergency contact was Jade or that girl he lived with. Cause the latter could be a problem. Tyler sighed and the black swirl of portkey swallowed him into nothingness.

[Jade]

+Lauren si musela přiznat, že je jí trochu trapně. Doktorka za všechny ty bezpečnostní protokoly nemohla, a úplně si nezasloužila takhle moc seřvat. Jenže Dean v tý posteli vypadal jako malej kluk, doslova se ztrácel v obvazech, pípalo kolem něho děsivý množství přístrojů, a byl tu sám. Lauren si byla skoro jistá, že zrovna ji by tu nechtěl. Nicméně nehodlala přijít domů ke svým dětem - a už to byly její děti, aspoň v její hlavě jo - a říct jim, že neví, jak to s bráchou dopadne. Takže tu seděla na židli a zírala na pravidelný tep na monitoru. Přemýšlela, jestli té smsky lituje, ale nakonec dospěla k závěru, že nejspíš ne. Dean si to tak přál, nastavil si to děvče jako emergency kontakt, takže by ji tu chtěl. Jestli si to pozdějc slízne, tak ať. Jade byl někde v tahu, Tylera ošetřovali o pár dveří dál, tak prostě udělala exekutivní rozhodnutí. natáhla se pro kartu na stolku a zběžně přelítla očima diagnózu; na moment se zarazila pohledem na krevní skupině, a pak ji zase odložila. Něco hluboko v hlavě jí slabě blikalo, intuitivní znepokojení, ale teď byla moc unavená, než aby o tom víc přemýšlela. Otáčela v prstech mobilem a čekala na potvrzení smsky, kam se má přemístit pro Payne. Dean barvou skoro splýval s bílým povlečením. Když jí mobil v prstech zavibroval, rozhodným pohybem vstala ze židle, a vyrazila ze dveří+

[Jade]

+To místo, kde se objeví, je naprosto precizně nicneříkající. Holá, prázdná místnost, která tiše pohltí prásknutí jejich přemístění, jeden stůl, dvě židle, nikde nikdo, ale stejně jako by se na ně upíralo hned několik párů očí. Lauren se podívá do jednoho místa na zdi s jistotou, která dává najevo, že moc dobře ví, kdo se dívá+ Nedělej problémy, jo? +pousměje se trochu, takže to nevyzní nijak stroze. Chviličku je ticho, a pak se ve stěně otevřou dveře, který tam předtím rozhodně nebyly, a dovnitř vejde chlápek s afrem sepnutým na zátylku do ledabylého culíku. Krátce kývne na Lauren a pak se jeho oči přesunou na Payne, ale nevypadá překvapeně, nejspíš o ní věděl dopředu. Lidi, s kterýma se už u Jadea setkala, nemají na první pohled společnýho skoro nic, přesto je ale spojuje cosi obtížně definovatelnýho, možná v postoji, možná v očích, instinktivně ale tak nějak patří k sobě. Chlápek přimhouří oči, založí si ruce na hrudi a zastoupí jí cestu ke dveřím+ Cesta je zavřená. +pronese tichým, hlubokým hlasem+ Zbudovali ji ti, kteří jsou mrtví. A mrtví ji- +pokračuje mrazivě, když Lauren za jeho zády protočí oči+ Prokristapána, Orene. +povzdychne si, ale je v tom náznak pobavení+ špatnej čas a špatný místo. +zavrtí hlavou+ Na dvě věže není nikdy špatnej čas. +zašklebí se chlápek přes rameno, přehodí si v puse žvýkačku na druhou stranu, a trochu zvážní+ No jo, zbraně na stůl. +vyzve Payne, nijak nepřátelsky, nicméně dostatečně neutrálně na to, aby bylo jasný, že by radši měla poslechnout. Chlápek počká, až se odzbrojí, a krátce švihne hůlkou; přes kůži jí přejede chladnej dotek, jako kdyby prošla tenkým vodopádem, ale je to jenom odhalovací kouzlo. Pak přistoupí k rychlýmu prošacování, dotýká se jí neosobně a efektivně, ale nic neošidí+ Oukej. +pousměje se pak a přikývne+ Díky. +usměje se na něj Lauren, otevře dveře, a nechá Payne projít ven první. Sotva vykročí z veřejí, ve futrech cosi cvakne, a pak se na nich rozsvítí zelený světýlko; supercitlivá verze letištních rámů ji taky uznala za schopnou procházet se jen tak po chodbách+ Je to jenom kousek. +ujistí ji mladá žena a kývne směrem do chodby. Není tam nijak moc rušno, ale sem tam někoho potkají; lidi co očividně míří z tréninku, dvě ženy v laboratorních pláštích, jednoho vyloženě vojenskýho typa a tři kluky možná o tři čtyři roky starší, než Dean. Někdo si ji prohlíží naprosto nepokrytě, jiní přes ni jen přejedou očima, ale nikdo je nezastaví, maximálně sem tam někdo pozdraví Lauren. Všichni ale očividně míří za nějakým cílem, nikdo se nepoflakuje. Občas minou otevřené dveře, ale za žádnýma se neskrývá děsivý hororový sklepení. Potkají pár kanceláří, nějakou evidentně oddechovou místnost, dva tři sklady. Že dojdou do zdravotnickýho křídla se vlastně ani nedá moc poznat, nečiší z toho nemocnice. Možná je tam trochu tišeji, než jinde, ale nezáří to tam bělobou, nesmrdí dezinfekcí a neběhají tam sestřičky s injekcema. Možná to vypadá spíš jako nevtíravě luxusní hotel minimalistickýho druhu. Minou muže, co musí být doktor, ale na jeho oblečení to poznat není, jen v rukou nese pár oštítkovaných zkumavek s krví+ Támhle vzadu. +nasměruje ji Lauren a vezme za kliku u dveří skoro na konci chodby. Uvnitř je možná ještě tišeji, než na chodbě, jsou tam dvě křesla, stolek, televize a skříň, a hlavně postel, ne úplně nemocniční, ale dostatečně neosobně povlečená, a na ní leží Dean. Je bledej, má jen o trochu živější barvu než povlečení, a doslova se ztrácí v obvazech. V podstatě má ovázanou celou levou stranu těla, nejhůř na boku. Obvazy pokrývají hlavu a část tváře, celý rameno a paži až k zápěstí, a dolů pod pokrývku. Hrudník se mu zvedá a klesá pravidelně, ale pomalu, děsivě pomalu. Vedle něj pípá několik monitorů, ale žádný z nich není napojený přímo na něj hadičkou, berou si data magicky. Starší žena, která právě stojí v nohách jeho postele, nad jeho tělem mává hůlkou ve složité sekvenci pohybů, vedle ní se ve vzduchu vznáší cosi, co vypadá jako ipad, ale v souladu s jejími pohyby se do něj zapisují řádky a řádky dat. Když se za nimi zaklapnou dveře, žena skloní hůlku, vezme si iPad ze vzduchu, a obočí se jí stáhne+ Myslím, že jsme o tom už mluvily, Lauren. +stiskne rty a nesouhlasně se zadívá na Payne+

[Payne]

+hned jak se na konci ulice objeví postava v tmavém, neutrálním oblečení, je jí jasné, že to bude její “taxi”. A díky všem bohům za to, že to není Jade. Kývne jí na pozdrav, ale jinak nic neřekne, protože pořád tak úplně nevěří svýmu hlasu. Prostě se jen chytí Lauren za ruku, pevněji sevře svou tašku a než je vtáhne meziprostor, ještě se ohlédne k budově, kde se za bezmála rok opravdu hodně naučila. Na okamžik se jí zdá, že vchodu zahlédla povědomou, štíhlou postavu, s rukama založenýma na hrudi, ale nakonec přesvědčí sama sebe, že se jí to určitě zdálo.

Když konečně zase ucítí pevnou půdu pod nohama, zhluboka se nadechne a pomalu vydechne, aby zahnala tu nepříjemnou nevolnost, která je pro přemístění asi typická. Pozorně se rozhlédne, ale než ji stihne vyděsit skutečnost, že tam nejsou žádné dveře, jedny se přímo před ní objeví. Ostražitě muže pozoruje a když promluví, zvedne překvapeně obočí. Ale poměrně rychle jí to dojde, protože Pána Prstenů s Deanem viděla za ty roky mnohokrát. A Oren jí je najednou hned mnohem sympatičtější. Přes rty jí přeběhne slabý úsměv, než přistoupí ke stolu, na který položí svou tašku. Z podpažního pouzdra vytáhne svůj Glock, který vzhledem k tomu, že měla za pár hodin odjíždět na akci nemá až tak skrytý, jako jindy; několika úspornými pohyby vycvakne zásobník a vyhodí kulku z komory. Oboje položí na stůl, kam pak přidá i svoje zápěstní tlačné dýky a armádní dýku z pouzdra na stehně.+ Pár je toho ještě v tašce. Nechám vám ji tady. +pousměje se trochu a nechá ho, aby ji prohledal. To jí úplně příjemný není, ale Oren to neprodlužuje, takže jen trochu rozpaží ruce od těla a netečeně zírá na protější zeď. Když je s prohlídkou spokojený, zamíří za Lauren ke dveřím, ale ještě než vyjde ven, ohlédne se na něj+ Návrat krále. +řekne jenom, zdánlivě nesouvisle, ale tak nějak tuší, že to pochopí. Slabě se pouměje a pak už vyjde ven a cestou se snaží zapamatovat si aspoň něco i když si nemyslí, že by odtud potřebovala v blízké době utéct. Vlastně je pravděpodobný, že bude mít přesně opačný problém. Což se jí zanedlouho potvrdí. Cestou zaznamená pár zkoumavých pohledů, ale nevšímá si toho. Když konečně vejdou do pokoje, jen ho proskenuje rychlým pohledem a pak se ihned zadívá Deana. A pochopí, jak to Lauren myslela s tím “nevypadá hezky”. Čím déle se dívá, má pocit, jakoby se kostka ledu v jejím žaludku neustále zvětšovala. Ze všeho nejvíc ji děsí, jak je hrozně bledý a kromě pomalého zvedání hrudníku se vůbec nehýbe. Konečně se přinutí odtrhnout od něj pohled a zadívá se na doktorku, která s její přítomností očividně nesouhlasí. Zadívá se jí do očí, pevně a neústupně, ale nijak vyzývavě, ví, že chce Deanovi pomoct, ale ona v žádném případě nikam odejít nehodlá+ Při vší úctě, madam. V tuhle chvíli byste mě odtud dostali jen násilím. A i když byste nejspíš nakonec vyhráli...bylo by z toho dost hluku a nepořádku. A to nikdo nechceme, ne? +ohlédne se krátce a celkem významně k posteli a pak se znovu otočí k ní a trochu napjatě čeká. Protože pořád s ní můžou celkem rychle vyrazit dveře:D+

[Jade]

+Oren se zazubí a celej obličej se mu tím rozsvítí+ Já vím, to byla zkouška. Prošla jsi. +zasměje se a Lauren akorát pobaveně protočí oči. Když se ale postaví proti lékařce, není po pobavení ani stopy, vlastně vypadá spíš trochu naštvaně+ Judy já chápu, že máš svoje pravidla a protokoly. Taky beru zodpovědnost na sebe. +povzdychne si+ Jestli z toho bude průšvih, bude to holt na mě. +dodá pevně a Judy se zamračí ještě víc+
Jistěže nechceme, proto vás sem taky neměl nikdo pouštět. +odtuší chladně+ Nemám čas se tu s vámi vybavovat. +střelí pohledem po svém ipadu+ Pro mě za mě si tu třeba seďte, ale nemůžu vám sdělit žádné informace ohledně pacientova léčení. A jestli budete zasahovat do léčby, potulovat se nám tady nebo nějak překážet, nechám Vás vyvést, a je mi jedno, jak moc hlučně. +našpulí rty, otočí se, a prudce za sebou zavře, ale dveře neprásknou, nejspíš jsou nějak upravený, aby udržovaly ticho. Lauren dlouze vydechne nosem, ale radši to nijak nekomentuje+ Mně toho taky moc neřekli, technicky nejsem rodina. +pokrčí rameny+ Teďka je už snad mimo ohrožení života. Co jsem pochopila, tak stál docela blízko k explozi, proto má ohozenou jenom půlku těla... ale byly tam taky nějaký kletby, a u těch trvá, než účinky vyprchají. +pousměje se+ nevím, jak to řeknu dětem. +zamumlá si už spíš pro sebe+

[Payne]

+oči jí trochu ochladnou, ale nijak se s ní nedohaduje+ Nebudu překážet a do ničeho se plést. +slíbí jenom a když za ní zapadnou dveře, trochu si oddechne. To nejhorší snad má za sebou a už ji nikdo vyhazovat nebude.+ Jakoby nějaký papír mohl rozhodovat o tom, kdo je rodina a kdo ne. Vlastně o tom nerozhoduje ani DNA. +poznamená tiše a přejde k posteli. Přenese si křeslo blíž a sedne si, pak se natáhne a jemně uchopí Deana za ruku, položenou podél těla na bílé přikrývce. Trochu ztěžka polkne, když nepřijde žádná odezva. Snaží se nepředstavovat si, jak málo asi chybělo k tomu nejhoršímu.+ Zvládne to. Vím to. +prohlásí tiše a vzhlédne od jeho pobledlé, ovázané tváře k Lauren. Oči má suché, ale lesknou se možná trochu víc, než normálně.+ S tím není třeba spěchat, pokud je mimo přímé ohrožení...+znovu k němu sklopí oči a snaží se přesvědčit hlavně sama sebe, že z nejhoršího je už venku+

[Jade]

Poslyš, ale vážně. +pousměje se tak trochu mateřsky Lauren+ Fakt tu radši moc necourej. Kdoví kam bys mohla dojít. +uculí se koutkem+ Myslím... že to bude dobrý. Vypadá to děsivě, ale viděla jsem vrátit se mnohem horší případy. +ujistí ji povzbudivě+ jo, asi počkám. Nemyslím si, že to vezmou dobře, vzhledem k tomu, co... +pokrčí rameny, vlastně neví, jak moc jí Dean vyprávěl o rodičích a co se jim stalo+ Spánek mu pomáhá, kouzla mají čas působit. Probudit se ale bude muset sám. +zamumlá a na chvilku ztichne+ Pamatuju si ho jako děcko. +usměje se pak+ Chloé a já jsme... no, nebyly jsme úplně kamarádky, ale... +pokrčí rameny+ Asi ho pořád vidím tak. Sice k nám skoro nechodí, ale je to součást rodiny.

[Payne]

Slibuju, Lauren. +podívá se na ni vážně a trochu se pousměje+ Velmi dobře si uvědomuju, kde jsem...+a je tak nějak jasné, že nemyslí konkrétní místo, jako spíš lidi, na které může narazit a že určitě ne všichni ji budou brát tak v pohodě jako Oren a Lauren. A že dost jich nejspíš ví, s kým ji tehdy v Bunkru viděli...+ Jo, magie je v tomhle směru fakt požehnání. +přikývne se slabým úsměvem a zlehka přejede Deanovi palcem po hřbetu ruku, za kterou ho pořád drží+ Jo, to asi nevezmou. Už mají se smrtí až moc zkušeností, na svůj věk. +poznamená se smutkem v hlase a pak ji poslouchá a musí se usmát víc, opravdověji, když si Deana představí jako malýho klučinu. Možná do té představy trochu projektuje i svoje brášky.+ Já vím. Snažila jsem se ho přesvědčit, že to není dobrý nápad, odstřihnout se od nich, ale...+potřese frustrovaně hlavou+ Odmítá se o tom bavit a já...nechci se hádat a mám pocit, že bych se do toho neměla plést. +povzdechne si+ A jak se mají? Ben a Meg? +vzhlédne k ní a usměje se+

[Jade]

Jo, myslela jsem si, že to zvládneš. +uculí se trochu, ale i když se jí oči vřele usmějou, je na ní vidět, že má obavy a je unavená+ Jsou tu skvělý lidi. Judy je trochu drsná, ale kdybych viděla to, co ona... každopádně je skvělá léčitelka, a dělá pro všechny co může. +omluvně se usměje a ohlídne se ke dveřím+ Jo, Meg bude... nemyslím si, že to vezme dobře. +zopakuje, a tvář se jí trochu stáhne napětím+ Do toho se asi nedá nutit. +přikývne chápavě+ Bena teď zajímá akorát Minecraft. +zasměje se, ale obličej se jí trochu rozsvítí, když o něm mluví. Je to skvělej kluk. Meg... je v pubertě. +usměje se+ To je vždycky těžký. +pokrčí neurčitě rameny+ Trochu se v tom plácá, ale je to moc hodná holka. Brácha jí chybí. +vrátí se očima k Deanově tváři+

[Payne]

Věřím, že jsou. A jsem ráda, že se Deanovi dostane jen té nejlepší péče. +poznamená a myslí to zcela upřímně. O schopnostech nikoho z nich rozhodně nepochybuje+ Ale určitě to zvládne. Je to silná holka, aspoň co si tak z prvního a vlastně i posledního setkání pamatuju. +pousměje se trochu+ Jo, to asi je. +o svý pubertě radši mluvit nebude, páč to zrovna rozjížděla kariéru sériovýho vraha:D+ Kdybych mohla nějak pomoct...třeba kdyby si chtěla promluvit s někým...blíž jejímu věku. +nabídne se, ale pak jí dojde jak to vyznělo a trochu se začervená+ Tedy, tím jsem nemyslela, že jsi...stará nebo tak. +zrudne ještě víc, tak radši zmlkne a zaměří se zas na Deana a připadá se jako idiot+